Útěk jako nejlepší řešení

Byl hezký sluneční den, počasí takové akorát a já nespěchala domů. Navíc dobrá zpráva od doktora. Rozhodla jsem se, že pojedu po svých, že nebudu čekat na autobus.

Na úzkém chodníku přede mnou zaparkovaná dodávka. Objet ji se nedalo, sjet na cestu, díky výškovému rozdílu asi třicet centimetrů, taky ne. Rozhlídla jsem se kolem. Z nedaleké budovy vycházel právě řidič té dodávky a halekal: „Už letím!“

Jak říkám – nespěchala jsem, bylo hezky, tak jsem se pouze pousmála a kývla hlavou.

V té chvíli ale zezadu ke mně přistoupila postarší dáma:

„Ale chuděrko! Kdo tě tady nechal?“

Nesnáším, když mi cizí lidi začnou tykat jenom proto, že sedím na vozíku. A už vůbec nesnáším oslovení „chuděrko“. Na to jsem úplně alergická. Navzdory tomu jsem se ovládla, v duchu napočítala do deseti a ohradila se:

„Nikdo mě tady nenechal, pouze čekám na řidiče této dodávky, abych mohla pokračovat v jízdě.“

Pani byla zřejmě hluchá, neboť její monolog pokračoval slovy:

...