Specifické poruchy učení

ČRo Plus
-
Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Dyslexie, dysgrafie, dysortografie, ale i dyskalkulie nebo dyspraxie. To všechno jsou specifické poruchy učení, které můžou člověku zkomplikovat život. I přesto, že prokazatelně nemají vliv na inteligenci. Lidé se jen potřebují učit trochu jinak. I o tom budu mluvit s Lenkou Krejčovou z neziskové organizace DYS - centrum Praha. Od mikrofonu vás vítá Eva Rajlichová.
Potíže s čtením nebo psaním, horší motorika, nečitelný rukopis. To můžou být signály některé dysporuchy.

Petr, osoba s poruchou učení:
Tak, já mám dyslexii a dysgrafii. Za život jsem vystřídal asi 4, 4 základky, a teprve na tý předposlední se to jakože zjistilo, no. Nejvíc jsem bojoval se slohovýma pracema a diktátama. To bylo asi nejhorší.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Popisuje 25letý Petr z Prahy.

Petr, osoba s poruchou učení:
No, jako docela mě to mrzelo, no, že jsem trošku jinej, ale zase na druhou stranu i Einstein byl to, byl dyslektik a tak dál. Spíš teďka jako je horší, že já se jako obávám psát na sociální sítě a podobný tyhle ty věci, to vždycky musím dávat ke korektuře třeba přítelkyni nebo něco takovýho.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Nejvíc teda bojuješ s tím psaním textu.

Petr, osoba s poruchou učení:
S tím psaním to je asi jakože nejhorší, no. To prostě, já tam nějak jako tu chybu nevidím.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Složitý může být i život s dyspraxií. Na první pohled se zdá, že je dítě lenivé a nešikovné. S tím má své zkušenosti Martina, které je dnes 72 let.

Martina, osoba s poruchou učení:
Plavat jsem se učila v 17, když jsme přišli na vysokou, bruslit jsem se nenaučila nikdy, lyžovat tak jako jen, co jsem musela, a pak už nikdy jsem ty lyže, na ně se nepostavila. Ve volejbalu jsem byla předmětem posměchu svých spolužáků.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
To já taky.

Martina, osoba s poruchou učení:
Nevím, jestli je to pravidlo, ale u mě je to spojený ještě s hypoaktivitou, s velmi pomalým tempem, to právě když jsem kdysi se dočetla někde v poradně tety Sally, že tempo je vrozený, tak se mi strašlivě ulevilo. Manuální práce hrůza.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Jako manuální práce, myslíte třeba i vaření, mytí nádobí, nebo, nebo jako spíš nějaká jiná činnost?

Martina, osoba s poruchou učení:
Hlavně takový, no, pamatuju se, že když jsme byli na chmelový brigádě, tak, tak jako taková běžná norma mejch spolužáků byly 4 věrtle, kdežto já jsem za ten den dala 1.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Výtvarnice Alena Kupčíková přetavila své osobní zkušenosti s dyslexií a dysortografií pozitivním způsobem. Před několika lety vytvořila slabikář a testy pro malé děti. Tyhle pomůcky pomůžou dětem v předškolním věku nebo spíš jejich rodičům ukázat na možný budoucí problém, ještě před nástupem do první třídy.

Alena KUPČÍKOVÁ, výtvarnice:
Ten můj slabikář funguje tak, že písmena jsou kolem nás. Že my se učíme v tom, v uvozovkách to teďka berme, v klasickém slabikáři, že písmenko třeba H je holub, ale já mám ve slabikáři písmenko H jako koleje. Takže obrazem. A děti, když se narodí, vidí první tvar, to znamená, vidí maminku, a neví, že to je maminka. Vidí, že to je kulatý nebo má to nějaký tvar. Takže ono vlastně to vychází i z té jako přirozeně z tý psychologie toho dítěte, z toho vývoje. Proto jsem to takhle postavila. A ono to ještě má tu možnost, že děti jako lehce s hraček přecházej na ten tvar písmen. Dokonce jsme se setkali i s tím, že autisti to používaj. Děti. To vůbec nebyl náš záměr, jo. To, to bylo, to bylo prostě, to bylo tak přirozené.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Alena Kremerová pracuje jako lektorka angličtiny a tvrdí, že naučit se cizí jazyk může i dyslektik.

Alena KREMEROVÁ, lektorka angličtiny:
Ty dyslektiky dokážu anglicky naučit. A je to právě o tom, že jim dodávám to sebevědomí a najdu vhodnou metodu, kterou jsou schopni se učit. Mám trpělivost. Postupně se jim ukazuje, že už dovedou mluvit, dovedou cokoli napsat, tak, nebo ledacos napsat, tak získávají to sebevědomí. A já bych řekla, že to sebevědomí je daleko víc než 50 % klíč k úspěchu.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Ministerstvo školství tvrdí, že dětem se specifickými poruchami učení se dostává ve školách dostatečné podpory. Pokračuje Jarmila Balážová, tisková mluvčí ministerstva školství.

Jarmila BALÁŽOVÁ, tisková mluvčí Ministerstva školství ČR:
Pro vzdělávání dětí a žáků se specifickými poruchami učení lze obecně doporučit podpůrná opatření, ta mohou spočítat v poradenské pomoci školy a školského poradenského zařízení, v úpravě organizace, obsahu hodnocení, forem, metod vzdělávání a školských služeb, včetně zabezpečení výuky předmětů speciálně pedagogické péče. V úpravě podmínek přijímání ke vzdělávání a ukončování vzdělávání.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Podle údajů ministerstva školství trpí v Česku některou ze specifických poruch učení 46 tisíc dětí. Trend je lehce vzrůstající, a proto se nabízí otázka, zda by se v českých školách neměl trochu změnit způsob vyučování nebo třeba i učivo samotné.
Kdy se vlastně dá to, že dítě trpí nějakou specifickou poruchou učení, poznat? To už je otázka pro Lenku Krejčovou, vedoucí neziskové organizace DYS - centrum.

Lenka KREJČOVÁ, vedoucí neziskové organizace DYS - centrum Praha:
Většinou se začíná s tou diagnostikou na začátku školní docházky, v poradnách, někdy mají tendence jakože přímo tu diagnózu dyslexie, dávají až ke konci druhé třídy, ve třetí třídě, já bych řekla, že o tu diagnózu jako takovou zas tolik nejde, ale důležité je, že v okamžiku, kdy tomu dítěti nejde číst a psát, tak se to musí začít řešit. A úplně je jedno, jestli tam je nebo není diagnóza. U někoho se prostě jenom ta včasná intervence pomůže tomu, že potom už problém zmizí nebo se zmírní, u někoho holt musíme nasadit potom nějaké tvrdší páky a prostě hledat ještě další jiné způsoby, protože prostě se ta dyslexie jako taková tam projeví. Na druhou stranu ale existují i situace, kdy se zde na dyslexii nebo na obtíže, takové výraznější obtíže ve čtení přijde až třeba na druhém stupni, na střední škole. Pořád ještě se mi stává, že přicházejí třeba i vysokoškoláci, kteří doposavad ne..., netušili, nebo spíš tušili, ale neměli vlastně nikdy jako oficiálně řečeno, že to, co jsou ty jejich obtíže, tak že to je dyslexie. Takže jako ten rozptyl je veliký. Ale nejčastěji je to začátek školní docházky.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
U těch předškolních dětí, je tam šance to třeba poznat? Poznáte to už třeba u tříletého, u čtyřletého dítěte?

Lenka KREJČOVÁ, vedoucí neziskové organizace DYS - centrum Praha:
Tříleté, čtyřleté, to bych řekla, že asi jako nepoznáme problém typu dyslexie. Tam spíš můžeme si všímat nějakých jako výraznějších rizikových faktorů ve smyslu toho, že ten vývoj neprobíhá úplně, úplně standardně. Nejčastěji teda ty naše obtíže, toho typu dyslexie, dysgrafie, dysortografie, tak to se nejvíc promítá do jazykového, řečového vývoje, plus dysgrafie do nějakého zájmu o malování, do toho, jak chytá tužku do ruky, jestli vůbec chytá tužku do ruky a podobně. Ale jsou to všechno jenom takové jako varovné signály, které se můžou a nemusí naplnit. Určitě jako je na místě už takhle u těch 3, 4letých řešit, pokud je výrazný nějaký nepoměr v tom vývoji, tak potom u těch předškoláků nebo u dětí, které mají třeba odklad školní docházky, tak tam určitě ještě jsou jako výraznější nějaké rizikové faktory, o kterých můžeme uvažovat. Určitě nikdy neřekneme, že to dítě bude mít dyslexii, to se nedá takhle říct. Už přeci jenom jako můžeme víc vidět nějaký výčet něčeho, co třeba v tom vývoji neprobíhá úplně standardně, a spíš než abychom hledali diagnózy, tak je dobré vědět, že v tomhle věku a v rámci přípravy na školu už je nutné začít třeba systematicky a intenzivněji trénovat některé oblasti, protože holt sami od sebe se nevyvíjejí úplně přesně tak, jak by měli.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Vy jste v té první odpovědi říkala, že vlastně ty obtíže se dají zmírnit. Dá se dyslexie úplně nějak "vyléčit"? Nebo že ten člověk to ani neví, že ji má?

Lenka KREJČOVÁ, vedoucí neziskové organizace DYS - centrum Praha:
Oficiálně vlastně dyslexii "vyléčit" nejde, protože ty příčiny jsou dány nějakým způsobem jako na neurofyziologické úrovni, je to něco, co prostě nějak v té nervové soustavě, řekla bych, je zakódováno, nebo něco v tom smyslu. Ale určitě záleží jednak na intenzitě těch obtíží a samozřejmě i na soustavnosti a na formě práce s dětmi a s žáky, i s dospívajícími s dyslexií. Spousta lidí v dospělém životě už docela dobře zvládají všechno, co jim ten život přináší, a vlastně neřeší, že by vyloženě měli dyslexii nebo že by ty obtíže měli tak výrazné, že by jim to komplikovalo život. Na druhou stranu jsou i dospěláci, kteří opravdu navzdory veškerým intervencím prostě celý život si uvědomují, že číst a psát pro ně je problém. Takže jako je tam veliká variabilita.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
V té škole samotné, jak se takovým dětem dá nejlépe pomoci? Jak by se s nimi mělo pracovat ideálně?

Lenka KREJČOVÁ, vedoucí neziskové organizace DYS - centrum Praha:
Já někdy říkám, že jsou takové jako tři cesty, kterými bychom se mohli vydat. V ideálním případě teda samozřejmě. O který my se teda snažíme v té neziskovce, kde já pracuju. Tak ta jedna cesta je, že opravdu to, co je nějakým způsobem oslabené, tak že se snažíme systematicky trénovat posilovat, co to jde. Protože všechny naše poznávací procesy jsou nějakým způsobem upravitelné, modifikovatelné, prostě myslím, že nic není úplně jako jednoznačně dané, vždycky jako nějakým systematickým tréninkem prostě můžeme zdokonalit a zlepšit náš způsob přemýšlení, náš způsob vnímání, náš způsob uvažování. S tím se něco dá dělat. Takže ty, ty obtíže, které jsou nějakým způsobem, jsou dané právě dyslexií, tak se dají trénovat. Tak to je jedna cesta. Trénovat to, co je oslabené. Trošku víc a systematičtěji než při běžném provozu. Druhá cesta je najít pro ty žáky pomůcky, nástroje, opory, které jim ten samotný proces vzdělávání usnadní. Protože samozřejmě, že jestliže trénujeme něco, tak zároveň to, co trénujeme, nemůžeme používat proto, abychom se učili něco nového. To někdy přirovnávám k tomu, že by to bylo stejně absurdní, jako kdyby člověk, který je v rekonvalescenci po zlomených nohách a chodí na rehabilitace, tak kdyby současně s tím trénoval na to, že poběží maraton. To by nikoho nenapadlo. To prostě nedává smysl. Jestliže ty nohy teďka prostě potřebuju rozhýbat a posilovat, tak nemůžu jako zároveň je používat k tomu, abych jako při..., se vyloženě připravoval na něco, na výkony, abych zpracovával nové informace. Takže stejně tak, když dítěti nejde číst, tak nemůžeme po něm chtít, aby prostřednictvím čtení se učilo nové informace. Takže je dobré najít prostě nějaké opory a pomůcky. Ta třetí cesta, o které mluvím, tak to je vlastně to, že přemýšlíme, jak se ty děti můžou učit jinak, nebo i dospívající i dospělí. Jaké jiné postupy práce můžou používat, jak vlastně ty obtíže úplně obejít a podívat se na ten problém úplně z jiného úhlu pohledu.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Hodně třeba jsem si všimla i starších lidí se vlastně za tuhle ten, za tuhle poruchu, za dyslexii stydí. Z toho plynou i další věci. Myslíte si, že teď už je to lepší, ten přístup?

Lenka KREJČOVÁ, vedoucí neziskové organizace DYS - centrum Praha:
Chápu do značné míry to, že někteří dospělí nebo i dospívající se za to, za ty obtíže trošku stydí. Ono je to možná dané tím, že dyslexie není vidět. Takže je to pro spoustu lidí v jejich okolí nepochopitelné. Navíc je tam velký rozpor mezi tím, že se naučí číst kdekdo a nemusí to být člověk, který by byl extrémně bystrý, který by byl extrémně nadaný, a stejně se naučí číst, a pak na druhou stranu jsou lidé, kteří vlastně můžou mít i mnoho různých nadání, mnoho různých talentů, ale prostě číst se naučí s velkými obtížemi, někdy skoro vůbec ne. Pro okolí to může být nepochopitelné. Že prostě když ten člověk umí tohle, jak to, že neumí číst. Nebo obráceně. Když neumí číst, tak to asi mu nejde ani tohle, tohle, tohle. Protože prostě ta dovednost, když ji někdo zvládne, tak je strašně snadná. Na druhou stranu je to velký balík úkonů, které při čtení musíme udělat, takže je pochopitelné, že to někdy nemusí být úplně tak jednoduché. Pořád mám pocit, že se o dyslexii mluví, ale pořád ještě jako ta veřejnost někdy se na to dívá jako buď jako na "je to jenom dyslexie", tak o nic nejde, někdy učitelé mají pocit, že už o tom slyšeli spoustu věcí a že už vlastně nic poslouchat nechtějí. Bohužel pořád i v těch školách se setkáváme s některými učiteli, kteří prostě řeknou, že to je výmluva. Myslím si, že není úplně dobře, když se o dyslexii mluví v tom smyslu, že děti mají ve školách úlevy. To slovo úlevy fakt nemám ráda. Myslím si, že to vůbec nejsou úlevy. Že to je nějaká úprava podmínek toho vzdělávání. Že ti lidé s dyslexií se naučí všechno to, co ti ostatní, ale učí se to nějak jinak, za jiných podmínek. Že někdy právě to slovo úlevy pak vyvolává takové i to stigma, jako že to je ten, co tohle nemusí, anebo dospívající na střední škole pak jdou a říkají, já nechci, aby to věděli, protože nechci, aby se na mě dívali divně, že já mám ty úlevy, jo, nebo že já něco nemusím. A už vlastně jako tam není to, že nemusím to takhle, ale já to musím dělat jinak. A někdy to vyžaduje mnohem víc úsilí, mnohem víc času stráveného nad učením.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Dodává Lenka Krejčová z pražského DYS - centra.
I při práci s žáky se specifickými poruchami učením by učitelům měli pomáhat asistenti. Ministerstvo školství uvádí, že jich v českých školách pracuje letos přes 13 tisíc, což je víc než v předchozím školním roce. Jak vypadá práce s dyslektickými žáky v praxi a jestli je asistentů dostatek? Na to odpoví Ester Stará. Působí jako speciální pedagožka, logopedka a koordinátorka inkluze ve Smysluplné škole v pražském Karlíně.

Ester STARÁ, speciální pedagožka; logopedka; koordinátorka inkluze:
Asistenti by měli být normálně erudovaní specialisté, kteří budou vědět, co mají dělat, a budou za to i adekvátně teda ohodnoceni. A k tomu prostě nedochází. My tady těch asistentů máme hodně. Už jsme někde kolem 20. A máme tady výborné asistenty. Ale tam mám pocit, že jsou to lidi s tím nadáním, s tím, kteří to mají do pánaboha. A navíc se výborně potkali s těmi pedagogy. A krásně spolupracují. Ale samozřejmě máme i tady i lidi, kteří prostě přišli, nemají absolutně žádnou zkušenost, všechno se učí za provozu a někteří jsou víc ochotni se to učit a někteří méně.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Jaké máte zkušenosti s těmi dyslektickými dětmi tady přímo ve škole?

Ester STARÁ, speciální pedagožka; logopedka; koordinátorka inkluze:
Děti s poruchami učení, těch tady máme velikánskou spoustu. A nejsou to jenom poruchy učení, ale jsou tady, pracujeme tady s cizinci, pracujeme tady s dětmi s poruchami chování, s ADHD, s ADD, máme tady třeba děti s Aspergerovým syndromem, děti ze sociokulturně nepodnětného prostředí, takže té práce je opravdu hodně a už v tom musí být docela jakoby přísný a jasný systém, abychom všem těm dětem dali tu odpovídající podporu, na nikoho nezapomněli, a někam jsme se posouvali.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Co se týče těch dětí, když se soustředíme na ty poruchy učení, kolik tak ve třídě těch žáků je a jestli se snažíte to třeba nějak delegovat na ty učitele přiměřeně, aby jich někdo neměl ve třídě 10 a někdo 5?

Ester STARÁ, speciální pedagožka; logopedka; koordinátorka inkluze:
Když bych měla odhad, tak dejme tomu, že ve třídě jsou 3, 4 děti s poruchou učení, nejčastěji jsou to nějací jako dyslektici, dysortografici, nebo mají grafomotorické obtíže. Většinou to je tak, že ty děti jsou normálně zapojovány ve třídě, je zohledňován jejich handicap a ty děti na jednu hodinu odchází na speciální nápravy, kde pracují pod vedením speciálního pedagoga. Tím, že máme teďko ve třídách právě ještě i asistenty, máme jich hodně, tak ten speciální pedagog pak spolupracuje s asistentem pedagoga. On se snaží zohledňovat ty postupy, to doporučení od speciálního pedagoga, od učitele, a dohlíží na ty děti a vlastně kontroluje jejich práci, případně s nimi může pracovat taky částečně individuálně, že si je bere třeba na chvilinku jako mimo tu kmenovou třídu, a zase pak zpátky, probíhá nějaká reflexe, porada prostě mezi učitelem, speciálním pedagogem, prostě snažíme se, abysme v součinnosti na to dítě nějakým způsobem působili. A samozřejmě teda spolupracujeme s rodiči, kteří vědí o tom, dostávají úkoly z náprav, spolupráce prostě, to je vlastně asi ten klíč k tomu, abysme se někam dostali. Ještě mě k tomu napadá, že vlastně jak jste ptala na to, aby v těch, v jedné třídě nebylo dětí 10 a někde vlastně málo, my děláme v předškolním období, nebo teď, teď nově teda už předzápisy, protože zápisy jsou nově v dubnu, tak děláme takzvanou školu nanečisto, což je takových 6 setkání hodinových pro budoucí prvňáčky, a tam se ty děti, ne, že bychom je testovali, a oni přicházejí především proto, aby se seznámily tady s tím prostředím, s budoucími spolužáky, s učiteli, poznaly, nějak se zadaptovaly na to, co je čeká, ale my zároveň si je tak trošičku jakoby oťukáváme, zaměřujeme se na různé oblasti potom toho vzdělávání, a když vidíme, že některé děti nejsou v některých oblastech dostatečně vlastně zralé, tak pak zase se setkáváme s rodiči a už se vlastně na tu první třídu připravujeme. A tím získáváme vlastně nějaká data, často dostáváme informace i třeba ze školek, a podle toho potom vlastně pracujeme i na složení těch jednotlivých tříd, aby právě nedošlo k tomu, že se nám nahromadí děti s problémy v jedné třídě a druhá bude nějak elitní. Vždycky se snažíme, aby to byl takový heterogenní kolektiv. A vlastně už i dopředu třeba si zajistíme asistenta, aby se vlastně na nic nečekalo.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Jak se snažíte s tímhle pracovat, aby se necítili třeba v té třídě jako někdo, kdo má nějaký problém?

Ester STARÁ, speciální pedagožka; logopedka; koordinátorka inkluze:
Hm, ta otázka na naší škole už vlastně je trošičku, doufám, můžu snad říct i zbytečná, protože jak už to tady děláme dlouho a jak právě pracujeme i s těmi odlišnými dalšími diagnózami, máme tady spoustu cizinců, tak vlastně v té, ta třída je složená z dětí, kde každý, každé je individuum. A vlastně nově se snažíme třeba dávat nějakou podporu i dětem nadaným, takže třeba asistent může pracovat nejenom s dětmi s handicapem, ale i třeba s nějakým vyšším nadáním, a může s nimi pracovat samostatně, zase odvádět je někam. Takže to, že do těch hodin každou chvíli někdo přichází a někdo třeba odchází, nebo skupinka dětí odchází, tak už bych řekla, že ty děti to nepřekvapuje.

Eva RAJLICHOVÁ, moderátorka:
Dodává Ester Stará ze Smysluplné školy v pražském Karlíně. Zaostřeno věnované specifickým poruchám učení končí. Příjemný poslech dalšího vysílání Českého rozhlasu Plus přeje Eva Rajlichová.