"Po hodině a půl "hluchoty" jsem si připadala vyčleněná ze společnosti"

Jablonec nad Nisou – Jaké je to žít s hluchotou, zažila mladá úřednice jabloneckého úřadu práce. V rámci semináře o tom, jak jednat s lidmi se zdravotním postižením, si na vlastní kůži postupně vyzkoušela, jak se cítí člověk, který neslyší, nevidí nebo je odkázaný na invalidní vozík.  
"Měla jsem na uších speciální sluchátka, dokonce jsem s nimi šla i na oběd, a po hodině a půl jsem si připadala úplně vyčleněná ze společnosti. Ale úplně! Seděla jsem tam, přišla číšnice, na něco se ptala, kolegyně jí odpovídaly, kolem se bavili lidé a já nevěděla, co se děje, připadala jsem si jako za clonou, jako naprostý vyvrženec," popisuje.  
Vyzkoušela si přitom pocity i dalších postižených.  
Třeba s pomocí brýlí, které simulují nejrůznější vady zraku nebo úplnou slepotu, jezdila i na invalidním vozíku.  
Hluchota však podle ní byla nejhorší. "A to ani nemluvím o lidech, kteří jsou nejen hluší, ale zároveň slepí a němí. S těmi se můžete dorozumívat jen vyťukáváním písmen do dlaně. To školení úplně změnilo můj přístup k lidem," svěřuje se. "Při každodenním jednání s klienty na přepážce si si někdy říkáte: To je ale protiva! Jenže nemusí jít o "prudiče", ale o přímo modelový popis chování člověka s poruchou psychiky. Najednou se na lidi začnete dívat jinak. Uvědomila jsem si také, že zeptat se klienta, jestli špatně slyší nebo vidí, případně má jiný problém, není neslušnost, ale naopak podaná ruka," dělí se o vlastní zkušenost.  
"Je škoda, že podobný zážitek si nemohou vyzkoušet už děti na základní škole.  
Myslím, že by je to naučilo chovat se k sobě navzájem líp," uzavírá.