Nikdy se nesmířím s tím, že se mi narodil postižený syn, ale chci udělat všechno pro to, aby byl spokojený

"Marek však přišel na svět s vážnou zrakovou vadou a hypotonickým syndromem, což je zjednodušeně řečeno ochabování svalů. "Plakala jsem asi čtrnáct dní vkuse. Pak jsem si ale řekla, že nemůžu pořád brečet, protože se stres přenese na malého. Člověk se s tím zkrátka musí naučit žít," vyprávěla matka. Lékaři ovšem přišli s další špatnou zprávou, u Marka diagnostikovali těžkou mentální retardaci.
Už v porodnici dostala Irena kontakt na plzeňské zařízení Raná péče Kuk, jež patnáct let pomáhá rodičům, kteří mají zrakově či jinak postižené dítě. S tamějšími zaměstnanci začala krátce po propuštění z nemocnice spolupracovat. Kromě pravidelných konzultací k Ireně domů jezdila i terénní pracovnice. "Byla jsem se službami opravdu moc spokojená. Viděla jsem, že se snaží udělat pro nás maximum. Půjčovali jsme si také různé stimulační pomůcky, hračky a knihy.
Protože se Marek nevyvíjel jako zdravé děti, vyžadoval intenzivní péči své matky. "Po mateřské jsem tedy zůstala doma a dál se o syna starala. Při většině činností stále potřebuje moji asistenci," sdělila.
 

Krátce před Markovými pátými narozeninami mu Irena začala hledat školku. Shánění vhodného zařízení pro ni ovšem nebylo jednoduché. "Obcházela jsem specializované mateřské školy v Plzni. Když jsem to v jednotlivých zařízeních viděla, nechtěla jsem tam Marečka dát. Měla jsem dojem, stejně jako má asi hodně rodičů, že moje dítě má na víc," přiznala. Nakonec se rozhodla pro mateřinku zaměřující se na...

 

Klíčová slova: