Nejvíc toho tady snědla Simona

To bylo v šesté třídě před Vánoci. Měli jsme zrovna vánoční posezení a na talířích před námi ležela spousta cukroví rozmanitých druhů a tvarů, zkrátka co kdo přinesl. Spolužačka ten den chyběla, takže jsem byla ve třídě jediná nevidomá. Neviděla jsem, kolik si berou ostatní, a tak jsem zobala dle libosti.

Po nějaké chvíli začal naše pochoutky obdivovat někdo z vedlejší třídy. "Nejvíc toho tady snědla Simona," nezapomněl doplnit jeden spolužák. Rozhodně to nemyslel zle, jen se zkrátka někdy vyjadřoval a choval trochu zvláštně, ale mě tím dočista kompromitoval. Přede všemi jsem byla označena za toho, kdo snědl nejvíc, a co když to nakonec bylo neadekvátně nejvíc? Kdybych si to alespoň bývala mohla zkontrolovat!!

Od té doby jsem se začala mít extrémně na pozoru pokaždé, když se něco jedlo ze společného talíře, misky, sáčku či čehokoli podobného. Představa neskromného Otesánka mě nikterak nelákala, takže jsem v takových chvílích často cítila napětí a vlastně to tak mám dodnes. Proto mi hodně pomůže, když mě někdo pobízí, že si smím vzít ještě. A vůbec nejlepší je, když dostanu od každého zvlášť na samostatný talířek.

Pokud máme něco společného s manželem, který také nevidí a stejně jako já trpí tím, že si nemůže zkontrolovat, kolik toho snědl v poměru k ostatním, vycházíme si vstříc. Když třeba vidím, že by