Když se řekne inkluze

ČT 1
-
Marek WOLLNER, moderátor:
Školy dostaly v loňském roce 2 miliardy korun na takzvanou inkluzi, tedy začlenění žáků se speciálními potřebami do normální výuky. Politicky výbušné téma rozděluje politiky i společnost. Jaké zkušenosti mají školy, které inkluzi praktikují už dlouhá léta, zjišťovala Jana Neumannová.

Václav, po autonehodě, 8. třída ZŠ:
Svět. To je báječné místo k narození. Jestli vám nevadí, že si tu a tam šeredně spálíte prsty, zrovna když je všechno tak prima.
To bylo tak, že prostě my jsme vystoupili s Otou na zastávce. Já jsem se podíval na jednu stranu, projelo auto, a za ním bylo v zákrytu ještě jedno auto. Takže já jsem šel do vozovky a mě srazilo.

Tomáš HANÁČEK, Václavův otec:
Utrpěl vlastně poranění hlavy, vlastně nic jiného, takže on v té nemocnici vypadal svým způsobem jako zdravé spící dítě, ale bohužel došlo k tomu, že se mu poškodil mozek, trochu tím nárazem a asi taky kyslíkem, nedostatkem kyslíku.

Andrea HANÁČKOVÁ, Václavova matka:
Když jsme Vašíka přivezli poprvé do Hamzovy léčebny, tak nám říkali, nejprve musíme obnovit základní věci, aby si sedl, aby se postavil, aby udělal první krok, aby čím dál lépe dýchal. Potom se můžeme zabývat tím, co dokáže uchopit do rukou, potom můžeme zjišťovat, jestli si něco pamatuje.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Inkluze je dnes velké politické téma. Její zastánci říkají, že je prostě normální, aby se zdravé děti vzdělávaly spolu s postiženými. Odpůrci kritizují novelu platnou od roku 2016. Jde podle nich o násilný přesun postižených dětí ze speciálních škol do běžných. A systém na to není připravený. K nejhlasitějším kritikům patří Václav Klaus mladší. Pro náš pořad ale odmítl mluvit.

Václav KLAUS ml. /ODS/ /12. 10. 2017/, :
Nechci ve vašem pořadu účinkovat. Nepovažuji ho za objektivní.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
A za jakýho důvodu?

Václav KLAUS ml. /ODS/ /12. 10. 2017/, :
Já už, já už tady musím jednat s lidma, jo. /nesrozumitelné/, já tady musím rozdávat volební materiály /nesrozumitelné/, nezlobte se.

Václav KRÁSA, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR:
Já se přiznám, že tomu vůbec nerozumím. Že nerozumím tomu, co těm kritikům na tom inkluzivním společném vzdělávání vadí. Já tomu fakt nerozumím. Možná, že to stojí nějaké peníze, na druhou stranu to dává podstatně více šancí těm lidem, aby uspěli v životě. To je nepochybné. To je prostě nepochybné. Já si troufnu říci, že v tom minulém režimu ti lidé měli minimální šanci, pokud byli s těžším zdravotním postižením, aby uspěli v životě. Dneska tu šanci dostávají.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Co vlastně změnila novela zákona, která vstoupila v platnost loni?

Václav KRÁSA, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR:
Nebyla to žádná systémová změna, protože společné vzdělávání tady existuje už poměrně dlouho. Došlo pouze k tomu, že byly navýšeny prostředky na podporu společného vzdělávání.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Inkluze se týká zhruba 80 000 dětí, které mají nejrůznější druhy znevýhodnění. Může jít o poruchy soustředění, dysfunkce, tělesné postižení či snížený intelekt. Celkem by na jejich potřeby mělo jít okolo 4 miliard korun. Peníze mají sloužit na platy asistentů či pomůcky. Například Anežka s Downovým syndromem nyní chodí do předškolní třídy. I přes svůj handicap se připravuje na běžnou školu.

Anežka, Downův syndrom, přípravná třída:
Tady to. Takovou.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
To je tvoje skříňka?

Anežka, Downův syndrom, přípravná třída:
To je moje skříňka.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Takže tam máš, a jaký tam máš číslo?

Anežka, Downův syndrom, přípravná třída:
Tři, šest a dva.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Aha. A ukážeš mi ho, kde máš obrázek? Tak jdeme jako ke třídě, viď?

Anežka, Downův syndrom, přípravná třída:
Jo, jdeme do třídy.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Takže tam chodíš do třídy?

Anežka, Downův syndrom, přípravná třída:
Jo. Do první. Protože to je moje třída. Tady ta.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
To je tvoje třída?

Anežka, Downův syndrom, přípravná třída:
Jo.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Hele, a kde je ten tvůj obrázek? Ten jsi malovala?

Anežka, Downův syndrom, přípravná třída:
Jo, tenhle jsem malovala.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
A co na něm je?

Anežka, Downův syndrom, přípravná třída:
Fialová a dali jsme tam vodičku.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Vodička tam je.

Anežka, Downův syndrom, přípravná třída:
Jestli /nesrozumitelné/.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Aha. A já myslím, že tam je taky strom.

Anežka, Downův syndrom, přípravná třída:
Můžeme, můžeme?

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Můžeme.

Anežka, Downův syndrom, přípravná třída:
Tak jdeme, pojďte lidi, jdeme.

Lenka HEČKOVÁ, Anežčina matka:
Anežku odjakživa vychováváme jako své ostatní dvě dcery. A snažíme se, aby co nejméně zaostávala za svými vrstevníky, aby toho co nejvíce uměla. Učíme ji stejné věci. Tak, chceš kopeček nebo skřítky, Ani?

Anežka, Downův syndrom, přípravná třída:
Skřítky.

Lenka HEČKOVÁ, Anežčina matka:
Ty děti, s kterými se pracuje, ten se dostanou úplně někam jinam, než ty, které se nechají jen tak být a nepomáhá se jim rozvíjet. Jsou to hodiny a hodiny cílené práce. Vlastně ty věci jí nejdou samy, je potřeba ji stále podporovat, stále ji učit, ale ona to dokáže. Akorát k tomu musí vyvinout výrazně vyšší úsilí než její vrstevníci. Spousta rodičů dětí s Downovým syndromem přirozeně volí speciální školu a jsou tak spokojený, protože jejich děti tam ten speciální přístup mají. A řada rodičů naopak volí inkluzi, a to především z toho důvodu, že chtějí, aby jejich děti byly začleněny přirozeně do běžné společnosti. A pokud je dítě vychováváno odmalička jen ve speciálním prostředí, jen mezi dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami, tak nemá možnost se naučit fungovat v běžné společnosti. A myslím si, že má velice snížené šance vést takzvaně normální život, že z něj vyrůstá zase dítě, které bude celý život potřebovat speciální péči. Pro Anežku největší problém je naučit se respektu k pravidlům a k autoritám.

Anežka, Downův syndrom, přípravná třída:
Tam bude úkol.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Jo tam je úkol, jo?

Anežka, Downův syndrom, přípravná třída:
Deník můj ...

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Ukážeš mi, jaký máš deník?

Lenka HEČKOVÁ, Anežčina matka:
Ona je prostě svá, svéhlavá, paličatá a dělá, co se jí zlíbí, často.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Pojď sem teďka, pojď sem ke mně.

osoba:
Ani, stačí, jo?

Václav HLINKA, ředitel ZŠ Na Líše, Praha:
My jako škola jsme s inte..., s integrací začali už před 15, možná i více lety, kdy k nám poprvé přišlo dítě na vozíčku. Postavili jsme tady výtah a vlastně jsme integrovali dítě vozíčkáře. A vlastně nám začali posílat děti, který měly třeba jiný handicap. A kantoři, který tady vlastně byli, tak se naučili postupem času pracovat i s dětmi, který potřebovaly jiné speciální vzdělávací potřeby.

osoba:
Tak, svezem se zase výtahem. Máčkneš si to taky?

Václav HLINKA, ředitel ZŠ Na Líše, Praha:
Teďkon jsme na plné kapacitě a ta škola už není nafukovací. A jako my hledáme prostory, takže my jsme zrušili kabinet chemie, který jsme spojili s fyzikou, a tím nám vznikla další místnost pro integraci. Čítárnu knihovny, která byla také místností poměrně malou, tu jsme také přebudovali na učebnu.

Tereza, mozková obrna, 3. třída ZŠ:
Já píšu tady písanku zrovna. No. A ve škole to mám dobrý, mám tam hodné kamarády.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
To je prima. A ty chodíš normálně do třídy a někdy seš tady v takovýhle malý třídičce sama s paní asistentkou. Jak to je? Proč?

Tereza, mozková obrna, 3. třída ZŠ:
Hm. No, protože abych tady měla víc klidu a mohla se soustředit. A tak dále a tak dále.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Do škol se sice dostává víc peněz. Pro učitele ale narostla také práce. Ve třídách mají učit děti s nejrůznějším typem postižení, a necítí se přitom na to dost odborně vzdělaní. Trápí je i nárůst byrokracie.

Václav HLINKA, ředitel ZŠ Na Líše, Praha:
Pokud je škola, která má 5 dětí, 10 dětí, a to se prostě jako dá zvládnout. Tam ne všechny děti budou mít těžký a těžší postižení, budou tam samozřejmě i lehčí vady, ale když máte 80 dětí ze 400, tak jako to už je opravdu velice těžká práce pro celý kolektiv, kolektiv té školy.

Martin ODEHNAL, předseda Asociace speciálních pedagogů:
Ve Finsku nebo ve Švédsku fungují v jedné třídě dva ty pedagogové. Vedle toho běžného ten speciální a každý se věnuje té skupině, na kterou je jaksi odborně kvalifikován. Tak u nás to všechno spadlo na toho učitele. To je ten naprosto zásadní moment. Ty děti jsou vzdělávány nekvalifikovaně.

Václav KLAUS ml. /ODS/ /4. 10. 2017/, :
To, že nemocné děti některé chodí se zdravými, na to nepotřebujeme cizí slovo inkluze, to je normální lidská slušnost. Ke mně chodily děti na vozíčku, neslyšící a podobně. Ale to, že plošně naháníme děti s mentálními handicapy do normálních škol, kde místo odborného specialisty k nim postavíme nějakého 18letého asistenta s 13denním kurzem, to je zločin na těchto dětech. Přineslo to do normálních škol obrovskou byrokracii a tak dále. Ale skutečně my berem těmto dětem šanci na životní úspěch. Čili jinak se vyučily, měly práci a teď je učíme druhý cizí jazyk, ale oni dojdou jenom k té nejnižší kompetenci, že třeba poznají, že to je cizí jazyk.

Jana NEUMANNOVÁ, redaktorka:
Největší strach ale měli kritici inkluze z toho, že se do běžných škol přesunou děti ze škol speciálních. Celkem je u nás dětí se speciálními potřebami zhruba 80 000. Podporu získají děti s poruchami učení i vážně nemocné. Pro těžce postižené děti ale stále zůstávají speciální školy.

Jana ZAPLETALOVÁ, náměstkyně ministra školství:
Systém speciálního vzdělávání, a tedy i základních škol praktických takzvaných, zůstal zachován, kdy ty přesuny mezi základní školou praktickou a běžnou jsou minimální. Je to stále v řádu kolem 300 dětí v celé republice. Často to je pod vlivem toho, jak se to dítě nebo jak se s tím dítětem pracuje od dětství a jaká je filozofie vzdělávání toho rodiče, jestli mají tendenci spíš to dítě zařazovat mezi běžné děti, anebo jestli si myslí, že je lepší, když to dítě je vlastně mezi, řekněme, těmi, kteří mají obdobné potíže.

Dana PORSCHOVÁ, zástupkyně ředitele ZŠ Na Líše, Praha:
A na druhou stranu si myslím, že škola by měla mít právo říct, tohle už je za čárou, to už je limit, my už fakt nemůžem, my už prostě, už to začíná narušovat třeba to běžný vyučování. To je asi největší problém tý integrace. Ne, že bychom nechtěli, ale někdy máme pocit, že už na to třeba nestačíme.

Jiří MIHOLA /KDU-ČSL/, :
Takto plošně říci, prostě inkluze neboli společné vzdělávání se bude provádět na všech školách, když ty podmínky nejsou, a dostatek speciálních pedagogů také ne, v tom vidím obrovský problém, a, a proto žádáme ten stop stav, vyhodnocení a revizi inkluze.

Václav KRÁSA, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR:
Tomu nerozumím. Jak pozastavit? To by se musely stopnout peníze a zakázalo by se těm dětem vzdělávat? Rozumíte, co to je pozastavit?

Tomáš HANÁČEK, Václavův otec:
Já si myslím, že dřív, když jsem třeba já chodil do školy jako dítě, tak že by to vůbec nebylo možný, aby se Vašík do té třídy vrátil. Prostě dítě s jeho zdravotním postižením nebo poškozením by prostě skončilo určitě v nějaké zvláštní nebo speciální škole. Rozhodně by se nedostalo zpět do běžné, do běžné třídy.

Klíčová slova: