Jizerská 50 na vlastní kůži: Jaké to je dělat průvodkyni nevidomé závodnici?

Oblékám žlutou vestu s nápisem "průvodce" a nabádám desetiletou Emu, aby opravdu neměla strach na mě zahulákat "zrychli", nebo naopak "zpomal". "Užij si, že jednou taky můžeš křičet na dospělého," povzbuzuji ji, zatímco ona si navléká žlutou vestu s nápisem "nevidomý". Obě máme před sebou své poprvé.

Stojím na startu Mini Jizerské 50 a otáčím se ještě naposledy na Emu (10). Usměji se na ni, byť nevím, jestli to zaregistrovala, ale věřím, že ze mě musí tu pozitivní energii alespoň cítit. "Ničeho se neboj. Nejedeme přece o první místo, důležité je, abychom si to užily," povzbuzuji svoji svěřenkyni.  
Nevím, kdo z nás dvou je více nervózní. Jestli Ema, která stojí poprvé na startu závodu v rámci Jizerské 50, anebo já, která dělá traséra nevidomému poprvé v životě.  
Čeká nás závod na jeden kilometr na běžkách a já bych nevěřila, jak velký strach můžu mít i z tak krátké vzdálenosti. Nikdy jsem to nedělala, nemám s tím zkušenosti. Pokud tedy nepočítám těch zhruba pět minut před startem, kdy jsme se s Emou společně projížděly po okolí, abychom se trochu sladily. Ale i během té krátké chvíle jsem poznala, že je to bojovnice, která se nevzdává a tvrdě dře.  
Osobní závod na druhouKdyž jsem asi před třemi týdny našla na stránkách Nadace Leontinka inzerát, že shání ještě několik trasérů pro zrakově handicapované sportovce na závody v rámci Jizerské 50, neváhala jsem příliš dlouho. Vloni jsem ten velký, padesátikilometrový závod, absolvovala poprvé i já a emoce s tím spojené ve mně celý rok rezonovaly. Nejen ze samotné trati, ale hlavně z atmosféry kolem, která pohltí každého a je nezapomenutelná.  
A najednou jsem strašně silně zatoužila dopřát i druhému ten pocit, když projíždí cílovou rovinkou, ve které vás povzbuzují lidé kolem trati bez ohledu na to, jestli dojíždíte na prvním, nebo tisícím místě. Heslo závodu Jizerské 50, "Můj osobní závod", není jen tak nahodilé. Je v tom řečeno vše. Ema, která sice není úplně slepá, ale má silnou zrakovou vadu, by si ten svůj osobní závod sama pravděpodobně nezajela. A já cítím povinnost šťastné emoce, které jsem vloni zažila, předat dál. Někde vrátit, jak moc jsem si to vloni užila. A tím, že jsem se nabídla jako trasérka, se rázem spojily dva osobní závody v...