Jaké to je být vodičem nevidomého? Strach není na místě, respekt ano

/ROZHOVOR/ Život je o výzvách. Jednu takovou má za sebou i příbramský běžec Jan Šeděnka. Poprvé se stal vodičem nevidomé běžkyně.

"

O tom, jaké tato role skýtá úskalí a kde se mohou přihlásit případní zájemci, povídal v rozhovoru pro Deník.

Jak jste se k roli vodiče dostal?

Původně jsem se několik měsíců předem přihlásil do RunTour na závod na deset kilometrů. Tři týdny před startem se mi však stal nepříjemný úraz a bylo jasné, že už pouhá účast bude pro mě taková malá výhra, i když bez jakýchkoliv osobních ambicí. Dva dny před závodem se na stránce RunTour objevila zpráva, že Nadace Leontinka hledá traséra pro slečnu Evu Lesovou. Bral jsem to jako znamení, tak jsem se přihlásil, ačkoliv jsem s vodičstvím neměl žádné zkušenosti.

Od koho jste tedy čerpal informace o tom, co vás čeká?

S Evičkou jsme se ještě týž den zkontaktovali a ona mi sama řekla, jaký má handicap, jak si to celé představuje a co čeká ode mě. Je velice sportovně nadaná a má spoustu zkušeností. Bylo jen důležité jí pozorně naslouchat.

Čeho jste se před startem bál nejvíc?

Že se mi rozváže tkanička (smích). Bál je silné slovo, ale čím více jsem si uvědomoval, co se ode mě čeká, měl jsem z toho ohromný respekt. To, že vám cizí člověk musí bezmezně důvěřovat, mě na jednu stranu svazovalo, ale na druhou jsem věřil, že nakonec závod dobře dopadne hned na první...