Jak to vidí Cyril Höschl
ČRo Dvojka
-
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den, u poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnešní pozvání přijal profesor Cyril Höschl. Dobrý den. Vítejte.
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Dobrý den.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Na co se budu ředitele Národního ústavu duševního zdraví ptát, například na to, zda a proč se Čína obává dalajlámy. Či na to, jak se vyhnout syndromu vyhoření. Inspirativní poslech. Jeho svatost dalajláma se nedávno vzdal role politického vůdce Tibetu, působí už jen jako duchovní, přesto se mnozí obávají setkat se s ním kvůli čínským výhrůžkám. Audienci mu například neudělil papež František, americký prezident se s ním sešel soukromě, Jihoafrická republika mu 3krát nevystavila vízum a britský expremiér Cameron, ten politoval setkání s duchovním vůdcem. Pane profesore, proč se Čína bojí včely, dalajláma řekl, že při reinkarnaci, protože jí hodně sladkostí, tak by se mohl stát včelou?
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
No, víte, na první pohled je to až úsměvné a zdá se to úplně neuvěřitelné, jak takový usměvavý dobromyslný strejda v oranžovém hávu bez rukávů dokáže rozzuřit a přivést k nepříčetnosti jadernou velmoc s miliardovou populací a všechny možné světové státníky, přitom on dokonce ani na té politické úrovni vůbec o odtržení Tibetu, z něhož jako dalajláma vzešel, neusiluje, jenom tak snad o trošku víc autonomie a de facto jako buddhista šíří pouze dobro.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Proč jej tedy Čína považuje za nebo označuje za separatistu?
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Čili na jednu stranu to, co z něj dělají oni, že jo, on nikdy neřekl já jsem separatista, čili na jednu stranu je tady neškodný buddhista, mouchy snězte si mě, kterého část sympatizantů považuje za duchovního vůdce, část za milého chlapíka, který přijde a nezarmoutí. A část za symbol něčeho, jakéhosi duchovního rozměru a humanismu, to nechme teď stranou, ale v zásadě to je osobně hodný, milý, usměvavý a neškodný člověk a ten je schopný tou svou dobrotou, když to přeženu, téměř rozpoutat 3. světovou válku. Čili chyba někde musí být. A ta chyba, zdá se, jakoby byla v těch, kteří si ho dosadili na piedestal a ztělesnění něčeho, co ohrožuje světovou velmoc tím, že by nepatrný nárůdek vysoko v horách v Himálajích mohl spustit sněhovou kouli tím, že by tam znovu vznikly nepokoje, usilování o svébytnost, samostatnost, přičemž absurdně i představa, že by odloupnutí takového malého střípku na té obrovité a miliardové Číně mohlo být víc než kosmetickým defektem. Takže to na jednu stranu bychom mohli rozvíjet dál, myslím tím úvahy o té absurditě toho, jak zcela neškodný člověk, muška malá, dokáže hýbat světem a myslím si, že takový Mark Twain nebo podobně by z toho udělali obrovská díla. A na druhé straně nás to vede k zamyšlení, čím to tedy je, to je to, na co se ptáte.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ano. To hlavní, protože on sám dalajláma opakuje, že chce jen větší autonomii pro Tibet a skutečné náboženské...
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Samozřejmě.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
...politické nebo kulturní svobody.
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
A ještě k tomu takového neškodného náboženství, které snad ani není náboženstvím, ale spíš životním postojem a filozofií, jako je buddhismus. Dobře. Takže se zkusme vžít do role těch politiků, kteří se před tím hroutí a píší devotní dopisy a bojí se, aby si o nich někdo, nedej bože, něco špatného nemyslel, že snad chtějí okem zavadit o tohle toho mnicha. No, a tam...
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co je teda ta pocta.
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
A tam nám zbývá, než tou projekcí, tím vcítěním se do přemýšlení takových mocí pánů, jako jsou šéfové Komunistické strany Číny, kde se najednou ale ukazuje, že historie je dávno poučila, historie všech světových převratů a revolucí, že na začátku laviny, která ústí v nějakou revoluci, se vždycky spustí pouhé zrnku písku. Je to takový ten fenomén mávnutí motýlího křídla, které, když jdete po těch následcích a příčinách a následcích, tak na konci někde způsobí světovou bouři, tak zrovna tak je to v té politice. A všimněme si, že třeba celý ten pád té východní říše v Evropě, ten začínal takovými nenápadnými zrnky písku, zdánlivě naprosto neškodnými, jako je nějaké domácí divadlo několika disidentů, které nikdo ani neznal, jako je tu a tam dopis bývalého kuliče sudů v trutnovském pivovaře, a několik bytových setkání, a koncertů kapely, která byla naprosto marginální. A podívejte, ony se pak praménky těch sypajících se začátků lavin slily až jednoho dne v souladu s celospolečenským pnutím a pohybem, skutečně vyústily v to, že se z toho kuliče stal prezident a nakonec to nebyl jenom tento případ. Většina českých prezidentů byla nejdřív ve vězení, skoro by se dalo říct, že to je povinná kvalifikace, snad kromě Beneše, ale i ten Zápotocký byl v koncentráku. A o Husákovi nemluvě. Ten byl dokonce ve vězeních režimu, který posléze reprezentoval. Takže oni ti mocipáni vždycky věděli, proč tyhle ti lidi zavírají, protože by jim z toho jednou mohlo něco velmi nepříjemného vyrůst. A to, že dneska je to hodný chlapík, neškodný, usměvavý, neznamená, že by to zítra nemohl být vůdce nějakého povstání, které by se mohlo rozšířit jako požár po celé Číně, protože kdo ví, co tam pod povrchem té oddanosti a 99procentní převaze jedné strany ve volbách, tak co tam pod tím povrchem dřímá. Viděli jsme to na světě už mnohokrát a leckde. A ti mocipáni si to dobře uvědomují a vědí, že případný odpor nebo případnou změnu je třeba típnout hned v samém začátku, byť by to byla jenom muška.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
E-mail pro vás od pana Jaroslava, pane profesore: "Když tak sleduji cvrkot kolem vyznamenání a komunikaci s tím spojenou, napadá mě, není jednání zainteresovaných činitelů pouze zrcadlem toho, jací jsme my sami? A odrazem toho, co si ti zainteresovaní myslí, že od nich lid čeká?"
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Tak do určité míry se tam všechny tyhle ty důvody vždycky nějakým způsobem splétají z mnoha pramínků nebo jsou pramínky, z nichž se splétá potom to výsledné chování, určitě u politiků je někdy více, někdy méně motivované ohledem na elektorát a ohledem na svou vlastní šanci být opět zvolen, proto je tak populární se vést například na vlně odporu vůči cizincům nebo vůči imigrantům a tak, nechme teď stranou reálná nebezpečná, která to představuje, protože to tam je vždycky také, čili jednak jsou důvody objektivní, jednak jsou jistě i důvody bohulibé a nezištné. A u mnoha politiků v to stále věřím a nejsem z těch, kdo by tvrdil, že politika je svinstvo, my se prostě bez politiky neobejdeme. A nejsem z těch, kteří tvrdí, že všichni politici jsou buď bezcharakterní nebo hlupáci, naopak, řekl bych, že většina se za nás obětuje, kdo to by to chtěl dělat, ať si to jde zkusit a uvidí, zač je toho loket. Čili já k nim chovám spíš obdiv. Ale je pravda, že u velké části je to vypočítavost a je to součást té hry oslovovat svůj elektorát a snažit se udržet pravděpodobnost, že budu znovu zvolen na nějaké rozumné úrovni, protože ono to s tím působením v tom veřejném prostoru souvisí, těžko můžete páchat dobro, když vás nikdo nechce.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vrátím se ještě k Číně, obsah toho společného prohlášení, které podepsali 4 nejvyšší ústavní činitelé, ve kterém ujišťují Peking, že Česko bude i nadále respektovat územní celistvost Číny, včetně Tibetu, je vlastně identický s tou naší oficiální politikou.
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Ježiš, to jsou takoví srabi. Představte si, ono to připomíná ty devotní rezoluce a petice všech možných závodních výborů a davů pracujících tu za popravu Milady Horákové, tam za odsouzení mandelinky bramborové, tam amerického imperialisty, a teď oni se klaní, tahle ta vrchnost naše demokraticky zvolená se klaní prostě komu..., Ústřednímu výboru Komunistické strany Číny, jako tohle to by měli všichni vyřvat do světa, prosím vás, pozor, to už ne, my nejsme součástí komunistické Číny a komunistický Ústřední výbor Komunistické strany Číny nám může být kdesi, to prostě je něco naprosto, naprosto neuvěřitelného, jo, takováhle devotnost.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Peking na to už reagoval podle agentur. Mluvčí čínského ministerstva zahraničí řekl, že to prohlášení bere na vědomí a že čeká, že nezůstane jenom u slov, že se to projeví i v činech, jak tomu rozumíte, pane profesore?
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Rozumím tomu tak, že on je má za kašpary, ten Peking, má je za takový pionýrky, kteří se trošku snaží a říkají, že se polepší a že příště už nebudou zlobit. A on říká, tak dobře, beru, no, a teď se uvidí, jestli opravdu nebudete zlobit a když ne, tak bububu, to uvidíte, no, kde to jsme. A teď my to začínáme pomalu polykat, tak jako jsme polykali za 2. světový války ten nacismus, který, pro který si taky vždycky našlo 100 tisíc lidí na Staroměstské náměstí, aby ho podporovali, komunismus po válce a po pádu těhle těch režimů jsme se domnívali, že jsme jaksi chytřejší a už se to opakovat nebude, ale na tomhle vidíte, jak se to klidně opakovat může v celé parádě a ještě se k tomu přidá půlka národa.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem, čínské ministerstvo zahraničí pohrozilo zatím neupřesněnou odvetnou reakcí za to, že slovenský prezident Andrej Kiska se sešel s dalajlámou, za což pan Kiska čelí docela velké kritice ze strany slovenských politiků.
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Pana Kisky si nelze než vážit a uvidíte, že se vůbec nic nestane. Oni prostě vidí trávu růst a hlavně tý Číně do nás vůbec nic není, my jsme pro ně, že jo, to je ta stará anekdota, jak přijdou k Mao Ce-tungovi jeho generálové říct, že Čechoslováci, tenkrát jsme byli ještě jeden stát, nám vyhlásili válku. A Mao Ce-tung se zeptal: "A v kterým hotelu bydlí?" Takže asi taková je proporce závažnosti těch tvrzení a tihle ti kašpárci posílají devotní prosbu, aby se na nás Komunistická strana Čína proboha nezlobila.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ale je to linie naší oficiální zahraniční politiky, pane profesore?
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
To je strašný, to je něco naprosto strašného a nemyslitelného a měli bychom se vzpamatovat všichni.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Možná si vzpomenete na emoce, které vyvolal výrok v roce 2012, výrok tehdejšího předsedy vlády Petra Nečase o takzvaném dalajlámismu, takže ta debata, vlastně byznys, kontralidská práva, vůbec není nová, je to už svým způsobem takový evergreen, on řekl tehdy, že českému exportu škodí módní politické projevy, jako je podpora ruské skupiny Pussy Riot či dalajlámy?
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
No, vidíte, kam až to sahá, ta devotnost. A je jedno, padni komu padni, jestli zleva nebo zprava. Oni by za trochu kšeftu prodali vlastní mámu, to má přece svoje hranice. A někdy už trochu, trochu toho profitu nestojí za to, někdy je lepší být o něco chudší, ale zároveň svobodný a hrdý a tohle je přesně ten moment, kdy bychom si to měli uvědomit. Já si vzpomínám, že jednou, to byl generálním tajemníkem OSN U Thant, U Thant, možná už si ho ta generace dnes nepamatuje, píšou se někde 70. léta, pocházel původně z Barmy. A ten se také takhle jako choval na té mezinárodní scéně tak, aby se Čína moc nezlobila, tehdy Ferdinand Peroutka, který byl v té době redaktorem Svobodné Evropy, napsal: "Generální tajemník U Thant pochází z Barmy. V Barmě se říká, když Čína plivne, my plaveme." Ale to přece není situace České republiky. Takže i ten U Thant se dokázal zachovat autonomněji než my, kteří vlastně jsme mezi mnoha mlýnskými kameny a Čína je daleko a obchod s ní se tady zvětšovací lupou zveličuje, ale ve skutečnosti, až na pár nějakých fotbalistů, zatím se to příliš neprojevilo.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Horáčkovi se vás ptají, pane profesore, cituji z e-mailu: "Při příležitosti státního svátku se pravidelně vyskytují trapasy. Problém je ale hlubší. Jinak československá, její prezidenti, až na vzácné výjimky, nebyli zrovna ozdobou státu a ani ti poslední nejsou výjimkou. Současný volební systém takové osoby preferuje. Nebylo by lepší fetišizovaný úřad prezidenta zrušit?"
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Já se obávám, že ne, aniž bych byl zastáncem mocenských struktur, tak přece jenom společnost jednak musí být nějak hierarchizovaná, mám řadu důvodů, a tady bychom otevřeli hodinovou diskusi o anarchismu, se domnívat, že hierarchie dominance je přece jenom pro většinu lidí nejužitečnější způsob sociálního uspořádání. A druhá věc, všimněme si, že my máme téměř v genech, kromě potřeby určité zbožnosti, také potřebu nějakého vůdce, nějakého tatíčka, ať už císaře Františka nebo Masaryka nebo v novodobých dějinách i Havla, jak vidíme někdy při těch oslavách i nedožitých 80. A tahle ta potřeba potřebuje být něčím sycená. A kdybychom ten úřad zrušili, tak bychom se mohli dočkat překvapivě nepěkných věcí v politice, které by možná se ukázaly být ještě kontraproduktivnějšími, než to, že je v čele státu člověk, kterého část populace nemusí. To si myslím, že je pořád menší zlo, než kdyby potřeba určité autority nebyla spokojena vůbec, pak by mohly vznikat autority alternativní, daleko horší a lokálního významu, avšak militantní.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když si mladí absolventi vysokých škol hledají práci, tak při tom výběru zaměstnavatele čím dál více hraje roli nejenom mzda, ale zajímá je hlavně firemní kultura, možnost efektivně pracovat, mít motivaci, aby ten pracovní život byl bez přesčasů a aby nepřicházeli o ten osobní život, protože by třeba se jednoho dne při takovém způsobu života a práce mohl dostavit syndrom vyhoření, pane profesore.
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
To je opravdu otázka z jiné ošatky, než o čem jsme až dosud mluvili, ale je velmi případná, protože se vlastně týká skoro každého v tom pracovním tempu, v jakém žijeme.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pak se třeba může spustit také ta sněhová koule, o které jsme hovořili v souvislosti s dalajlámou.
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Ano, ale zatím se spouští, byť to nechci bagatelizovat, na individuálních úrovních, syndrom vyhoření není sociální jev, ale je to psychologický jev, byl popsán v polovině 70. let americkým psychologem Herbertem Freudenbergerem, který pocházel z německé židovské rodiny, která odešla, tuším, ve 20. letech před nebo ve 30. letech před nacismem do Ameriky, on měl velice těžký život, musel se tam horko těžko probíjet, byl také těžce nemocný. A věděl, zač je toho loket a vydal v časopise, který se jmenoval Social Issues, čili Sociální záležitosti, takový článek o tom, jak může personál v nějakém podniku vyhořet, jmenovalo se to Staff burn-out, jako vyhoření personálu. Kupodivu ten termín vyhoření není jeho původní nebo psychologický, ale zdá se, že byl inspirován novelou Grahama Greena z roku 60, která se také jmenovala A Burn Out Case, případ vyhoření, a týkala se jakéhosi architekta. A ten Freudenberger si všimnul, že když se na vás v práci kladou zvyšující se nároky, ta práce může být i monotónní, často to je práce pomáhajících profesí, tedy těch, které přicházejí do styku s velkým množstvím lidí, často i neznámých. Takže se dřív nebo později může u vás dostavit pocit jako nedostatečného ocenění. To, že nikdo si neváží toho, jakou kůži nesete na trh, co všechno zakoušíte. A máte pocit stupňujících se požadavků, avšak stagnující odměny a satisfakce, která je s tím spojena, A dostanete se do stavu, kdy začnete mít pocit, že nestíháte, narůstá u vás napětí, tenze, podrážděnost, začnete být nejdřív podrážděná vůči předmětu své práce, tedy učitelky vůči dětem, sestry a lékaři vůči pacientům, a tak dále, zde pomáhající profese vůči klientům. A nakonec začnete koketovat s myšlenkou výpovědi, tu však nemůžete z různých důvodů zpravidla existenčních dát, protože za prvé zjistíte, že by to jinde mohlo být ještě horší. Za druhé, nemáte odvahu a představu, že byste se někde jinde mohla uchytit. A tím se začarovává kruh, který nakonec vede k tomu, že mnohdy a zhusta se začnete sama "léčit" například alkoholem, čímž si jako depresogenem, i když ten jednotlivý panák pomůže tu tenzi snížit, takhle dlouhodobě zaděláváte na depresi. Zvýší se spotřeba cigaret, tím si zaděláváte na kardiovaskulární onemocnění, eventuálně infarkt. A to jsou všechny důsledky, které začínají někde tím zrnkem písku, ano, to je ten společný oslí můstek k tomu předchozímu, a skončí lavinou té katastrofy osobního bankrotu.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak tomu předcházet, pane profesore?
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Tenhle ten syndrom, který se projevuje různými psychiatrickými příznaky, jako je úzkost, jsou to deprese, neschopnost se soustředit, neschopnost prožít radost, taková ta "blbá nálada," které se odborně říká dysforie...
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nebo apatie taky.
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Apatie, to je jedno z těch posledních stádií, už taková ta úplná netečnost. Americký psycholog /nesrozumitelné/ formuloval takový dotazník, který vytipoval 3 hlavní dimenze toho syndromu vyhoření, a to je na jedné straně cynismus vůči těm předmětům své práce, že jo, kdy ty učitelky hovoří o parchantech a chirurg řekne ošetřovateli, dejte mi to maso na sál a podobně, čili tenhle ten cynismus je jedna dimenze. Druhá dimenze je skutečně vyčerpání, už toho mají všichni dost. A třetí dimenze je nevýkonnost. A když se ptáte, co by se s tím dalo dělat, tak my jsme kdysi tady rozdávali takový dotazník mezi lékaře, psychiatry, kteří jsou často ohroženi syndromem vyhoření, zároveň s otázkou, co jim pomáhá a co si myslí, že je prevence toho syndromu vyhoření, čili šáhněme spíš k těm praktickým odpovědím těch, kdo, kterých se ten problém přímo týká, spíš než po zahraniční literatuře. A tam vychází, že zcela jednoznačně je to pestrost aktivit ve volném čase, to znamená, schopnost dát do toho mozku "jinou disketu," to znamená, po práci se věnovat něčemu úplně jinému, když pracujete duševně, tak fyzické aktivitě, když fyzicky, tak, já nevím, šachy, sudoku a tak dále. A je to také kontakt s přáteli, kteří tvoří jinou sociální skupinu blízkých osob kolem vás, než je ta pracovní jako.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Aby si člověk nepovídal po práci ještě o práci.
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Tak, takzvaně nebrat si práci domů.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pane profesore, neměl by takový dotazník možná jako první dostat zaměstnavatel, protože ten třeba rozděluje tu práci, ten by měl motivovat lidi, umět ohodnotit, rozdělit tu práci správně?
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Určitě ano. A také jsou některá osvícená pracoviště, včetně takových náročných jako je, já nevím, popáleninová medicína a stresující, kde se pěstuje to, čemu se říkají Balintovské skupiny, kde se "léčí" nejenom ti pacienti, ale tak ten personál, kde si tyhle ty problémy mezi s sebou vyříkává. A ti, kteří mají určité odborné zázemí, ti manažeři, tak se skutečně těmto otázkám věnují, čili není to je jenom apel na osobní mentální hygienu nás zaměstnanců, ale také i na organizaci práci u těch zaměstnavatelů, kteří by si toho měli být vědomi, a proto se také v různých velkých podnicích pořádají různé společné, já nevím, výlety, ať si o tom myslí kdo chce co chce, teambuilding, nebo se pořádají, nebo jsou tam možnosti sportovního vyžití, dokonce někde i zdřímnout si po obědě a tělocvična a fitness a plavecký bazén a tak, ale ne každý podnikatel má ty možnosti.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A ještě citace z posledního e-mailu od Milana Březiny. "Vážený pane profesore, obracím se na vás jako na dětského psychologa. V Sýrii dnes opět zemřelo 22 dětí a 6 učitelů po náletu na školu. Máme před branami blahobytné půlmiliardové Evropy stovky tisíc dětí traumatizovaných válkou či zoufalou beznadějí, špinavých uprchlických táborů. Je třeba křesťanské pomoci, nikoliv jen slov o křesťanství, odkud se bere váš tvrdý postoj vůči válečným uprchlíkům?"
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Tak nechme stranou to, že nejsem ani psycholog, ani dětský, ale to neznamená, že by se mě tak, jako každého z nás, tyhle ty problémy nedotýkaly. Tvrdý postoj vůči uprchlíkům, nejenom, že nechovám, ale nikdy jsem nechoval, já mám pouze pocit, že kromě utrpení, které je třeba mitigovat, zejména v místě, kde vzniká. A zejména humanitární pomocí na těch správných adresách. A ne tak, aby byla po cestě rozkradena. A samozřejmě také i tady, když už ta situace nastane, tak je třeba zvažovat ještě jiné aspekty toho, že tady nejde jenom o humanitární pomoc jednotlivců trpících v částech světa, které nikdy nespasíme, protože jich je víc než možnosti pomáhat, ale že tady jde o to, že celá cizí, s naší kulturou naprosto nesourodá kultura, se prostě zvedne a sebere a přestěhuje do Evropy. Tohle už pak není otázka individuální pomoci, trpícím, to je stěhování národu, taky velká většina z těch uprchlíků, kteří dneska jsou vyklízeni z táboru v Calais, nejsou ti, kteří v místě svého původu nejvíc trpí a měli by tam často spíš přiložit ruku k dílu a ne se neustále mezi s sebou mydlit a zneužívat utrpení jiných, často jsou to oběti převaděčů a někdy i poměrně situovaní kejklíři. A také samozřejmě armády dětí, které jsou vždycky nejkrutějšími oběťmi a na ty by se ta humanitární pomoc měla, měla zaměřit, ale když potom si přestěhujete celou milionovou kulturu na kontinent, tak si musíte položit otázku, jestli to tak chcete a jestli chcete opustit svoje vlastní /nesrozumitelné/
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Říká profesor Cyril Höshl. Já vám za to děkuji a přeji hezký den, na slyšenou.
Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví:
Na shledanou.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zítra je připraven rozhovor s historikem Jaroslavem Šebkem. Dobrý den přeje Zita Senková.