Host: Kautzner Josef; přednosta Kliniky kardiologie, IKEM

ČT 24
-
Daniel STACH, moderátor:
Nikoliv rakovina, nebo nehody. Ale kardiovaskulární choroby. Nejčastější příčina smrti u nás. Celkem 45 % lidí umírá kvůli problémům srdce a cév. Stále častěji lékaři řeší srdeční arytmie i srdeční selhání a mají stále lepší výsledky. Pro představu, kvůli infarktu myokardu dnes umírá v uvozovkách jen méně než 5 % pacientů. I díky využívání nových technologií a postupů. Jaké jsou? I na to odpoví přednosta kliniky kardiologie institutu klinické a experimentální medicíny profesor Josef Kautzner. Vítejte, dobrý den.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Dobrý den.

Daniel STACH, moderátor:
Pane profesore dnes je den srdce. Čím je pro vás srdce?

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Tak, pro mě je srdce především obdivuhodný orgán, který vydrží celý život pumpovat krev. Zhruba se odhaduje při frekvenci 60 za minutu, že je to 2,5 miliardy stahů za běžný lidský život a samozřejmě ten počet je ještě asi větší, protože nemáme trvale frekvenci 60 za minutu. Je to samozřejmě také moje povolání. Nebo symbolizuje mé povolání. Protože 30 let se věnuji kardiologii jako hlavnímu oboru.

Daniel STACH, moderátor:
Srdce, které váží pouhopouhých 300 gramů, dokáže za den přečerpat i víc než 10 tisíc litrů krve. Je nějaký sval, který máme v těle silnější?

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
No, určitě není, hlavně srdce má tu obdivuhodnou schopnost automacie, takže samo si vyrábí elektrické impulsy, které potom se rozvádějí po celém srdci takovou sítí převodního systému, který popsal Jan Evangelysta Purkyně. Takže tento objev udělal český vědec.

Daniel STACH, moderátor:
Srdce ale potřebuje, abysme se o něj starali, abysme mu dali dobré podmínky pro to, aby mohlo pracovat. Jaké jsou ty nejčastější chyby, které lidé dělají a v důsledku pak znamenají nemoci srdce a cév?

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Ve vyspělých zemích jako je Česká republika je samozřejmě hlavní zabiják ischemická choroba srdeční. To je projev aterosklerózy v koronárních tepnách. To je samozřejmě choroba, která má spoustu příčin, ale víme dnes, že kromě genetických vlivů a kromě věku, že hlavní, řekněme, rizikové faktory jsou vysoký krevní tlak, obezita, sedavý způsob života, diabetes melitus. Jsou určité choroby jako je diabetes, které predisponují k té ischemické chorobě, ale dále jsou to faktory, které můžeme modifikovat. A zapomněl jsem na jeden z nejdůležitějších, a to je kouření. Kouření je jeden z hlavních rizikových faktorů pro rozvoj ischemické choroby srdeční. Pro vznik infarktu myokardu a přesto se chováme tak, jak se chováme.

Daniel STACH, moderátor:
Půjčím si vaše slova, která jste pronesl pro Českou televizi v květnu 2015: Odhaduje se, že zhruba do jednoho roku 60 - 70 % lidí dodržuje léčebný režim. Když to trvá déle jak rok, tak ten podíl klesá na nějakých 40 - 50 %.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Je to součást toho celého komplexního problému, že lidé se nechtějí starat o své zdraví. Je to samozřejmě pohodlné sjet a brát léky. A říkat si, mně se to netýká. Když se něco stane, tak servismani nemocnici mi pomůžou. To je samozřejmý špatný názor. Na druhé straně často i lékaři mají svůj podíl viny. Protože pacientovi nevysvětlí podstatu toho problému. Já se ptám pacientů, v ambulanci, zda vědí, například, proč berou léky na vysoký krevní tlak. Co se stane, když léky brát nebudou. Co se stane, když to nebudou brát tejden, měsíc nebo roky. Málokdo to ví. Málokdo ví, že léčba je vlastně preventivní. Že to je léčba, která musí probíhat mnoho let. Zabrání nebo sníží výskyt ischemické choroby srdeční. Sníží výskyt selhání ledvin. Selhání srdce. Mozkových příhod. Pokud to nemá vysvětlené od lékaře, pokud tomu nerozumí, tak samozřejmě nemůžeme očekávat, že bude adherentní k  léčbě, jak se říká odborně.

Daniel STACH, moderátor:
Pokud jde o srdeční arytmie, nejčastější je fibrilace síní, u které se navíc očekává, že do roku 2030 budeme mít dvojnásobný počet nemocných. Vy ve své knize Fibrilace síní v běžné praxi píšete, cituji: "Fibrilace síní zvyšuje především riziko mozkové příhody, a to zhruba pětkrát, přičemž 20 % všech mozkových příhod lze přičíst právě fibrilací síní." Proč to tak je?

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Při fibrilaci síní dochází ke zhoršení průtoku krve srdcem. Ta krev se hromadí v síních. Zvyšuje se riziko, že dojde ke vzniku krevní sraženiny. V takové výchlibce v levé síni, které se říká ouško.

Daniel STACH, moderátor:
To máme přesně tady.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Ano, tady by bylo ouško levé síně ale ono tu není, přesně znázorněno. A je to z řady důvodů. Nejenom, že se sníží ten průtok krve, ale ta fibrilace síní vede k řadě změn v té stavbě srdeční síně a zvyšuje se vlastně i ta tendence k srážení krve a víme také z řady studií, že  antikoagulační léčba, čili léčba, která snižuje tu srážlivost krevní, snižuje výskyt mozkových příhod až o 60 %. To bylo prokázáno tím starším lékem Warfarinem.  Dnes máme k dispozici nová antikoagulancia nové léky, které vlastně jsou minimálně stejně účinné jako Warfarin a jsou bezpečnější, že je tam menší riziko krvácení.

Daniel STACH, moderátor:
Pokud jde o samotné sraženiny, ty se potom můžou dostat prakticky kamkoliv do těla, buď do mozku a je z toho mozková mrtvice nebo do periferií, třeba do dolních končetin a tam ucpat tepny.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Ano, to je, ale nejčastější manifestací je to ucpání mozkové tepny, protože to má také dramatický průběh. Pokud vletí malej trombus někam do končetinové cévy, tak se nemusí vůbec nic stát, ale pokud vletí do hlavní tepny, která zásobuje mozek, tak vznikne velmi rozsáhlá mozková příhoda, která může ukončit život toho pacienta a nebo ho zanechá upoutaného na lůžko třeba nebo invalidního.

Daniel STACH, moderátor:
Jaké jsou projev fibrilace síní? Co sledovat?

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Fibrilace síní jako každá arytmie se může projevovat takzvaným bušením srdce. Nebo odborně tomu říkáme palpitace. Je to vlastně pocit srdeční akce, protože za normálních okolností je nevnímáme svoji srdeční akci. Samozřejmě, když vyběhneme do schodů nebo máme strach nebo se lekneme, tak jí vnímáme, ale za normálních klidových okolností nevnímáme srdeční akci. Pokud jí vnímáme, jako nepříjemné rychlé bušení nebo nepravidelné bušení nebo určité chvění srdce, přeskakování srdce, tak to je palpitace. Takže to je jeden z projevů. Nicméně fibrilace síní zhoršuje i vlastně ten, to množství krve, které srdce pumpuje, tak se snižuje a snižuje se tedy ten srdeční výkon, lidově řečeno a vlastně pacienti mají celou řadu příznaků z toho snížení minutového výdeje srdečního, jako je dušnost, únavnost, nevýkonnost, zvýšeně se potí. Prostě necítí se dobře, ale jsou pacienti, kteří přesto, že mají fibrilaci síní a mají poměrně rychlou tu odpověď komor, tak nemají příznaky žádné a jsou schopni s tím běhat třeba i maraton. To je prostě velmi individuální. Takže pro nás ty subjektivní pocity jsou jedna věc a druhá věc je objektivní průkaz jakékoliv arytmie a to jenom pomocí EKG metod, protože EKG to vlastně diagnostikuje jakoukoliv arytmii.

Daniel STACH, moderátor:
Pokud jde o možnosti preventivní léčbě, tak se nasazují léky, které jsou úspěšné ze tří čtvrtin. Záleží na konkrétním pacientovi, ale pokud jde o frekvence srdeční, která je příliš pomalá, také kardiostimulátory. Vy jste nám kardiostimulátory
přinesl. Podívám se na rozdíl, od čeho se vyvinuly, kam až se nedostaly. Proveďte nás tím prosím, pane profesore.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Tak, já jsem tady přinesl několik historických kusů. To jsou ty kardiostimulátory, které jsou v té pryskyřici. Ty se vyráběly někdy koncem 60. let. v 70. letech. Byly velmi objemné. V podstatě uměli jen stimulovat jednu komoru. Tedy pravou komoru. Pomocí elektrody zavedené do srdce. Zpočátku ani nebyla elektroda do srdce. Ale  implantována přímo na povrch srdce.  Tam na té pravé straně z vašeho
pohledu je kardiostimulátor ze Sovětského svazu. To jsem dostal od mých přátel. Který na vrcholu rozkvětu Sovětského svazu byl vyráběn v této zemi. Je to zase jedno dutinový kardiostimulátor, který toho příliš neumí a vidíte, že je poměrně veliký. Na té druhé straně, naproti je takový běžný současní kardiostimulátor, který se vyráběl již před 20 lety této velikosti, který umí stimulovat síň, komoru. Má spoustu dalších funkcí. Takže je to naprosto nesrovnatelná technologie. V porovnání s tím historickým kusem.

Daniel STACH, moderátor:
Pak jsou ale i další možnosti. Přinesl jste další kardiostimulátor. Který je možné zavést přímo do srdce. Veďte mě, jestli ho zavedu správně do pravé komory?

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
No, zavádíme ho ze žíly, čili z třísla, takovým dlouhým zavaděčem, tady se prostoupí vstupem do srdce z dolní duté žíly, zavede se přes chlopeň do pravé komory a tam se pomocí těchto drobných úchytů zachytí do svaloviny a vlastně nepotřebuje žádnou elektrodu, nepotřebuje zašít do podkoží. To tělo toho kardiostimulátoru, protože je to sám kardiostimulátor i s elektrodou, který je přímo implantován do srdce.

Daniel STACH, moderátor:
V našem případě do modelu z anatomického ústavu první lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
My jsme zatím na počátku toho rozvoje, této bezelektrodové stimulace. Zatím je k dispozici pouze stimulátor pro pravou komoru. Pracuje se na tom, že by byl stimulátor i do síně, že by spolu spolupracovaly. Tam je řada technologických a technických problémů, jak ten stimulátor ukotvit bezpečně, jak zajistit, aby baterie vydržely dlouhou dobu a podobně.

Daniel STACH, moderátor:
Teď ta výdrž je jaká, abysme měli představu?

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Tady u toho přístroje se odhaduje okolo osmi let. U těch přístrojů, které jsou v současné době například dvoudutinový nebo jednodutinový kardiostimulátor, tak se pohybuje podle toho, kolik stimuluje ten přístroj i třeba na úrovni 12 - 14 let.

Daniel STACH, moderátor:
Pokud jde o frekvenci, která je pomalá, tak je to kardiostimulátor. Pokud je frekvence příliš velká, využívá se defibrilátor. Jak vypadá, jak pracuje?

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Tady máme jeden z modelů. Také zhruba vidíte velikost přístroje. Který se podobá těm větším kardiostimulátorů. Historie. Tento přístroj umí samozřejmě to, co umí každý kardiostimulátor, takže umí stimulovat na požádání. Hlídá srdeční frekvenci. Kromě toho umí ještě detekovat život ohrožující arytmii jako fibrilace komor nebo komorové tachykardii. A pokud tyto arytmie zjistí, tak je může přerušit účinně. Jedna metoda přerušení je rychlá stimulace, kdy ten přístroj vyšle několik stimulů, tomu říkáme antitachykardická stimulace odborně a v podstatě ten pacient si ani nemusí uvědomit, že má život ohrožující arytmii, protože ten přístroj jí přeruší  během několika vteřin tou rychlou stimulací.

Daniel STACH, moderátor:
To probíhá přes tuto koncovku?

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
To probíhá přes tu elektrodu, která je také zase naimplantována v pravé komoře. Pokud ovšem dojde ke vzniku fibrilace komor, která je neslučitelná se životem, tak ten přístroj už se nezdržuje nějakou stimulací a vydá výboj, který proběhne mezi touto elektrodou, která je v pravé komoře a mezi tělem přístroje, kterej je naimplantováno obvykle v levé v podklíčkové oblasti, v podkoží a takže se vlastně vybije tím výbojem to srdce, ta arytmie, která ohrožuje člověka na životě se přeruší. To je podobný princip jako známe z defibrilace zevní ze všech filmů.

Daniel STACH, moderátor:
Ale tady zareaguje přístroj sám.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Ale tady zareaguje sám a nemusí mít pacient na sobě ty elektrody, které se přikládají samozřejmě zevně.

Daniel STACH, moderátor:
To je takzvané riziko náhlé smrti.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Snižuje riziko náhlé smrti, protože velká část těch náhlých úmrtí je na podkladě takzvané maligní arytmie, čili fibrilace komor, která je odstranitelná nebo přerušitelná touto defibrilací. Celý problém ale je z hlediska populace, že my se zaměřujeme jenom na ty nejvíc rizikové pacienty, kde víme, že jsou nemocní nebo kde mají vysoké riziko. Ale vlastně v té celé populaci umře početně více pacientů, kteří to riziko ještě nějak neprokázali, kteří mají riziko, ale my o něm nevíme. A proto se teď rozvíjejí metody, které by mohly přispět například pomocí genetického testování, zjistit určitou rizikovou, řekněme, skupinu nebo určitý rizikový profil pacientů, kteří by mohli benefitovat potom z té implantace preventivní. Nebo se zaměřujou, ta vyšetření se zaměřujou na pacienty nebo na mladé lidi na sportovce, kteří mají zvýšení riziko nebo mohou mít zvýšené riziko tak, aby odkryly právě ty latentní formy určitého kardiálního onemocnění, aby se dala preventivně ta skupina nějakým způsobem ošetřit nebo aby se zabránilo teda náhlému úmrtí. Takže to jsou dva směry a další směr je, že se snažíme zlepšit povědomí o resuscitaci, o kardiopulmonální resuscitaci, zavádějí se takzvané externí defibrilátory, na letištích, na nádražích a podobně. Měly by být všichni, kteří řídí automobil, vzděláni aspoň v základech resuscitace. Ve Skandinávii se vyučuje reuscitace i ve školách za pomocí toho automatického defibrilátoru. Protože zase můžeme zachránit těm lidem, kteří mají oběhovou zástavu, život. Tam každá minuta, kdy se zpozdí účinná resuscitace je 10 % snížení šance na přežití. Čili, když si spočítáte, tak za 10 minut v průměru má ten člověk mrtvý mozek a vy ho můžete třeba i zresuscitovat úspěšně, to znamená, že se obnoví srdeční činnost, ale obvykle skončí buď s velmi těžkým poškozením mozku a nebo prostě zemře na následky toho poškození mozku.

Daniel STACH, moderátor:
Jsou to vždycky ty přístroje označené písmeny AED. Velkými písmeny a podle statistiky to vychází,že na člověka, každého člověka připadá jedna záchrana života v nějaké rizikové situaci, poskytování první pomoci během jeho života. Tedy každý se do té situace podle statistiky za svůj život minimálně jednou dostane. Vy se dostáváte samozřejmě do situací, kdy už tyto přístroje nepomáhají, kdy je potřeba udělat další krok. Typicky katetrizační ablace. Tedy zákrok, který je invazivní, ale není chirurgický. Jak pomáhá a kde přesně pomáhá?

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Ta katetrizační ablace je jeden, řekněme, jedna z metod, která  úplně změnila od základu léčbu srdečních arytmií. Já, když jsem studoval, tak nic takového neexistovalo. A ta metoda dnes umožňuje vlastně vyléčit řadu pacientů, kteří mají zdravé srdce a mají arytmii jako elektrický problém, řekněme, tak ty dokáže naprosto vyléčit, protože odstraní to ložisko, které terorizuje zbytek srdce.

Daniel STACH, moderátor:
Vy ho spálíte doslova.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
My ho spálíme, nebo ho můžeme zmrazit, jsou různé metody, ale nejvíce používá pálení pomocí radiofrekvenčního proudu, kdy se do srdce zavede katetr, který je řiditelný. Máme tady jednu ukázku.

Daniel STACH, moderátor:
Můžeme se na ní klidně podívat.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Máme ukázku řiditelného katetru, který se vmanipuluje do té cílové oblasti, snímá signály, takže my víme přesně, že jsme na tom místě, které chceme ovlivnit a potom pomocí vysokofrekvenčního proudu se ta tkáň zahřeje, v blízkosti hrotu tohoto katetru a dojde tam ke spálení, k tepelnému poškození té tkáně, což v podstatě udělá malou nekrózu, malé poškození, které se potom vyhojí jizvou a tím se ta arytmie zlikviduje.

Daniel STACH, moderátor:
Ale bavíme se o milimetrech čtverečních.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Ano, u těch fokálních zdrojů. Problém je, že velká část arytmií například fibrilace síní sice může vznikat z fokálních zdrojů, ale krouží potom v tom srdci a musíme tam udělat celou řadu těch spálenin. Musíme udělat určité linie, takže je to potom mnohem složitější a tam se potom dělá těch popálenin zjednodušeně řečeno, celá řada. Na druhé straně jsou složitější ještě arytmie, například po operacích vrozených srdečních vad, kde tam v tom srdci řada jizev, řada záplat a  mezi tím může probíhat potom ten elektrický vzruch po určitém okruhu. Tomu se říká reentry a když přerušíme ten okruh v některé kritické části, tak můžeme zabránit opakování té arytmie. Stejné arytmie vznikají po infarktu myokardu, protože ta jizva, která vznikne po infarktu není homogenní, není to jizva, která prostě je celoplošná, ale obsahuje v sobě určité kanály pomalého vedení, kde jsou přežívající vlákna myokardu. Já to přirovnávám obvykle k Benátkám, když se podíváte z letadla na Benátky, tak je tam plno kanálů, kde teče voda pomalu, projíždějí se tam gondoly, tak něco podobného je v tom srdci a každý ten kanál může za určitých okolností způsobit potom při /nesrozumitelné/ se zpomalí ještě to kroužení toho vzruchu a může vznikat návratný vzruch a takzvaná arytmie typu reentry, která může ohrozit toho pacienta na životě. My máme dnes takové metody, že používáme vlastně trojrozměrného zobrazení, trojrozměrného mapování v srdci, kdy můžeme si ty kanály znázornit, můžeme pouzavírat a tím vlastně při normálním rytmu pacienta můžeme zabránit opakování těch závažných tachykardií.

Daniel STACH, moderátor:
Pokud jde o využití samotného katetru, tak ten se zavádí typicky přes třísla a postupně se dostáváte až do srdce.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Pro nás je to dnes naprostá samozřejmost. Dokonce už nedělá se ten zákrok v mnoha případech z třísla, ale například v současné době takzvané koronární intervence, kdy se léčí infarkt myokardu nebo se provádí angioplastika, čili v cévním systému, tak ty katetry jsou velmi tenké a ty se dají zavádět tady z tepny na zápěstí, takže vlastně ten pacient má potom jenom tlakový obvaz na zápěstí a nemusí ležet do druhé dne například nebo několik hodin v posteli, protože má vpich do třísla. Ty ablace se ještě provádějí v podstatě klasicky z třísla, protože ten katetr má větší průměr a je výhodnější nebo lépe se s ním manipuluje také, protože my potřebujeme manipulovat v celém srdci a nikoliv jenom v koronárních cévách. Na druhé straně dnes používáme mapovací systémy, které fungují jako GPS, vlastně je jich několik a v principu to je tak, že pod pacientem nebo nad pacientem je zdroj nebou jsou zdroje elektromagnetického záření a v tom katetru je senzor, který je detekován s velkou přesností a protože těch zdrojů je několik, podobně jako satelitu na obloze pro GPS systém, tak ten hrot toho katetru je potom detekován s velkou přesností, kde se pohybujeme okolo milimetru v prostoru a může samozřejmě reprodukovat tu mapovanou dutinu, takže my zreprodukuje, když se dotknu na různých místech pravé komory nebo levé komory, tak vlastně si vytvořím 3D obraz té mapované dutiny a nejenom, že si s ní můžu pohybovat jak chci, můžu se na ní dívat seshora, zespoda. Nemusím potom používat rentgenové záření a můžu si tam ještě znázornit třeba jaká je tam, jaký je tam signál, takže vlastně si můžu zmapovat přímo tu arytmii, když jí pacient toleruje a nebo můžu zmapovat, jestli tam je jizva nebo jestli tam je normální svalovina. Čili, to jsou metody, které úplně změnily dramaticky ty možnosti, které dneska máme. Takže my dnes umíme ošetřit prakticky jakoukoliv arytmii.

Daniel STACH, moderátor:
Pro představu o rychlosti rozvoje, první workshop a katetrizačních ablacích v IKEMu byl v roce 1998. O pouhopouhých 10 let později už to bylo víc než 650 takových zákroků. Tento rozvoj je možný díky rozvoji postupů technologií nebo je v tom ještě něco dalšího?

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Technologie, které umožnily právě provádět tyto výkony, které jsme dřív provádět nemohli, tak umožnily to, že narostl počet, ale důležité je vidět i to spektrum, které je v České republice unikátní. Prostě tady se dá provádět jakákoliv ablace, která se provádí na světě, což není ve všech zemích, ani ve všech zemích okolo, ani v Rakousku, ani ve Skandinávii, čili myslím si, že v tomto jsme dosáhli velmi dobrého postavení a je to i díky mezinárodní spolupráci, kterou jak naše pracoviště, tak nemocnice na Homolce udržuje. My trénujeme i lékaře z jiných zemí. V poslední době jsme měli dva lékaře z Japonska, kteří tady byli na dva roky na stáž. Na Homolce je také lékař z Japonska, plánuje se, že přijedou další. Takže určitě máme mezinárodní srovnání a máme mezinárodní spolupráci.

Daniel STACH, moderátor:
Mě by zajímalo, od koho se konkrétně hlavně učíte, kde je teď to největší centrum, kde brát znalosti, kde brát know-how, protože by jste měli letos v dubnu pražský workshop o katetrizačních ablacích a měli jste tam mimo jiné přenos lékaře, který pracuje v Bordó a lékaře, který pracuje v Lipsku. To jsou ta centra, kde se učit?

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Tak, Bordó je místo, kde vlastně přišli na princip té ablace fibrilace síní, čili to je jedno z předních center. Já jsem tam pobýval také nějakou dobu koncem 90. let. Lipsko je největší kardiocentrum v Německu a máme tam zase řadu přátel. A já bych řekl, že on dneska dělá každý ten průměr dělá každý dobře v těch velkých centrech a potom jsou určité finesy, které se můžete naučit jenom třeba od jednoho, dvou lidí, a to právě smysl toho workshopu, že by si pozveme na demonstraci určité strategie nebo na demonstraci určité technologie jednoho konkrétního člověka, který je špička v tomhle oboru. Takže potom máme všichni srovnání, zda se vyplatí do toho investovat čas a zda se vyplatí do toho investovat peníze do rozvoje té konkrétní strategie nebo metody. Jinak si myslím, že se právě jezdí učit i lékaři k nám. Takže my jsme jedno z předních center. To samé je nemocnice na Homolce. To jsou dvě centra v České republice, které opravdu mají nebo snesou jakékoliv mezinárodní srovnání co do spektra těch výkonů. Co do technologií, které používáme, které máme možnost používat nebo co do studií, které máme možnost provádět.

Daniel STACH, moderátor:
Právě jste mi vzal slova z jazyka, chtěl jsem říct, předpokládám, že vás si také zvou.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Ano. Už jsem prováděl výkony po celém světě. Od Skandinávie po Hongkong a ve všech bývalých socialistických zemí prakticky tady v Evropě a okolo nás a v Rakousku a na Blízkém východě a podobně.

Daniel STACH, moderátor:
Česká péče o české výkony tedy jednoznačně na světové úrovni nadstandardní.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Já si myslím, že ano. Problém, který máme v současnosti je nedostatek sester. To je jeden z důvodů, proč ty počty ablací třeba na našem pracovišti se nezvyšují, protože máme trvale uzavřeno asi 10 - 15 lůžek. Čili tím nám ubývá každý den možnost léčit více pacientů, a to nejenom katetrizační ablace a pomocí angioplastiky, pomocí dalších metod, které současná kardiologie má ve svém arzenálu, takže je náš hlavní problém a není to problém jenom naší nemocnice. Je to problém všech větších nemocnic ve větších městech, protože prostě společnost si neváží té práce sester a ten plat sestry by měl samozřejmě být mnohonásobně vyšší než plat nějakého pomocného personálu nebo skladníka a podobně a je to naopak. Takže ten  plat sestry není nějak vysoký.

Daniel STACH, moderátor:
Pane profesore, v čem nebo v kom je hlavní budoucnost péče o srdce?

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Velká část těch kardiovaskulárních onemocnění se dá zlepšit nebo lépe léčit nebo se jim dá i předcházet tou životasprávou. Čili by měl každý začít sám u sebe. My nedokážeme dělat ještě zázraky. Dokážeme hodně, změnili jsme úplně dramaticky léčbu infarktu. Změnili jsme léčbu arytmií. Zachraňujeme každý rok spousty životů, ale nedokážeme všechno.

Daniel STACH, moderátor:
Říká profesor Josef Kautzner, který byl hostem Vědeckého Interview. Moc vám za to děkuji.

Josef KAUTZNER, přednosta Kliniky kardiologie, IKEM:
Děkuji za pozvání.

Daniel STACH, moderátor:
A děkuji, že jste dnešní rozhovor sledovali. Mějte se hezky. Na shledanou.

Klíčová slova: