Handicapy v čase: Ne)slyším, ne)vidím, (ne)mluvím!

K užívání slepeckých holí nabádá v roce 1931 i rozhlasová stanice BBC
Člověk je od přírody tvor vynalézavý, stvořený k velkým a revolučním věcem. I když tone ve tmě nebo mu uši objímá ticho, stále zkouší nepřízeň osudu obelhat. Jednou zapojí do hry psa, pak stříbro, umělou hmotu a nakonec obyčejnou hůl. A světe, div se, funguje to!

Experiment protéza (starověký Egypt)

Když si dají tu práci a po řádném martyriu postaví majestátní pyramidy, byl by v tom čert, kdyby egyptští ranhojiči nedokázali dát novou fazonu i člověku. Jakmile se stane, že někdo při práci přijde byť o jediný prst, okamžitě vymýšlejí, jak ho účinně nahradit. A že jsou hlavy zapálené, dokazuje protéza palce pravé nohy, kterou dají dohromady jen s pomocí drceného papyru, textilie a klihu. Trvanlivost si v roce 600 př. n. l.
pojistí sádrou. Namísto složitých popruhů drží palec na místě tkaničky, ke správné poloze napomáhají řemínky sandálů.
Na světlo ji za pomoci sady štětečků a archeologického zápalu vynese roku 1881 Grevill Chester (1830–1892). Jejich experimentální směsi později vystřídají kůže s plasty a v posledních letech bionika.

Znakům zdar! (13. století)

Jestli někdo ví, jak co nejlépe držet jazyk za zuby, jsou benediktinští mniši.
Vždyť od 10. století některým řádům svazuje jazyk povinnost mlčenlivosti a na jejich skromných územích musí být i špendlík slyšet. Aby ale na sebe jen tak prostoduše nezírali, dává mnich Bonaventura (1221–1274) dohromady prstovou abecedu, díky níž si sdělují všemožné novinky. Prokletí nad neslyšícími zlomí v 16. století až španělský mnich Pedro Ponce de León (1508–1584), který si je posadí do lavic. Zakládá v klášteře sv. Salvátora speciální školu, v níž do 12 moudrostmi netknutých hlav lije nejenom počty, ale i čtení, psaní nebo umění zpovědi.
Dychtivé zasvěcuje i do latiny a řečtiny.
K výuce mu slouží obrazy, znaky, které jeho žáci následně vypilují, rozšíří slovní zásobu, aby mohli vzdělávací systém rozjet ve velkém. Dnes se s jeho pomocí jen na území Evropské unie domluví na 750 000 neslyšících.

Pedant na křesle (15.–16. století)

O prototypech "trůnů na kolečkách" píše už 1300 let př. n. l. Čína. Zdejší brilantní mozky, které dokážou vyrobit prakticky cokoliv, tehdy spojí židli a kolo. To jim pak slouží nejen k převozu nemocných, ale i těžkých věcí. Za konceptem jednomístného čtyřkolového vozíku s poháněnou nápravou je ale potřeba se vydat až do 15. století. Roku 1420 si Giovanni Fontana (1395– –1455) usmyslí, že na světlo světa vynese prostředek, který se ovládá "pouhým" taháním lana. Veřejnost ale zlepšovák strhá jedním dechem.
Nejenže je kvůli manipulaci nepraktický, ale na vozíku je nutné sedat obkročmo a do blízkosti ozubeného kola nikdo své choulostivé partie vložit nechce. Až o století později je nápad na královském dvoře pořádně vymazlen. To tehdy, když se španělský vládce Filip II. (1527–1598) kroutí kvůli dně na trůně jako paragraf. Aby se doživotně neschovával jen pod peřinou, dostává prehistorický prototyp židle polohovatelné opěradlo, pevné područky nebo polohovatelné podpěrky na nohy, díky nimž může s pomocí služebných korzovat po paláci. Co jsi to říkal? (1836)

Skolit pořádně parohaté zvíře, jeho roh následně opracovat, vrazit do ucha a hned je manželčino lamentování hlasitější.
V 18. století na to jdou ale jinak než od lesa, proto dávají vzniknout pomůcce v podobě jakési nálevky. Má to jen jednu drobnou nevýhodu. Nejenže z ucha nepřirozeně trčí, ale zvuky pouze "sbírá", nedokáže je zesílit. Utrpení v jejím používání se změní až v době, kdy si mohou lidé v domácnosti poprvé rozsvítit a s elektřinou se čile experimentuje. Roku 1836 vybíhá s potvrzeným lejstrem z patentového úřadu Angličan Alphonso William Webster. Jeho Otaphone je zároveň nejstarším patentovaným udělátkem na britské půdě.

Za zvuků robotiky (1873)

Vousatý, připlešatělý muž si natáhne bílý plášť a zamíří k operačnímu sálu.
Potí se mu dlaně, tep se mu zrychluje vzrušením. Právě jde provést jednu z dalších přelomových operací své kariéry, operaci hrtanu, při níž má v plánu odstranit i hlasivky. Na operačním sále se německý chirurg Theodor Billroth (1829–1894) potýká s přívalem adrenalinu, zákrok ale vychází k jeho spokojenosti. Aby měl jeho pacient šanci alespoň na pár slov, zavádí mu do jícnu kanylu, která napomůže vytvoření zvuku podobného píšťale. Nejenže si právě "odfajfkoval" další lékařský zázrak, ale položil základ i legendárním náhradním hlasivkám. K prvním mechanickým konstrukcím se lékaři uchylují na přelomu století, pohon jejich experimentům dává pacientův dech. Jelikož se ale mezi lety 1959–1979 dostává laryngektomie na pomyslný seznam "bezpečných operací", roste potřeba po něčem revolučnějším.
Do hry je proto zapojena elektronika, aby vznikl unikát jménem Cooper-Rand. Věcičku připomínající střední baterku si pacienti přikládají ke krku, kde se vytvářejí vibrace, které naše ucho vnímá jako monotónní, robotický hlas. Po období zvykání ho ale pacienti kvitují.

Čtení v tečkách (1824)

Jako tříletý capart pobíhá po otcově dílně jako namydlený blesk, dokud se nešťastně nezraní o šídlo. V tu chvíli mění Louis
Kromě pomůcek, které handicapovaným usnadňují běžný život, existují i zlepšováky sportovního rázu. Díky nim mohou hrát fotbal, hokej či ragby.
Braille (1809–1852) dětské radovánky za boj s bolestivým a vlekoucím se zánětem, který nakonec postihne obě oči. Svět mu zčerná.
I když je skvělým studentem, kterému se znalostmi málokdo vyrovná, svět vidících ho stále vábí.
Na prahu puberty se setkává s bývalým vojákem Charlesem Barbierem (1767–1841) a jeho vystouplými tečkami sloužícími pro psaní na bojišti.
Komplikovaný systém 12 teček jeho šedá kůra mozková zredukuje o polovinu, čímž jí začne dláždit cestu k dokonalosti. Braillemu je v době největšího tvůrčího zápalu teprve 16 let.

Bílá záchrana (1921)

Rád fotí život kolem sebe, je všude, kde se něco šustne. Však mu to také vydělává na střechu nad hlavou. Dokud mu život roku 1921 nezkomplikuje nehoda a bristolského fotografa Jamese Biggse neuvrhne do tmy. Pobyt venku je pro něj od té chvíle noční můrou, v nikdy neutichajícím dopravním ruchu se cítí jako nahý. Kvůli častým pobytům v tmavé komoře si ale dá dohromady, že jediné, co ve tmě dobře vyniká, je bílá. Z nekonečných lovišť své skříně vytahuje vycházkovou hůl a natírá ji na bílo, aby ho na ulici už nikdo nepřehlédl. Od jeho vynálezu se na světě protočí dalších 10 kalendářů, než se jeho bílá pomocnice dočká pravé pozornosti. Roku 1930 totiž Američan George A. Bonham, prezident dobrovolnického Peoria Lions Clubu, zahlédne muže, který se nijak neoznačený snaží přejít ulici a slepeckou neopatrností si jen koleduje o smrt pod koly. Od té chvíle se bílé hole v USA vyrábí jako na běžícím pásu. K jejich užívání vyzývá roku 1931 i stanice BBC.

Čtyřnohý asistent (1916)

Mít po boku parťáka, na kterého je spolehnutí?
Pro psa poslání a láska na celý život.
A vůbec, pokud je králem domácnosti a cennýma očima či ušima zároveň. Už v dobách "milionového" Marca Pola (1254–1324) pomáhají psi nevidomým najít směr při cestách po Hedvábné stezce. Nikdo se ale tehdy nepokouší čtyřnohé miláčky cvičit, k tomu seberou kuráž až experimentátoři v 19. století. Píše se rok 1847, když Švýcar Jakob Birrer konečně dosmolí poznámky o tom, jak se 5 let nechává vodit psem, kterého sám vycvičí, a vtiskne jim název Chiens Guides d´Aveugles au Luxembourg. Pořádné terno ale udělají čtyřnozí pomocníci během 1. světové války, kdy se lazarety nevidomými jen hemží a je potřeba jim orientaci po nich co nejvíc usnadnit. Stačí, aby si německý doktor Gerhard Stalling odběhl k naléhavému případu a s pacienty nechal svého psa, který ho k jeho překvapení hravě zastane. Od té doby v něm celá záležitost hlodá, až vyústí v první tréninkovou školu. Pouť začíná roku 1916 v Oldenburgu, odkud se rozroste do Hamburku, Mnichova či Hannoveru. Na 600 psů ročně pak nachází domov ve Velké Británii, Francii, v Kanadě nebo SSSR. S výcvikem psů pro tělesně postižené se koketuje teprve od roku 1970, kdy začíná výcvik v USA.

Ukecaný telefon (2004)

Nemá displej, foťák ani super úžasný kabát. To mu ale vůbec nevadí.
Stejně se v roce 2004 stane pro nevidomé technologickým darem z nebes. Proč? Umí mluvit! Mobilních telefonů pro nevidomé je do té doby jako šafránu, tlačítka mají navíc velikost hrášku. S počátkem nového milénia se ale do věci vloží ohnivá španělská krev, aby představila první telefon Owasys, který nevidomým zahlásí nepřijatý hovor a bez problémů přelouská i "esemesku". Ukecanost mu nebrání informovat také o stavu baterie, síle signálu času a datu. Efekt všemu dodávají dostatečně velká tlačítka. To, že jde o trefu do černého, dokazuje o rok později i fakt, že "mluví" a uživatelsky ladí i telefony Motorola.

Skládací autíčko (2014)

Nad speciálně navrženými auty pro tělesně postižené sice výrobci jásají už od 50. let 20. století, model z české kotliny z roku 2014 ale strčí veškerá dosavadní snažení do kapsy.
Zatímco dosud bylo nutné z vozíku do auta namáhavě přesedat, a ještě složitěji pak dovnitř soukat samotný vozík, malé Elbee umožní k volantu zajet "sakumprásk". Stačí vyklopit přední díl a počkat na vysunutí nájezdové rampy. To ale není všechno! Přitažlivé jsou i rozměry, které činí dva a půl metru, díky nimž může řidič zaparkovat čelem k obrubníku a vyjet přímo na chodník. I když si zájemci musí našetřit na 400 000 korun, v pořadníku se už mačká 150 zájemců. "Je to světový unikát. Žádné podobné vozidlo se ve světě nevyrábí," prohlašuje projektový manažer Ladislav Brázdil...

 

Klíčová slova: