Desítkám lidí ročně pomáhá překonat zrakový handicap pražské centrum Dědina

ČRo Plus
-
Ivan STUDENÝ, moderátor:
Náhlá ztráta zraku postižené lidi zcela ohromí, omezí sociální vztahy, ukončí kariéru. Desítkám lidí ročně pomáhá překonat zrakový handicap pražské centrum Dědina. Jak těžké je zvládnout chůzi s bílou holí, připravit si potmě jídlo, získat samostatnost a dokonce se vyškolit v novém oboru? V pořadu Zaostřeno to právě teď prožijeme spolu s mladou černovláskou Martinou, která se necelé tři roky po ztrátě zraku rozhodla pro začátek nové kariéry a absolvovala masérský kurz. Dobrý poslech vysílání Českého rozhlasu Plus přeje Ivan Studený.

Martina, nevidomá:
Ze začátku jsem to nechápala. Já jsem to vlastně ani nevěděla, že jsem slepá. Já jsem to prostě nepřijala.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Martině je dvacet sedm let. Je to dva a půl roku, co přežila vážný úraz, který ji mimo jiná poškození připravil i o zrak.

Martina, nevidomá:
Ztratíte úplně přístup ke všem informacím, jo? Ten zrak je hrozně důležitej smysl. Byl to hroznej šok, no.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Sportovně založená dívka, úspěšná personalistka, zvyklá na slušný výdělek, naprostou nezávislost a pohodové vztahy s rodinou i mnoha přáteli, jako by se ztrátou zraku ocitla v jiném vesmíru.

Martina, nevidomá:
Já jsem nebyla prostě ze začátku schopná vlastně nic, jo? Je fajn, že jsem si pamatovala prostě věci, jak vypadaj, prostor okolo mě, ale v tý chvíli, kdy ten zrak ztratíte, tak prostě člověk je úplně jakoby mimo a víceméně potřebuje pomoc opravdu se vším, jo? Nesoběstačnost, nesamostatnost, to taky je jakoby hrozný, jo? To na tej psychice nepřidá.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Deprese, úzkostné stavy, strach. Martina dlouhé měsíce nemohla najít pevné dno pro odraz k dalšímu životu. Pomáhali lékaři, psycholog, psychiatr a čas.

Martina, nevidomá:
Prostě člověku, kterej to nezažil, tak se to nedá ani vysvětlit, jo? Myslím si, že se s tím ani nejde vyrovnat. Ten začátek je hodně těžkej a je to hrozný. Já jsem teďka nevidomá přes dva roky. Takhle, nemůžu říct, že bych si na to zvykla. Ale prostě nejsem člověk, kterej by něco vzdával. Prostě jsem si řekla, že teda se todle stalo a že se naučím fungovat, co nejlíp to půjde bez toho zraku. Když jsem začala zjišťovat postupně, jaký jsou možnosti, počítače, mluvící telefony, bílý hůlky a spoustu dalších kompenzačních pomůcek, který tomu nevidomýmu pomůžou, tak vždycky když jsem se s něčím naučila, tak mně to hrozně dodalo odvahu se začít učit něco dalšího, a říkala jsem si, jo, a teďka prostě si umím přečíst zprávy na internetu, super. To úplně člověku udělá takovou radost, že něco takovýho najednou zase jde. To mě nakoplo a říkala jsem si, tak, a teď se třeba naučím uvařit si čaj, teď se třeba naučím udělat si salát a umejt se sama. Začít chodit venku. Ale je to těžký, no.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Martina zjistila, že dopátrat se informací, kde má slepý člověk hledat pomoc a technickou nebo sociální podporu, není vůbec jednoduché. Ani samozřejmé. Ale snažila se tak dlouho, až objevila pražské pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina.

Martina, nevidomá:
Jsem tady měsíc dojížděla na sociální rehabilitaci, jezdila jsem sem teda jenom na dva dny v týdnu, což mi teďka přijde trošku málo, že jsem teda měla možná dýl, ale bohužel mi zdravotní stav úplně neumožnil, abych tady byla celý měsíc v kuse, ale jezdila jsem sem a učila jsem se tady prostorovou orientaci. Cestu teda z autobusu sem přímo do střediska a potom hlavně teda pohyb jakoby tady po vnitřku budovy, protože tady potom už klienti se pohybujou prostě sami, nikdo je tady nevodí.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Bílá hůl. Naučit se jí osahávat prostor při chůzi, to byl první Martinin cíl na cestě k soběstačnosti po náhlé ztrátě zraku.

Martina, nevidomá:
Ono vlastně je pětidílná, skládací, a to jenom sundám tu gumu a ona se zase sama složí. A je to fajn, když potom člověk sedí třeba v metru nebo v autobuse, že si to složí, nepřekáží to tam.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Já dostanu také skládací?

Markéta ŠOLTYSOVÁ, instruktorka, Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
No. Pojďte si vybrat hůlku, tak aby vám seděla. Dobrý den.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
V pražském rehabilitačním centru pro nevidomé Dědina pomáhá lidem se začátky zvládání pohybu v temném prostoru instruktorka Markéta Šoltysová.

Markéta ŠOLTYSOVÁ, instruktorka, Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Zkuste si dát před sebe ruku, otevřenou dlaň, a do tý ruky, tady Martinu trošku odstrčíme hůlkou, vám vpadne ta hůlka. Držíte ji pevně, můžete si natáhnout tady ukazováček.

Martina, nevidomá:
Je důležitý vysvětlit, jak vlastně tu hůlku správně držet, protože kdyby se to člověk měl učit sám, tak by to bylo mnohem složitější.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
To už vyjdeme ven, Martino?

Martina, nevidomá:
Ano, ano. Tady nám Markéta otevře dveře a my můžeme vyjít.

Markéta ŠOLTYSOVÁ, instruktorka, Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Pojďte se mě chytnout, tak, a Martina půjde za náma. Tak.

Martina, nevidomá:
Na začátku, když jsem takhle začala chodit, tak jsem říkala, ježišmarja, jak se tady soustředím na hůlku, a jak se mám soustředit ještě na to, jestli něco slyším, jestli něco cítím, pane bože, to přece nejde, ne, jakoby zkombinovat všechno dohromady. Teďka jsem schopná podle sluchu spoustu věcí poznat. Třeba jiná akustika, a jinak zní, když se ťuká tou hůlkou, telefonní budka nebo zastávka. Teď jsme šli nedávno okolo prádelny, a to bylo tak intenzivní, bylo tam cítit vůně prášku. Hm, a říkám, no, to musí bejt vynikající orientační bod, člověk už jde tady a říká si, jo, už jsem tady, vím přesně, kde jsem. Ale když to někdo zkouší poprvý, tak podle mě nemá šanci tohle všechno vnímat, no.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Ty uši mi teď pomáhají hodně. Vím, že tady stojíte na straně a už jsem připraven, že tam tou hůlkou nešvihnu, aby to neskončilo jelitem na ...

Markéta ŠOLTYSOVÁ, instruktorka, Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
My vás budeme hlídat, aby se vám opravdu nic nestalo, a abyste si to opravdu zkusil, jak se jde úplně bez pomoci někoho, kdo vidí.

Martina, nevidomá:
Teďka vzpomínám, jak to vlastně bylo úplně poprvý, my jsme byli ve městě na sídlišti, třeba jsem věděla, že vedle je tráva, tak se držet tý trávy, tý linie.

Markéta ŠOLTYSOVÁ, instruktorka, Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
To takhle uděláme i s váma teďka.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Nějakou vodicí linii, že bych našel nějaký obruby?

Markéta ŠOLTYSOVÁ, instruktorka, Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Tak, pojďte za hlasem. Martina se za váma přidá.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Martino, máte obrubník?

Martina, nevidomá:
Mám, mám.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Máte? No, tak to jste šikovná.

Martina, nevidomá:
Já nepospíchám ale.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Už jste někdy narazila?

Martina, nevidomá:
Když používáte hůlku správně, tak byste narazit neměl.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Děkuji.

Martina, nevidomá:
A poznáte, Ivane, když ťukáte, že ťukáte do kovovýho, nebo potom že ťukáte do trávy?

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Jo.

Martina, nevidomá:
Jo?

Ivan STUDENÝ, moderátor:
To rozhodně.

Martina, nevidomá:
Já si to všechno představuju, jak to vypadá. Kde jdu, tak si to představuju. Já si tady představuju, že jdu prostě po chodníku a po pravý a levý straně jsou obrubníčky. A teďka jak jsem si na to šáhla, tak si dovedu představit, jak to vypadá. Jdu, jako kdybych viděla.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Stane se, že se ztratíte? Úplně ztratíte?

Martina, nevidomá:
Ano, stává se mi to. A já si myslím, že je důležitý se párkrát ztratit, při tom učení, protože to potom člověka zase jakoby naučí se nějakým způsobem najít, anebo se umět zeptat.
Kdo říká, že mu to nevadí, a že je s tím jako vyrovnanej, tak kecá, já mu to nevěřím. Prostě myslím si, že každej slepec by vám řek, že by radši viděl, jo? Ale myslím si, že se snažíme všichni se s tím teda jakoby nějak poprat a naučit se být jakoby co nejvíc samostatný.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Získat samostatnost pomáhá nevidomým a slabozrakým zatím v České republice ojediněle pražské rehabilitační a rekvalifikační centrum Dědina, kde mohou klienti také bydlet, zatímco absolvují zdejší kurzy a terapie.

Martina, nevidomá:
Dobrý den.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Dobrý den.

Martina, nevidomá:
Tak, pojďte dál. Já vás vítám tady u mě na momentálním přechodném bydlišti. Takovej můj studentský pokojík. Tak, teď jsme vešli do předsíně.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Aha.

Martina, nevidomá:
Posluchači teďka můžou si to představit, jaký to je pro mě, když někam poprvé přijdu.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Dáváte si pozor takhle, jak jsou, tady akorát zrovna bokem beru za takovou kliku, a jak jsou ty různé výčnělky, má už člověk takhle zautomatizováno, že v té výšce boků si má dávat pozor?

Martina, nevidomá:
No. Měl by.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Anebo tam má modřiny.

Martina, nevidomá:
Modřiny.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Když já jako vidící člověk si řeknu, podejte mi, Martino, papriku.

Martina, nevidomá:
Prosím, vám podávám papriku. No, já musím přesně vědět, kde co mám.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Všiml jsem si toho rádia. Martino, když si pouštíte hudbu, jak to uděláte? Máte tam jednu stanici hřebíkem, nebo?

Martina, nevidomá:
Normálně šteluju tím kolečkem, poslouchám teda váš Radiožurnál.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Jo? Bezva.

Martina, nevidomá:
Nemám moc čas koukat na internet, číst si zprávy, takže si tady pustím zprávy z rádia.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Jak se čtou zprávy z internetu bez možnosti vidět ten text?

Martina, nevidomá:
Je to přímo čtení toho textu, jako když vy na to koukáte, na jakoukoli stránku, co si otevřete na internetu, tak mně to vlastně přesně to, co tam je, tak mi to čte ten odečítací software na tom telefonu nebo na tom počítači.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Martina si tady listuje s telefonem a přitom reaguje na černý display. A ten display reaguje na vás, takže báječně to funguje. Ale já teda ...

Martina, nevidomá:
Teď jsem vám ho zapla.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Jo, děkuju.

Martina, nevidomá:
A já možná trošku to zpomalím, aby tomu bylo rozumět.

Martina, nevidomá:
Tak, a já když si to chci jakoby přečíst, ten článek, tak ho rozkliknu, a ono mi to vlastně začne číst ten článek úplně jakoby celý, který tam je na tom internetu.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Martina ale v posledních měsících moc času na zábavu a internet neměla. Studuje totiž v centru Dědina velmi intenzivní masérský kurz.

osoba:
Pojďte dál.

osoba:
Jo, pojďte dál. Jste očekáván.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Tady už se pilně masíruje.

osoba:
No jo.

osoba:
Tady maséři se učí sestavy ty masérské, pro záda, šíji, horní končetiny, dolní končetiny, břicho.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Nevidomé a slabozraké připravuje k nové kariéře maséra Ivan Stříž.

Ivan STŘÍŽ, lektor masérského kurzu:
Ty maséři, který jsou nevidomý, jsou daleko cennější na tom pracovním trhu, a pokud nevidomej masér je dobrej, tak potom má zástup klientů, což je pro něj dobře v tom pracovním uplatnění.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Známkujete, Ivane, taky?

Ivan STŘÍŽ, lektor masérského kurzu:
V průběhu toho kurzu, toho půlročního, máme takové jakoby zkoušky.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Martino, co jste dostala z poslední zkoušky?

Martina, nevidomá:
Já myslím, že jedničku.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Jo, myslíte, nevíte?

Ivan STŘÍŽ, lektor masérského kurzu:
Martina je šikovná, to je taková premiantka, ta má samý jedničky.

Martina, nevidomá:
Po pravdě mě to vůbec nikdy nenapadlo, že bych tohle mohla dělat. Vždycky jsem si myslela, že budu pracovat spíš hlavou než rukama. Myslím si, že i u toho masírování musí člověk přemejšlet, musí být empatickej, vcítit se do toho klienta.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Martino, máte pod rukama raději ženy nebo muže?

Martina, nevidomá:
Mně je to asi úplně jedno. Je pravda, že některý lidi se mi masírujou líp, některý hůř. Když pak přijde někdo, kdo má prostě dva metry a sto padesát kilo, tak je to náročnější, no.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Jak dlouho, Ivane, vy se tady věnujete tomu výcviku?

Ivan STŘÍŽ, lektor masérského kurzu:
Tady učím třináct let. Přibližně z devadesáti procent těch učňů, co tady vyšlo vlastně tu rekvalifikaci, tak se uplatnilo v tom zaměstnání a mají buď svoje masérny, nebo pracujou v lázních, nebo pod nějakým doktorem, a masírujou.

Martina, nevidomá:
Pravda, že nás tady do toho Ivan hodil, úplně si na to pamatuju, tu první hodinu, že, nevím, kdo ležel na tom lehátku, a teďka, tak, a budeme dělat kroužky kolem páteře. A teďka, hm, jako co? A přišlo mi to strašně těžký, teďka člověk je nervózní, protože to nezná, že jo. Teď najít vůbec páteř na tom těle, když na to nevidíte. Držet ten směr. Najít na tom lehátku správně to tělo. Měla jsem z toho respekt a docela i strach a teďka už mi to ani nepřijde, no.
Paní /nesrozumitelné/, vemete si ručník nebo?

osoba:
Jo, jo, já už si ho beru.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Učňovskou masáž si od Martiny nebo jejích spolužáků mohou vychutnat objednaní klienti, ale nejčastěji se pozorným a citlivým rukám svěřují přímo zaměstnanci centra Dědina, a tak často této příležitosti využívá i někdejší ředitelka centra Marie Schifferová.

Marie SCHIFFEROVÁ, bývalá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Já tady strašnejch let pracuju. Já jsem ty kurzy vlastně kdysi otevírala, jo? Chodím pravidelně.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Takže vaše záda dobře poznají, komu to jde a komu ne.

Marie SCHIFFEROVÁ, bývalá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
No, tak to víte, že jo, za ty léta.

Martina, nevidomá:
Paní Maruško, dobrý, nebo mám trošku přitlačit?

Marie SCHIFFEROVÁ, bývalá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Dobrý, bezvadný. Já úplně jsem šťastná.

Martina, nevidomá:
Tak to já jsem taky šťastná teda.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Masérský kurz stojí téměř čtyřicet tisíc korun, které obvykle hradí absolventům Úřad práce. Martina na začátku června dokázala, že v jejím případě to byla správná investice, když úspěšně složila masérské zkoušky a dnes už hněte záda svých vlastních klientů.
My si teď k mikrofonu pozveme ředitelku centra Dědina, které Martinu pro novou kariéru vyškolilo.

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Dobrý den. Jmenuju se Naďa Modráčková a jsem ředitelkou Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé a zároveň jsem i sociální pracovnicí.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Přečetl jsem si na webových stránkách vašich, že jste jediné středisko svého druhu v České republice. V čem jste tak výjimeční?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Jsme jediné pobytové středisko v České republice, který klientům nabízí kompletní jak sociální rehabilitaci, tak sociálně-terapeutické dílny, a následně teda rekvalifikační kurzy, který tady všecky můžou u nás absolvovat.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
My jsme před chvílí slyšeli, jak vypadá rekvalifikační kurz pro nevidomé a slabozraké maséry. Kolik takových masérů jste vyslali na pracovní trh už?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Tak, ročně tak osm až deset masérů zrekvalifikujeme. No, a masérský kurzy se na Dědině pořádaj asi dvacet let.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Školíte tady jenom maséry, nebo ještě jsou další profese, kde se mohou zrakově handicapovaní lidé uplatnit?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Kromě masérů tady máme i rekvalifikační kurzy, kurz keramický, kurz tkalcovství, kartonážní dílnu, dílnu drátování, košíkářskej kurz a pro ty, kteří by chtěli pracovat s počítačem, tak máme rekvalifikační kurz na počítače.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Přemýšlím, kolik vůbec je lidí, kteří takové kurzy potřebují, tedy lidí, kteří přijdou o zrak a potřebují řešit tu situaci, kdy jejich dosavadní kariéra většinou vezme úplně zasvé a oni hledají úplně nové uplatnění?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Během roku projde Dědinou asi osmdesát lidí, i sociálně-terapeutickejma dílnama. Protože po ztrátě zraku vlastně teď nevíte, co najednou budete dělat, že jo. Neumíte si zalejt kávu, neumíte si pořádně namazat chleba, ta sociální rehabilitace klientům umožňuje to, aby byli soběstačný, následně teda si vyzkoušej u nás všecky ty dílny, který tady nabízíme, a pak si můžou vybrat nějakej rekvalifikační obor, kterej je jim blízkej.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Sociální rehabilitace znamená, že vy tady opravdu učíte zalít si kávu a namazat chleba?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Opravdu to tady ty některý lidi učíme, protože zkuste si vzít klapky na oči a zalejt si kávu. Samozřejmě studenou vodou je to jednoduchý, ale když se ta voda ohřeje, tak víte, že vás to může opařit, a takže i tohle to tady učíme, chůzi s bílou holí, aby byli samostatný, dostali se na poštu, dostali se na autobus, dostali se k lékaři. Aby nemuseli pořád volat o pomoc.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
My jsme sledovali Martinu, která všechny tyhle věci se tady učila zvládat, a působila dobře motivovaná, kurz jí šel, zvládla na výborné i závěrečné zkoušky, ale dokážu si představit, že ne vždy ti lidé jsou dostatečně motivovaní, nebo že jim může i ta motivace v průběhu dojít, protože někdy ty překážky se mohou jevit i nepřekonatelné. Jak to potom řešíte, když padne na vaše klienty deprese a nejde jim to?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
No, tak my tady máme psycholožku, která má zkušenosti se zrakově postiženýma, takže je nápomocná v tomhle tom případě naše psycholožka, Martina jejích služeb teda nevyužívala, protože Martina je dost dobře namotivovaná, proto ten kurz zvládala dobře, a proto nabízíme tu sociální rehabilitaci, kde ten klient má pak možnost si pohovořit i s těma ostatníma klientama, když je potkala podobná příhoda, jak oni to řešili, co se tady všecko naučili a kam až teda došli.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Stane se vám, že to někdo vzdá?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Jo. Stane se to, ale stává se to málokdy.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
V celé České republice je dostatek podobných služeb?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Služby sociální rehabilitace nabízí i Tyfloservis, což je terénní služba. Ještě centrum sociálních služeb v Brně-Chrlicích nabízí podobné služby, ale ten je v jiným režimu, to nejsou služby sociální prevence.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
No, tak to, jestli to stačí, můžeme zkusit změřit podle toho, jestli máte přetlak těch klientů, anebo ne?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Zatím jsme všechny klienty, kteří se na nás obrátili, uspokojili, a doufám, že dobře.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Platí vás stát, platí vás sponzoři?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
My máme dotace z magistrátu hlavního města Prahy a ze Středočeského kraje. Další část peněz nám přispívá městská část Prahy 6, na který sídlíme. Pak máme různé sponzory. Jednotlivé dárce, třeba nadační fond Českého rozhlasu Světluška. Dneska nás navštívily děti ze základní školy v Bílé ulici na Praze 6, byla to 3. C, tato základní škola pořádala běh dětí celé základní školy pro naše středisko, a dneska nám přinesly předat šek v hodnotě sto třicet tisíc pět set korun. A prohlídly si, co všecko pro naše klienty děláme, a ty peníze budou využitý pro potřeby klientů.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Je nějaká oblast v té vaší práci, kde to není tak růžové?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
No, je to s těma penězma samozřejmě, že jo, protože získávat peníze na provoz jako, je čím dál tím obtížnější. Furt se tady snažíme šetřit.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Jaké vzdělání musí mít člověk vidící, který učí ty nevidomé třeba té prostorové orientaci nebo těm dovednostem?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Tak, u nás jsou lidi, který maj maturitu, takže středoškoláci, anebo teda i vysokoškoláci. Někteří mají vystudovanou speciální pedagogiku nebo vzdělávání dospělých. Víceméně kolegyně absolvovaly kurz sebeobslužnejch činností, s prostorovkou je to samý, jste vyškolenej v tom, jak učit tu prostorovou orientaci, jak vypadá chůze s bílou holí, jak teda si mají klienti hlídat linii. To jsou specielní kurzy, kde ty instruktoři jsou vyškolení.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Ještě k těm rekvalifikačním kurzům, sledujete potom u vašich absolventů, jak se jim dál daří?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Tak, sledujeme je samozřejmě, protože všichni nevidomí, vesměs všichni nevidomí dneska vlastněj počítač, maj mailovou adresu, takže jsme v kontaktu. Jednou za rok třeba, když jsme u těch masérů, pořádáme setkání nevidomých a slabozrakých masérů, tak se dozvídáme, jak se jim daří, jak jsou úspěšní, co by je zajímalo na doškolení a třeba Cech zrakově postižených masérů, do kterýho teda vstoupila i Martina po ukončení kurzu, tak dělá to doškolování, takže oni si rozšiřujou své znalosti a dovednosti.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Když vy sama jdete na masáž, vyberete si nevidomého maséra nebo vidícího?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
Tak, já na masáže chodím jenom tady, takže já si vybírám ty naše maséry, já nechodím mezi cizí maséry.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Já když jsem se bavil s Martinou v průběhu natáčení, tak jsem pochopil, že ty informace o službách, jaké nabízí Dědina, nebo Tyfloservis, vlastně nejsou úplně snadno dostupné. Že ta Martina se k nim musela dopátrat. Není tohle chyba v tom systému? Neměl by člověk, pokud má problémy se zrakem, už u očního se dozvědět, kde jaké služby může využít?

Naděžda MODRÁČKOVÁ, sociální pracovnice; ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s.:
No, my se samozřejmě snažíme letáky dávat, kde se dá, ale nemůžeme je dát po celý republice. Proto si myslíme, že třeba ty oční lékaři by se měli zajímat o to, co pro ty lidi, který oslepnou nebo budou v budoucnosti ztrácet zrak, ale já, já nevím, jak tohle to zpropagovat, že jo. Setkáváme se od klientů s tím, že si ty informace buď museli dohledat sami na internetu, anebo teda v tom městě třeba, kde bydlej, tak potkali nevidomýho člověka, kterej jim řek, já jezdím tam a tam a, anebo jsem slyšel o Dědině. To je případ Martiny, ano.

Ivan STUDENÝ, moderátor:
Jak dostat informace o nabídce služeb blíž nevidomým a slabozrakým, to je jeden z úkolů, které řeší Naděžda Modráčková, ředitelka centra Dědina. Dobrý poslech dalšího programu Českého rozhlasu Plus přeje Ivan Studený.