Bonusová léta po úraze

Sám se charakterizuje jako kvadruplegik z čeledi „poúrazovité, kůň, který se dostal na vozík kvůli vlastní konině“. Víte, že vozíčkář může zažít spoustu legrace a humorných situací? Václav Uher nám dává do svého života nahlédnout v knížce Zalitý kaktus.


Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch

Říkáte, že jste po svém úrazu začal psát jinou knihu, než jste psal do té doby… Můžete nám podstatné „kapitoly“ – před i po – přiblížit?
První kapitolou je bezesporu dětství. Jsem kluk z podlesí, vyrůstal jsem se dvěma staršími sourozenci v nádražní budově poblíž Loun. Můj táta byl velmi činorodý a měl rád všeho hodně – dříví, kaktusů, včel a záhonů, takže jsme museli pořád pracovat. Když jsem se v naivních patnácti rozhodoval, čím budu, všechno přehlušila touha řezat s motorovou pilou jako táta, a tak jsem se učil dřevorubcem na lesnickém učilišti v Křivoklátě. Tam začala druhá kapitola. V rámci praxe jsme lezli na stromy, za celkem dobře...

 

Klíčová slova: