Bipolární porucha

ČRo - Plzeň

Veronika ALBRECHTOVÁ, moderátorka
Mým hostem je vedoucí lékař oddělení psychiatrické rehabilitace Fakultní nemocnice Plzeň MUDr. David Hynčík. Už jsem říkala, než vy jste přišel, že naše téma je bipolární porucha. Já myslím, že už jsme to slyšeli mnozí ten název bipolární porucha, ale přece jenom pojďme vysvětlit, co to znamená, co to je za onemocnění?

Mudr. David HYNČÍK, vedoucí lékař psychiatrické rehabilitace, FN Plzeň
On ten název je takový nerozluštitelný. Nejdřív se té bipolární afektivní poruše, což napovídá, že se jedná o poruchu nálad, tak se jí říkalo třeba maniodepresivita. A to slovo bipolární značí, že ta nálada vlastně cykluje mimo takovou normu k oboum pólů, to jest až k nějaké mánii nadnesenosti až nemocnému veselí, anebo se propadává do toho spodního pole, to jest nějaké k depresi těžké, čili to cyklování nálad od mánií k depresím.

Veronika ALBRECHTOVÁ, moderátorka
Dá se říci, že je to časté onemocnění?

Mudr. David HYNČÍK, vedoucí lékař psychiatrické rehabilitace, FN Plzeň
Tvrdí se, že stejně muži i ženy. V populaci je ta četnost asi jedno procento, že onemocní. Ale pokud tam zavezmeme i třeba nerozpoznané a neléčené nemoci tohoto typu, tak se říká, že až 5 % to může být.

Veronika ALBRECHTOVÁ, moderátorka
A teď řekněte pane doktore, jak se mi to přihodí, že onemocním bipolární poruchou. Jsou to geny. Jsou to nějaké spouštěče, jak to na člověka přijde?

Mudr. David HYNČÍK, vedoucí lékař psychiatrické rehabilitace, FN Plzeň
Tak už jste si odpověděla. Tam stejně jako u jiných chorob se předpokládá biopsychosociální model. Od rozvoje onemocnění tam se tedy předpokládá, že u té bipolární afektivní poruchy, neboli maniodepresivní, je tam dědičná zátěž a ta genová etiologie celkem výrazná, že tam na té dědičnosti záleží. Může to být způsobeno nějakým také úrazem hlavy. Může to být potom podpořeno dál třeba potížemi, ranními traumaty ve výchově. A můžete být i rozjeto tím spouštěčem aktuálním. Může být i nějaká stresová situace, která je aktuálně přítomná.

Veronika ALBRECHTOVÁ, moderátorka
Takže v podstatě kdykoliv se to může spustit a přihodit?

Mudr. David HYNČÍK, vedoucí lékař psychiatrické rehabilitace, FN Plzeň
Tak říkává se, že se nejčastěji rozvíjí mezi dvacátým a třicátým rokem života, ale mnohdy později.

Veronika ALBRECHTOVÁ, moderátorka
Pokud tedy mám v rodině, dejme tomu, třeba rodiče, kteří tímto onemocněním trpěli nebo trpí, tak je tady velký předpoklad, že i já budu trpět tímto onemocněním, anebo nemusí to být vždycky na 100 %?

Mudr. David HYNČÍK, vedoucí lékař psychiatrické rehabilitace, FN Plzeň
Tak velký předpoklad, to by možná bylo silné slovo, ale ta možnost tady je. Čili pokud někdo z rodičů, ale nejen rodičů, ale i prarodičů, strýčků a tetiček, tak měl toto onemocnění, tak je možnost, že já budu mít také nějaké psychiatrické onemocnění. Nemusí to být vždycky ta bipolární afektivní porucha. Můžou to být jiné druhy onemocnění. Ale měl bych na to myslet jo. Proto se taky při odběru anamnézy u těch pacientů ptáme, kdo byl nemocen, protože často se to onemocnění vlečou jako červená nit těmi generacemi.

Veronika ALBRECHTOVÁ, moderátorka
Takže kdybych třeba chtěla na sebe být opravdu opatrná a přijdu za vámi, byť jsem nic neděje, ale vím že v rodině toto onemocnění je, tak vy mi můžete, teď se tam jako naprostý laik, pomoci tomu předejít ještě, než se vůbec ta nemoc třeba se projeví nějakým způsobem?

Mudr. David HYNČÍK, vedoucí lékař psychiatrické rehabilitace, FN Plzeň
Tak u některých psychiatrických poruch se zvažovalo takovéhle prevenci. Třeba byly dělané různé studie, kdy se dávaly malinký dávky antipsychotik u lidí, kteří měli schizofrenní zátěž, a vyšla jim v psychologických testech možnost, že by se toto onemocnění rozvinulo později, ale teda můj osobní názor, já bych to moc nedělal. Já bych člověka nezatěžoval zbytečně léčbou, pokud nejsou přítomny nějaké ty příznaky.

Veronika ALBRECHTOVÁ, moderátorka
Pane doktore, máme, zdá se, první telefonický dotaz. Dobrý den, vítejte ve vysílání a ptejte se.

posluchačka
Chtěla bych se pana doktora zeptat, když je to už rozlitý, tak nikdo to v rodině neměl, je to první případ, ale jak se k tomu člověku chovat bych chtěla vědět a jestli mu, když on si něco vymejšlí, jestli mu oponovat nebo říct ano, je to tak. Prostě chování k takovým lidem bych potřebovala vědět, bohužel.

Mudr. David HYNČÍK, vedoucí lékař psychiatrické rehabilitace, FN Plzeň
Záleží na tom, jakou fázi tý choroby ten pacient zrovna má, jestli je ve fázi třeba těžké deprese, nebo jestli je ve fázi mánie, euforické nebo už i takové rozčílené, když je mu bráněno. A člověk s těžkou depresí pravděpodobně bývá poddajnější a snaze se ho k doktoru dopravíte. Pokud je to člověk, který je v mánii a je takový v odporu a má pocit, že všichni brání jeho štěstí a má pocit, že ho miluje celý svět a že má spoustu vynálezů a tak, takový člověk potom bere úkorně, když mu okolí, říká: hele není to úplně v pořádku, měl by se léčit, chováš divně. Tak se rozčílí a brání se, někdy i tělesně dochází k potyčkám a často to končí tak, že takový člověk musí být hospitalizován nedobrovolně. Rozhodně si takový člověk, ať už má těžkou depresi, když se chce třeba zabít, nebo když má tu euforickou a nadnesenou náladu, tak si neumí pomoct sám. Není schopnej kriticky zhodnotit ty své projevy chování. Myslí si třeba, že to je v pořádku a že vina je na straně okolí. A u té represe potom pochopitelně se naopak viní úplně ze všeho, tak takový člověk je léčen většinou v první linii psychofarmaky, ať už antidepresivy nebo stabilizátory nálady. To jsou léky, které nepustí tu náladu, aby tak cyklovala nahoru a dolů. A je tedy hospitalizován. Takový člověk by neměl být nechán bez medikace, bez dozoru, může často to jeho chování mít úplně fatální a už neodvratitelný následky.

Veronika ALBRECHTOVÁ, moderátorka
Jinými slovy teď jste mi odpověděl na otázku, kterou jsem chtěla položit, jestli si člověk může pomoci sám, když trpí tímto onemocněním?

Mudr. David HYNČÍK, vedoucí lékař psychiatrické rehabilitace, FN Plzeň
Já myslím, že ne. Ono se v literatuře tvrdí, že pokud by se taková porucha nálady neléčila, že ona třeba během pár měsíců spontánně odezní. Ale během těch pár měsíců taky se může stát, že takový člověk třeba s těžkou depresí pod vlivem pocitů viny, kdy se cítí jako zodpovědný za to, že trpí jeho okolí, že trpí on, že je nejhorší na světě, že způsobil neštěstí a tyto pocity jsou nereálné pochopitelně, pod vlivem té deprese, tak takový člověk se může i zabít. Kolem až třeba 10 - 15 % pacientů s depresí se pokusí o sebevraždu. Když člověk je v mánii, tak je také nekritický, udělá spoustu věcí, kterou pak mrzí. Najednou se ohlédne zpátky zjistí, že v té manické epizodě utratil veškeré rodinné mění, že navazoval třeba pochybný erotický vztahy, že si znepřátelil všechny lidi v práci a nějak v tu dobu k tomu nebyl kritický, tak že pak už jenom sbírá hořké ovoce toho svého předešlého jednání. Většinou upadá deprese, čili odpověď je, že sám si pomoci většinou nemůže.

Veronika ALBRECHTOVÁ, moderátorka
Ještě když se vrátím stručně poprosím k paní a jejímu dotazu, tak v podstatě žít a komunikovat s takovým člověkem v podstatě nelze.

Mudr. David HYNČÍK, vedoucí lékař psychiatrické rehabilitace, FN Plzeň
Tak lze, ale rozhodně nemá cenu mu odporovat, hádat se s ním a říkat mu, jako takhle to není, ten člověk k tomu není kritický, většinou to jeho myšlení chorobně pozměněno. A bývá pak lepší se s ním v klidu domluvit, že by třeba zajel za odborníkem, ale ne vždy jde v klidu, často jsou ti lidi hospitalizováni nedobrovolně.

Veronika ALBRECHTOVÁ, moderátorka
Já bych tedy přece jenom ještě ale abyste opravdu nám laikům, kteří se s touto nemocí nikdy nesetkali ve svém okolí, mohl vypíchnout takové ty hlavní projevy, ať už tedy deprese, anebo té mánie, protože to jsou 2 rozdílné věci. Tak jak se projevuje deprese a jak mánie?

Mudr. David HYNČÍK, vedoucí lékař psychiatrické rehabilitace, FN Plzeň
Deprese není jen porucha afektu nebo emocí a není to jen bolestně smutná nálada, ale je to nemoc celého organismu. Co se týče té nálady, tak tam ten člověk je smutný, netěší ho obvyklé činnosti. Zpomalí se mu myšlení, má pocity viny, že způsobil nějaké špatné věci ve svém okolí. Často trpí nechutenstvím, špatně spí. Může být až takový apatický, nevýkonný, anebo naopak plný vnitřní tenze, kdy má úzkosti, když se bojí, že se něco zlého stane, čili ten obraz deprese je takový variabilní. Potom v těch nejhorších případech, pak se začnou objevovat i sebevražedné myšlenky a tendence. Často je to spojeno i s potížemi tělesnými, kdy člověk má bolesti zad, bolesti hlavy, má zácpu, je sociálně stažený, nebaví ho třeba ani chodit mezi lidi. Co se týče mánie, tak ta by měla být takovým zrcadlovým obrazem, čili jako protipólem té té deprese, z čehož vyplývá, že takový člověk je naopak nadměrně veselý, euforický, má nadnesenou náladu. Přesto se v odborné literatuře říká, že ta mánie je taková milostná aféra s celým světem. Člověk má pocit, že je všemi obdivován, milován, že má nadlidské schopnosti, že může podat spoustu vynálezů, že třeba napíše knihu nebo během 14 dnů vydělá spoustu milionů. Pochopitelně ty jeho představy jsou nekritické. Mívá vzpřímené držení těla. Často nemusí spát, nemusí jíst, jenom třeba vyráží do společnosti. Ten stav je komplikovaný v tom, že tomu člověku vlastně nějakou dobu je dobře, i kdyžvůbec nechápe, proč by mě s tím něco dělat, když třeba rodina říká, že mizí rodinné úspory, že se ten týden již zapletl s šestou ženou pochybné pověsti, takže vůbec ten člověk nereaguje. A je důležité, když tyto stavy ten člověk má tak, aby vyhledal lékařskou pomoc, aby zašel za psychiatrem, aby si třeba nechal domluvit od rodiny, aby se s tím problémem svěřil, protože když tutlá v sobě nebo odmítá na té léčbě spolupracovat, tak se může stát, jak už jsem řekl před chvílí, že to dojde ke katastrofickým následkům. Ta nemoc, že způsobí změny nebo události, které už nejdou vrátit. První volbou léčby by měly být léky. Pochopitelně je dobře, když člověk o té chorobě s někým mluví, když třeba dochází do psychoterapie, mluví třeba o aktuálních spouštěčech, ale /nesrozumitelné/ první volby u těch bipolární a afektivních poruch, zvlášť když jsou těžké hloubce, fázi, tak jsou léky. Na depresi užíváme antidepresiva a anxiolytika, léky proti úzkosti, a na mánie potom stabilizátory nálady nebo tymoprofylaktika, která jsou z různých skupin. Ta metoda volby je důležitá.

Veronika ALBRECHTOVÁ, moderátorka
Na závěr vás poprosím, protože bohužel ten čas není takový, jaký bychom potřebovali, stručnou odpověď na otázku, pakliže to jde, dá se těmi léky ta choroba jako vymýtit z té hlavy, z toho těla, anebo je to potom záležitost na celý život a celoživotní braní léků?

Mudr. David HYNČÍK, vedoucí lékař psychiatrické rehabilitace, FN Plzeň
Bohužel často právě stejně jako třeba hypertenze, vysoký tlak nebo cukrovka, je to onemocnění trvalé, které se těmi léky drží na uzdě. Je pochopitelné, že u některého procenta pacientů přichází 1 epizoda poruchy nálady a pak už někdy žádná, ale většinou máme zkušenosti, že ty poruchy se vrací, že ta léčba je úporná, že je nutné potom celoživotní užívání medikace.