* Jaká je situace neslyšících v Plzni? Liší se od ostatních měst?

Neřekla bych, že nějak výrazně. Samozřejmě ve větších městech bývají podmínky lepší, jinak se ale v rámci celé republiky příliš neliší. Ale rozhodně nejsou ideální. Neslyšící se potýkají se špatným vzděláním, obtížně se domluví se zbytkem populace. Neexistuje domov důchodců, kde by neslyšícím byli schopni znakovat, což je problém celé republiky. A do budoucna se to projeví ještě více, populace stárne, logicky stárnou i neslyšící a v současné době v žádném pečovatelském domě neslyšícího nepřijmou, protože se s ním nedomluví. Veškerá péče leží na příbuzných. Je to určitě tvrdý život, bariéry jsou veliké a bohužel nejsou vidět. Ve chvíli, kdy se setkají zdraví lidé s neslyšícím člověkem, neočekávají žádné postižení. Pro neslyšící je to neuvěřitelná bariéra. Vypadají zdravě a pro zdravé je to obrovská rána. Chování většiny z nich se promění, udělají krok zpátky.

* Na jaké problémy neslyšící narážejí v běžném životě?

Je jich spousta. Zkuste si představit, že se nedostanete do domu, když tam není světelná signalizace, neslyšíte zvonek, alarm, požární hlásiče, nedokážete si sama koupit větší podstatnou věc, nedohodnete se třeba ani na barvě kuchyně. Nedokážete se domluvit se zubařem, s lékařem. Pokud máte slyšící dítě, nedokážete se domluvit s jeho třídním učitelem. Je toho moc.

* Jak se s tím oni sami vyrovnávají?

Těžko. Další věc je, že neexistuje psycholog, který by znakoval. Tam, kde má normální člověk možnost vyhledat si odbornou pomoc, oni nemají kam jít. Samozřejmě jít k psychologovi s tlumočníkem už ztrácí ten význam.

* Jak jste se ke spolupráci s neslyšícími dostala?

Před dvanácti lety za mnou přišla spolužačka, že všechny organizace pro neslyšící, které v Plzni fungovaly, byly z dob komunismu a jim přišly zkostnatělé. Chtěli založit něco jiného, a proto potřebovali slyšícího člověka, který by jim pomohl, který by řešil organizační problémy. Já jsem tedy byla spoluzakladatel. Kroměmne je v unii slyšící tlumočnice a sociální pracovnice.

* Změnila se nějak od založení unie vaše práce?

Velmi výrazně. Především jsem se musela s komunitou seznámit, musela jsem se do ní dostat a získat důvěru neslyšících. Musela jsem se naučit s nimi komunikovat, pochopit jejich mentalitu.

* Je mentalita neslyšících tak odlišná?

Právě že je. Nejtěžší pro mě bylo právě tohle. Znaková čeština je sice s češtinou totožná, ale neslyšící ji nepoužívají. Používají znakový jazyk, který je holý. Bez citoslovcí, bez omáčky. Dostávala jsem sms typu "přines, dones, udělej". Telefon jsem zahazovala. Zvyknout si na jinou komunikaci pro mě bylo jednoznačně nejtěžší. Musela jsem přijmout, že je jiná a že jinak funguje.

* Jak dlouho trvalo, než vás komunita akceptovala?

Byla to dlouhá doba. Trvalo asi pět let, než mě přijali stoprocentně za svou. Pak za mnou začali chodit otevřeně s problémy, jejich otevřenost byla větší a větší.

* Stojíte za projektem kavárny Pierot, v níž obsluhují pouze neslyšící. Jak se myšlenka zrodila?

Dlouhodobě spolupracujeme s úřadem práce. Sháníme neslyšícím práci, což je velmi těžké, téměř nemožné. Říkali jsme si, že by bylo dobré, kdyby mohli pracovat, měli nějakou "čistou" fajn práci. Zároveň jsme chtěli mezi veřejnosti propagovat znakový jazyk a dostat ven kulturu neslyšících. V kavárně je tedy u každého stolečku dotykový monitor, díky němuž se lidé mohou naučit základní fráze znakovým jazykem. Je tu například "překlad" menu, návštěvníci se mohou naučit slovíčka káva, bílé víno nebo třeba banánový pohár se šlehačkou.

* Co plánujete do budoucna? Nosíte už v hlavě nějaký další projekt?

Kavárna běží dobře. Sice zatím nevydělává, ale už ji nemusíme dotovat. Což je změna oproti předcházejícím měsícům. Její perspektiva je ale slušná. Do budoucna bychom ji rádi ještě rozšířili, chceme také přidat cateringové služby. Zároveň v ní plánujeme otevřít kulturní středisko, kde by se odehrávala třeba znaková čtení. S přestavbou prostor už se pomalu začalo, na celý projekt ale zatím nejsou peníze. A mým velkým plánem je pečovatelský dům pro neslyšící. Je to něco, co tu chybí. A kdyby vznikl jeden, je velká šance, že by jich mohlo být časem i víc. Podobně se lidé ozývají i na Pierot, rádi by otevřeli něco podobného a chtějí poradit, jak na to.

* Co pro vás znamená ocenění Plzeňská ikona?

Je to pro mě jednoznačně příjemné. Zatím ale moc nevím, co to pro mě znamená. Dozvěděla jsem se o ocenění stejně jako ostatní řadoví Plzeňané na internetu. Když jsem se vrátila z dovolené, titulovali mě "ikono", tak jsem se začala zajímat, proč to dělají. Samozřejmě je to ale příjemné, nemluvě o tom, že ta nominace byla jedna z nejhezčích charakteristik, které jsem kdy dostala. Nevím ale, kdo mě nominoval. Zatím pátrám, kde se dá, ptám se, ale uvidíme, jestli se k tomu někdo přizná. Na druhou stranu je pravda, že kavárna je sice úžasná, i funkční, ale je za tím 12 let mé práce. Ano, ikona může být určitým vyvrcholením, ale ta práce, která tomu předcházela, je dlouhodobá, není to nic jednorázového a v žádném případě nekončí.

* Jaký máte vztah k Plzni?

Jsem rodilá Plzeňačka, ze Slovan. Taky jsem tu studovala, jen jednou jsem chtěla utéct, když jsem v 19 letech dostala pracovní nabídku do Mariánských Lázní. Pak už nikdy ne. K Plzni mám vřelý vztah. Je krásná, děje se tumnoho věcí. Podporuju Plzeň i v kandidatuře na Evropské hlavní město kultury 2015. Pevně věřím, že vyhraje. Nemyslím si, že je lepší než Ostrava, je především jiná. Má svoje specifika. A protože žiju v Plzni, vítězství přeju jí. Ż

V pondělí čtěte: Radka Fišarová, zpěvačka

***

PROFIL

Martina Zahálková Vystudovala Gymnázium na Mikulášském náměstí v Plzni. Založila vlastní firmu, zabývající se administrativou a marketingem. Před 12 lety spoluzakládala Plzeňskou unii neslyšících, nyní zde pracuje na částečný úvazek jako projektový manažer. Stála za zrodem projektu kavárny Pierot, kde obsluhují jen neslyšící. Martina Zahálková je svobodná, má jednu dceru. Je jí 37 let.

Foto popis|

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - plzeňský kraj