Před nasazením krytu na oči se musím seznámit se slepeckou holí. Existuje jich, jak se dozvídám od Miloše Burdy, několik druhů. Já dostanu skládací, která se pro následující hodiny stane mou prodlouženou rukou.
"Obtoč si řemínek okolo zápěstí, jinak se ti může stát, že hůl upustíš a už ji nenajdeš. Mně jednou spadla do kanálu," poučuje mě Miloš.
Naučit se zacházet s mou novou rukou není nic jednoduchého. Musí být vždy na krok přede mnou a vycházet ze středu těla."Měla bys jít, co krok, to ťuk, pokud budeš na hladkém povrchu, můžeš použít skluznou techniku, ale venku dělej obloučku, jinak se ti bude hůl zadrhávat," přidává cenné rady Hana Kuncová.
Poté se naposledy okolo sebe rozhlédnu a zakryji si oči. Odcházíme do restaurace na oběd. Hned na začátku cesty musím zdolat schody. Prvotní strach střídá naprostá ztráta orientace. Po pár metrech vcházíme do podniku, ve kterém jsme se rozhodli poobědvat. Najít volný stůl nám pomáhá obsluha. Také jídelní lístek vcelku ochotně přečte. Když se konečně usadím, svěří se mi Miloš, jak je rád, že už roztál sníh, který se pro nevidomé stal nepřekonatelnou překážkou.
"Nemohli jsme se orientovat podle budov a obrubníků, jelikož na nich byly závěje. Nevěděli jsme, zda je na chodníku led. Pohybovali jsme se velmi nejistě a pomalu. Já jsem cestou do práce třikrát zabloudil, ale vždy jsem došel. Nikdy se nestalo, že bych se kvůli počasí nedostavil do práce," vypráví nevidomý. Mezitím je jídlo na stole a já řeším další problém: kde je příbor? Když ho konečně nalézám, snažím se kulturně jíst, což je nad mé síly. Jednou nabodnu velké sousto, jindy téměř nic. Přihází na řadu placení. Mince podle hmatu celkem rozeznám, ale s papírovými penězi jsem úplně vedle.
"V tom si pomáháme speciální šablonkou, která určí hodnotu podle délky bankovky," prozradila Hana Kuncová. Přichází okamžik, kterého se obávám nejvíce - cesta autobusem. Stojíme na zastávce, vůbec nedokáži říci, na které a Miloš Burda vytahuje svou vysílačku.
"Slyším autobus a mačkám číslo tři, měl by se ozvat hlas, který mi řekne, co přijíždí za linku a kam bude pokračovat. Bohužel se potýkáme s častým nezapínáním hlasových směrových majáků, jež nám ulehčují cestování," řekl Burda.
Konečně je má slepá cesta u konce a já se ocitám v kanceláři sdružení, kde provozuje svou poradenskou činnost. Zde, když se mi po několika pokusech podaří nalézt správné dveře, se snažím uvařit si kávu. Slyším vroucí vodu a není to nic příjemného nalévat ji do hrníčku. Naštěstí dnes již existuje celá řada pomůcek pro nevidomé. Například na hrdlo nádoby se připevní píšťalka, která upozorní, že je již plná.
"Musíme poděkovat magistrátu. Bez jeho finanční pomoci bychom nemohli vykonávat naši sociální a rehabilitační činnost," uzavřel Burda.

(DANIELA ŘEČÍNSKÁ)

Foto - JEN SE NAOBĚDVAT byl problém. Můj svetr poté lehce změnil barvu.
Foto - Deník/Kateřina Husárová

Foto - CESTY AUTOBUSEM jsem se bála nejvíc. Vůbec jsem nevěděla, kde právě jsem.
Foto - Deník/Kateřina Husárová