Výňatek z vyšetřovacího spisu pana J. Č. Sledovaný je podezřelý z podivných manipulací. Možnost týrání zvěře či újmy na zdraví lidí. Mluví o očích v kapse…

Nikdo nikdy neví, co ho potká. Kdysi jsme ho s manželkou, syna vzdálené příbuzné, doučovali v páté třídě. Ve firmě, kde jsem účtoval, nakupoval tranzistory a nápadně moc miniaturních mikrofonů. Mechanik - elektronik, domácí kutil, starý mládenec. Občas rozjařený s kolegy z montovny a osamělý život s matkou - vdovou, žluté prsty a zuby od desítek cigaret a urputný kuřácký kašel, jakoby podědil po otci.

. . . zpátky nevezmeš. Tohle vousaté přísloví se v životě připomnělo nejednomu z nás a pokud šlo o slovo zlolajné, určitě nepohladilo po duši. I mě zlá slova samozřejmě párkrát zasáhla, jen jedenkrát se však jako trn zaťala do mého nitra snad napořád.

Svoboda je základním lidským právem každého člověka. Miliony lidí z celého světa za ni celý život marně bojují. Češi tento boj úspěšně absolvovali v roce 1989. Jsou však v naší demokracii všichni skutečně svobodní? Svoboda je stav, kdy má člověk možnost rozhodovat sám o sobě. Mám vrozené postižení, které mě celý život odkazuje na pomoc druhé osoby. Velmi často přemítám, zda i já jsem v této společnosti skutečně svobodný člověk. Mohu využívat všech benefitů, které dnešní moderní a demokratická společnost nabízí?

Ach jo, že by nachlazení? No, co mi zbývá, kapituluji pod náporem virů a bakterií, ulehám, zapíjím paralen, pomalinku usínám a v myšlenkách se mi honí hlavou zadané motto letošního ročníku „Mobilní telefon, Internet a můj handicap“. Vánoce jsou sice pryč, ale ty v roce 1998 zachránil doslova Internet.

Tak za chvíli to vypukne! Dali jsme dohromady dvě skupiny - já a prakticky nevidomý Jirka, druhá skupina - slabozraký Radek a nevidomý Petr. Oba nevidomí kamarádi jsou vydatnými posilami našich týmů - rádci, kteří se vyznají. Jsme fandové železnice a už řadu let se zúčastňujeme cestovatelské soutěže Železniční rallye. Jde o to, nasbírat při cestě vlakem co nejvíce bodů za ujeté kilometry a projeté povinné stanice, v kterých musí vlak zastavit.

ČEKALA JSEM NA VÝTAH A VNÍMALA VŮNĚ , KTERÉ SE MÍSILY S PACHY ZE SKLEPA. TLUMENÉ ZVUKY PANELÁKU, KTERÝ BYL PŘES DEN AŽ STRAŠIDELNĚ TICHÝ.. BYLO MI TAK NĚJAK SMUTNO. VŽDYŤ ZDE ŽILO VÍCE LIDÍ NEŽ VE VESNICI, KAM JSEM JEZDILA K BABIČCE NA PRÁZDNINY. VŠICHNI SE TAM ZNALI A PLNĚ VYUŽÍVALI TOHO, CO SOUSED DĚLAL JINAK. K JEDNOMU, NAPROTI NA KOPEČKU JSME CHODILI PRO VONÍCÍ TEPLÉ MLÉKO. K JINÉMU CHODIL DĚDA KUPOVAT ZRNÍ PRO SLEPICE A DALŠÍMU PRODÁVAL KŮŽE Z KRÁLÍKŮ…..

Jednoho dne mě navštívila slepota a zůstala u mě dodnes, mrška jedna. Myslela si, že nade mnou zvítězí, že mě zdeptá. Uštědřila mi pár pěkných políčků, schytala jsem několik výstavních modřin a dokonce i zlomená noha byla, než jsem se naučila chodit s bílou holí.

Psal se 18. srpen Léta Páně dvoutisícího devátého, má nemoc dostoupila vrcholu. Již několik týdnů předtím jsem pociťoval děsnou únavu, býval jsem tak vyčerpaný, že usnutí vsedě na elektrickém vozíku, například při pojídání oběda, nebylo ničím výjimečným. Můj zdravotní stav, už tak dlouhodobě zkoušený diagnózou progresivní svalová dystrofie, se neustále horšil. Bojoval jsem s ním, ale sil mi neustále ubývalo.