Zuzana Hájková: Můj vztah k internetu

04.01.2007 7:46

Mám drobnou potuchu, že internet v České republice používá skoro každý třetí člověk, nejen doma, ale i ve firmě, v továrně atd. Co nám vlastně dává internet? Obohacuje nás o informace, přináší nám zábavu, pomáhá nám udržovat kontakt na dálku, ale představuje i nebezpečí. Bohužel lidi si často neuvědomují, že internet má i záporné vlastnosti. Smutná zpráva je, že přibývá lidí, dokonce i dětí, kteří nedokážou přežít bez technologií, tzn. bez počítače, mobilu atd. Já bez takových věcí snad přežiji. Dokonce jsem zkusila pár týdnů bez toho žít, proběhlo to v pohodě.

Proč já používám internet? Protože vnímám jen vizuálně, nikoliv akusticky, takže novinky se snažím dozvědět z internetu. Právě internet vám zobrazí stránky vždy dle libovolného přání. Jenže má nevýhodu, že nikdy nevíme, co je pravda a co lež. Jak a kde získám důkaz, že informace na různých webových stránkách jsou pravdivé či ne? Takže má i špatné vlastnosti, jenže jeho chyba to není. Chyba je v lidech, kteří naivně všemu věří, to zaleží na individualitě.

 Internet je také profesionální způsob, jak přilákat lidí. A kdo vlastně vede internet? KDOKOLIV. Neexistuje jediná osoba, která organizuje internet. Internet obsahuje spousty webových stránek a ty vytváří „kdosi“, studenti, odborníci, ale i lidi bez titulů nebo bez „papírů“. Na vytvoření stránky nejsou potřeba nějaké certifikáty.

 Dále internet používám kvůli kontaktu, tedy mejly. Nejen psaníčka, ale i zasílání fotek. Já jako neslyšící občas radši používám mejly než osobní jednání, mám na mysli se slyšícími lidmi. Můj hlavní důvod spočívá v komunikačních bariérách. Komunikace se slyšícími lidmi mejlem mně nedělá problém. Avšak s neslyšícími kamarády naopak raději navazuji kontakt naživo. Protože virtuálně nepoznám jejich cíle dorozumívání, pocity, nálady atd. Samozřejmě zaleží jak na formě, tak i na obsahu dopisování. Např. při zasílání fotek nemám zapotřebí vnímat jejich dojmy.

 Vzpomínám na krásný dvouletý zážitek, který vznikl díky internetu. Jak je to možné? Přes internet se dá i seznamovat s různými lidmi při tzv. chatování. Asi před pěti lety jsem se seznámila s jedním klukem z chatu, poté jsme si prožili lásku. Chodili jsme spolu dost dlouho, přes dva roky. Byla to nádherná zkušenost, ale zažili jsme i krizové období. To zavinil zase internet, vlastně že jsme se přes něj seznámili. My jsme měli úplně jiné názory, prostě jsme byli odlišní. Na prvním „živém“ rande jsme se do sebe hned zamilovali. Necítila jsem nutnost ho poznat víc, jednoduše jsem byla jako každá holka zamilovaná a měla jsem „růžové brýle“. My jsme se od sebe odlišovali, a přesto jsme vydrželi dva roky. Nejde obviňovat sebe, že jsem se zachovala jako káča, že jsem mu hned naletěla a že jsem ho víc nepoznala, než jsme spolu začali chodit. Vždyť dík této „lásce z internetu“ mám mnohem více zkušeností, a to výborných i špatných. Věřím, že existuje zázrak, že dík internetu se někteří třeba vzali a klape jim to spolu dobře. Možné je všechno.

 K čemu dále používám internet? K plnění povinností, když ve škole musím zpracovat referát. Informace můžu získat právě z internetu. Nebo když mi magistra Hudáková dá samotnou práci, abych jí poslala svou práci mejlem, námitka neexistuje, protože internet se už dá použít kdekoliv, takže ani výmluva nepomůže.

 Internet nás může ovlivnit i nebezpečně. Ano, je to opravdu možné. Pro mne hlavní riziko je, že internet je jakoby minus a já plus, jsme na sobě tak magneticky závislí, že mi dělá problém opustit ho. Na internetu se vždycky něco zajímavého najde, a to nonstop. Vidím v tom nebezpečí, hlavně proto, že nevnímám okolí a ztrácím životní režim.

Takže na závěr? Vidím to tak, že internet je můj přítel, ale taky nepřítel.