Život je nevyslovitelně krásný...

04.02.2014 17:04

Praha – V osmnácti letech onemocněla  Ladislava Pořízková roztroušenou sklerózou. Po úspěšně zvládnuté maturitě na střední zdravotnické škole se u ní začaly projevovat takzvané ataky. Chvíli mohla chodit a chvíli nemohla. Tak to šlo dlouhých patnáct let, ve kterých se intervaly mezi ataky neúprosně zkracovaly, až usedla definitivně na invalidní vozík. Přesto se nevzdala.   

Rozhovor Deníku  

Proto s ní nyní můžeme dělat rozhovor jako se 178.
hráčkou světového tenisového žebříčku i českou nadějí pro start na paralympiádě. O kom je řeč? O osmatřicetileté Pražance Ladislavě Pořízkové. "S Laďkou jsme se seznámily v době, kdy sháněla trenérku. Zkusily jsme to spolu, sedly si po lidské stránce, a tak jsme začaly spolupracovat," vzpomíná na půl roku staré setkání trenérka Zuzana Vaváková.
"Vyhovuje mně její povaha.
To, že je výřečná, optimistická, umí makat a má pevnou vůli. K tomu má vynikající švih a silné ruce.
Proto si myslím, že je její šance na start na paralympiádě reálná. Nahrává jí, že jde o jedinou tenistku v republice. Nyní trénuje s muži, kterým se herně vyrovnává.
Musí ale objíždět turnaje a získávat body," míní.

- Ladislavo, jak jste reagovala na nepříjemnou diagnózu?

Jelikož jsem jako zdravotní sestřička dobře věděla, oč se jedná, tak jsem to vzala jako realitu. Někdy jsem ale podléhala splínům. Doktoři se snaží chorobu zpomalovat medikamenty. Máte tak v sobě tunu prášků a jste psychicky hodně náchylní.

- Toužila jste s chorobou bojovat?

Snažila jsem se o to. Moje choroba je vlastně takový veliký zánět. Celé tělo neustále bojuje. Když dostanete jakoukoliv drobnou nemoc, třeba rýmu nebo chřipku, tak na ní přetížené tělo reaguje atakem. Přestávala jsem například vidět, o chůzi už jsme mluvili.

- Jak na nemoc reagovalo vaše okolí?

Před ní jsem byla vyloženě aktivní člověk, hrála házenou za Astru a měla okolo sebe hodně kamarádů. Dneska z nich nezbyl skoro nikdo. Jen čtyři lidé, moji dobří přátelé.

- Oni jsou pozitivem vaší choroby?

Obrovským. Nemoc mi ukázala, co je to život. To, že je někdy hodně těžký a na druhou stranu nevyslovitelně krásný. Kdybych neusedla na vozík, nikdy bych nepoznala svou trenérku Zuzku Vavákovou nebo manažerku Lenku Holubcovou. Povrchních lidí bych znala ale nepočítaně.

- Jak jste se dostala ke sportu?

Jak už jsem říkala, od dětství jsem hrála házenou za Astru. Trénovala třikrát týdně. Moc mě bavila. Do sportu jsem byla jednoduše blázen. Podruhé jsem začínat nechtěla, nemoc mě dokonale vyčerpala, byla jsem zlomený člověk. Přes kamarádku trpící stejnou chorobou jako mám já, jsem se naštěstí dostala k Ivanu Vyvadilovi do tenisového oddílu vozíčkářů.

- Čím vás tenis chytil?

Tím, že je o bojovnosti. Chtěla jsem ho hrát a najednou i žít. V té době jsem měla velké vedlejší účinky z léků. Věděla jsem, že už z vozíku nevstanu a potřebovala jsem se s tím vyrovnat. Najednou jsem měla cíl. Tak veliký cíl, který mě drží nad vodou už tři roky.

- Co se za ně událo?

Nic až tak extrovního. Osahávala jsem si nový život i tenis na vozíku, začala jezdit na turnaje a řešila konečně normální problémy, ohledně kurtů a podobně.

- Proč jste jako bývalá házenkářka nezkusila kolektivní sport?

Chtěla jsem zkusit něco jen sama za sebe. Dokázat si, že za něco stojím. A to jen já, nikoliv můj spoluhráč. Něco mě prostě posedlo a už nepustilo. Dá se říct, že jsem poznala sama sebe.

- Co jste poznala?

Že se musím hodně zklidnit a naučit se mít ráda. Ve chvíli, kdy se mi to podařilo, byl ze mě nový člověk, dá se říci ambiciózní člověk.

- Proto jste odešla od trenéra Vyvadila k Zuzaně Vavákové?

Ivan mě vytáhl z nejhoršího, dal mi základy tenisu na vozíku. Doteď se mi hodně věnuje. Dostala jsem se ale do stádia, kdy chci něco dokázat, třeba odjet pod pět kruhů. Proto jsem se zaměřila na intenzivnější tréninky a sehnala si Zuzku. Ivan toho má moc. Věnuje se i dalším vozíčkářům.

- Co pro cíl děláte?

Musela jsem si sehnat kurty i trenérku. První problém mi pomohl vyřešit Jakub Strnad z pražského Hamru a druhý moje milá trenérka Zuzka, která mě bezplatně vede.

- Kolik času věnujete tréninku?

Na kurtech jsem čtyřikrát týdně dvě hodiny. K tomu chodím jednou do posilovny. Na úkor kurtů plánujeme čas od času zařadit kondiční trénink.

- Nese už vaše spolupráce výsledkové ovoce?

Myslím si, že ano. Například na průhonickém mezinárodním turnaji jsem porazila hráčku postavenou o více než dvacet příček výš, než jsem já. V ten moment jsem si uvědomila, že to půjde, že je můj sen reálný. Jen je třeba začít jezdit po turnajích.

- Kolik peněz byste potřebovala k hladkému sportovnímu životu?

Kvůli paralympiádě se musím dostat minimálně do první stovky světového žebříčku. K tomu je nutné objet okolo deseti českých turnajů, a tak šest zahraničních. Kdybych chtěla zaplatit Zuzku, rakety a další, potřebovala bych na rok 400 tisíc korun. Více než polovinu tvoří náklady na turnaje.

- A nakoupit vybavení. Co stojí takový vozík?

Speciální tenisový vyjde zhruba na 60 tisíc korun. I na něj bylo třeba sehnat sponzory. Musím řešit i rakety. Minimálně tři za sezonu rozbiji úderem o vozík.

- Paralympiáda je vaším snem. Jste připravená na to, že jej nedosáhnete?

Myslím si, že už ano, mám i jiné motivace, než jeden turnaj. Možnost dělat něco, co mě baví.

- Jaké jsou vaše tenisové přednosti?

Síla, opět síla a zase síla. (směje se) A možná i to, že se den ode dne do tenisu více zamilovávám. Stává se pro mě životním stylem. Na čem je třeba nejvíc pracovat? Na fyzičce, tím myslím na pohybu po kurtu. Vozík si musíte osahat, například se s ním rychle otočit.

- Čeho si váží Ladislava Pořízková na Ladislavě Pořízkové?

Toho, že se ze mě stal věčný optimista. Netruchlím dlouho a chci žít. Nedokážu být zavřená doma, musím ven dýchat čerstvý vzduch.

- Co vám na sobě vadí?

To, že to mé okolí má se mnou těžké. Jsem trochu sobec. Tím, jak jsem byla dlouho zavřená, začala jsem až moc zabývat sebou. Nyní se proto nedokážu často ovládat. Pracuji na tom i se sportovní psycholožkou Kateřinou Kudláčkovou. Věřím, že se to zlepšuje.

- Tenis je vaší jedinou aktivitou, anebo navštěvujete i nějakou práci?

Chtěla jsem pracovat. Dobře ale vím, že nezvládnu dvě věci. Dokud ještě mé tělo jakž takž funguje, chci se věnovat tenisu.

- Jak jste na tom s partnerským životem?

Ještě nedávno jsem jeden vztah měla, ten už ale skončil. Pro člověka na vozíku je těžké se seznámit s někým, kdo není postižený. Stejně tak je ale problém chodit s vozíčkářem. Takže se musím pořád snažit. Třeba na mě někde někdo čeká.

---

"Na kurtech jsem čtyřikrát týdně dvě hodiny. K tomu chodím jednou do posilovny."

"Musela jsem si sehnat kurty i trenérku. První problém mi pomohl vyřešit Jakub Strnad z pražského Hamru a druhý moje milá trenérka Zuzka, která mě bezplatně vede."

Foto: "Sedly jsme si po lidské stránce. Laďkamá pevnou vůli a umí makat," chválí trenérka Zuzana Vaváková. Ladislava Pořízková na sobě tvrdě pracuje téměř po celý týden.
2xfoto: Stanislav Hladík

Foto: LADISLAVA POŘÍZKOVÁ se pro Deník rozpovídala o tom, jak se dostala na vozík, i o jejích současných plánech.

Foto: Stanislav Hladík

Klíčová slova: