Žijí mezi námi Autentický příběh afghánského lékaře v České republice

Žijí mezi námi a není jich málo. Setkáváme se s nimi na ulicích, v obchodech, na úřadech nebo třeba v parku. Jsou to lidé z různých částí světa, různé barvy pleti, mluvící různými jazyky, vyznávající různého boha. Někteří z nich u nás hledají nový domov, jiní pracovní příležitosti. Kdo jsou tito cizinci, emigranti?
Jsou stejní jako my všichni, pouze jejich životní cesta je více komplikovaná. Přišli do naší země začít znovu. Ně -kteří z nich mají v sobě touhu po dobrodružství a hledají - mnohdy ani sami nevědí co přesně - jiní museli odejít z politických důvodů nebo kvůli svému přesvědčení. Ne -mají nic, začínají s holýma rukama, vlastně jsou to lid é bez minulosti. Emigrant je odkázaný na pomoc druhých lidí; těch, kteří jim chtějí, nebo možná mají v popisu práce podat pomocnou ruku. Proces začleňování je velmi složitý a obtížný. Většina z nich se snaží založit rodinu, vychovat děti, poznat naši kulturu a zařadit se do společnosti.
Některým se to podaří, jiní ztrátu vlasti zaplatí například psychickými problémy.
Nicméně všichni tito lidé se cítí vykořenění, opuštění a nezáleží jenom na nich, ale i na nás, jak cestu k nalezení nového domova zvládnou.
Mohou se stát právoplatnými členy naší společnosti a my bychom měli udělat vše, aby se jim to podařilo. Měli bychom se na ně přestat dívat jako na vetřelce a cizince, kteří nám berou práci či zabírají místo. Spíše bychom v každém z nich měli vidět obyčejného člověka, který píše vlastní životní příběh a snaží se žít. S jedním konkrétním se můžete seznámit prostřednictvím následující -ho autentického příběhu.
Jmenuji se Musamil a jsem emigrant. Je mi 42 let a až do minulého roku jsem žil v Afghánistánu. Nyní již přes 9 měsíců pobývám v České republice.
Pocházím ze vzdělané a vysoce postavené rodiny. Můj otec byl vysoký státní úředník a zároveň také básník. Vydal několik knih, psal básně o lásce, přátelství ale také o společnosti. Získal si uznání a respekt, nyní je v důchodu. V Afghánistánu chodí do důchodu v 60 letech muži, kteří mají odpracováno 30 let, ženy mohou jít již v 55 letech.
Moje matka je úžasná žena, celý život se o nás starala, porodila a vychovala 9 dětí (má 5 synů a 4 dcery). Je jedinou ženou mého otce. V Afghánistánu je možné mít více manželek, samo -zřejmě pokud je uživíte. Tento způsob rodinné -ho soužití se praktikuje hlavně na vesnicích.
Ve velkých městech začíná být v současnosti běžné žít pouze s jednou ženou.
Rodiče se o nás dobře starali, dali nám vše důležité pro život. Ovšem především nám dali vzdělání. Všichni jsme vystudovali vysokou ško -lu. Školní docházka je u nás podobná. Do školy děti nastupují v 6 letech. V 18 letech 80 % žáků ukončí středoškolské vzdělání a začínají pracovat. Zbývajících 20 % složí zkoušky na vysokou školu (z toho asi 3 % žen). Posledních 9 let, kdy je u moci Taliban, je pro ženy velmi obtížné studovat. Během této doby emigrovalo mnoho lidí. Já jsem od malička chtěl být lékařem. To se mi povedlo, i když studium na vysoké škole bylo hodně náročné. Studoval jsem na lékařské fakultě 7 let. V e druhém ročníku mého studia se dostal k moci Taliban a ze 400 studentů jich 300 muselo odejít - hlavně ženy. Bylo mi 26 let, když jsem dostudoval a začal pracovat ve státní nemocnici. První 3 roky jsem byl spíše pomocný lékař, pak jsem musel složit zkoušku, která je podobná vaší atestaci. Teprve poté jsem se stal plnohodnotným lékařem, který může zaučovat nové kolegy.
V Afghánistánu jsou nemocnice trochu jiné než u vás. Především zde platí přísné rozdělení pacientů na muže a ženy. Dalším pro vás nezvyklým jevem by bylo minimum žen. Naprostá většina zaměstnanců jsou muži. Muži jako lékaři i muži jako sestry (pouze 20 % bývají ženy).

Proč jsem musel svou zemi opustit?

Jsem lékař a v naší zemi jsou obrovským problémem drogy - ty se také staly příčinou mého odchodu. Jako lékař jsem nechtěl přihlížet, jak lidé kolem mě upadají do závislosti na různých drogách, jak si ničí životy .
Proto jsem začal dělat protidrogovou politiku. Založil jsem s přítelem nemocnici, kde jsme léčili závislosti. Začal jsem aktivně vystupovat proti drogám jak v televizi, tak prostřednictvím publikací, což se samozřejmě nelíbilo Talibanu. Drogy znamenají obrovské peníze. Najednou jsem se dostal na seznam nežádoucích.
Zpočátku to byly telefonáty, pak začaly chodit různé balíčky s výhrůžnými texty, věcmi apod. Vše se stupňovalo, manželka mého přítele potratila a on i s rodinou uprchl ze země. Zůstal jsem na všechno sám. Zpočátku jsem se snažil, ale pak už to nešlo.
Každý den, při zpáteční cestě z práce domů jsem se stavoval za svými rodiči, byl to takový pravidelný zvyk.
Jeden den jsem měl hodně práce, poprosil jsem proto svého švagra, jestli by si ne -mohl vzít mé auto a stavit se za rodiči sám. On to samo -zřejmě udělal. Už tam na něj čekali se zbraní. Z mé sestry se stala vdova a v ten okamžik jsem si uvědomil, že to není hra. Mám dva syny a žena čekala třetí dítěte.
Všem nám šlo o život. Mar -jam, moje žena s odchodem souhlasila.
V Afghanistánu jsem byl ctěný a vážený muž. Byl jsem lékař, ředitel nemocnice, pravidelně jsem vystupoval v televizi, publikoval odborné články. A tady jsem neznámý, někdy mám pocit, že jsem vlastně nikdo. Ovšem to nejdůležitější, moje rodina, mí nejbližší jsou v bezpečí. Vlastně mám obrovské štěstí. Málo komu se podaří ve svém životě poznat tak odlišné kultury, zažít tak odlišný životní styl. Těším se, co bude dál. Moje děti to budou mít snadnější, velmi rychle se přizpůsobují a než dospějí, budou z nich Češi. Já chci být, stejně jako doma, zase lékařem.
Je to pro mě velká výzva a motivace. Především musím zvládnout jazyk, složit zkoušky na medicíně a pak se konečně budu moci vrátit do nemocnice. Věřím, že krok za krokem, každým dnem jsem svému cíli blíže. Minulý měsíc se mi povedlo udělat autoškolu. Doma jsem naprosto běžně jezdil. Tady jsem musel začít úplně od začátku. Bylo to pro mě velmi těžké, protože veškerý český text jsem si prvně musel přeložit do angličtiny, abych mu porozuměl, teprve potom jsem se učil slovo od slova, nazpaměť česky.
Spousta lidí se bojí řízení auta, já se bál technické zkoušky, že neporozumím otázce, nebo že ji popletu a zapomenu. Naštěstí vše dobře dopadlo a teď čekám na vydání nového řidičského průkazu. Zvláštní: taková běžná věc jako je řidičský průkaz, ve vaší zemi je to naprostá samozřejmost a mě to stálo tolik úsilí.

---

Populace muslimů u nás V české republice žije asi deset až dvacet tisíc muslimů. Jsou to lidé, kteří převážně přišli z muslimských zemí, ale ne vždy jsou aktivně věřící. K tomu je u nás asi čtyři sta konvertitů, nejčastěji žen, které se provdaly za muslima. Nejvíce muslimů pochází z Iráku, Jemenu, Sýrie, Egypta, Libye a Tuniska. Při sčítání lidu v roce 2001 se k islámu přihlásilo 3 600 lidí. V překladu slovo muslim znamená "odevzdaný do vůle Boží" nebo "podřízený Boží vůli". Je to tedy každý věřící člověk, který vyznává islám.

Jak je vidíme my Češi? Podle dotazů veřejného mínění často připisujeme cizincům zodpovědnost za rostoucí kriminalitu, máme obavy z negativních ekonomických vlivů - podvody, špinavé peníze - a nejčastěji máme strach z toho, že cizinci obsadí dobrá pracovní místa a uberou nám tak naše pracovní příležitosti. Rozlišujeme tři kategorie cizinců: "kapitáloví" (např. Američané, Němci, Francouzi), u kterých dominuje hospodářský přínos nad problémy. Ty vnímáme jako kulturně přijatelné pro každodenní ži -vot a sousedství, protože pocházejí z obdobných kulturních tradic a kořenů. Druhá skupina cizinců jsou tzv .,,příbuzní" (Slováci, čeští imigranti a Židé). Ti jsou sice vnímáni jako směs problémů a přínosů, ale pro svou kulturní a jazykovou spřízněnost jsou nejvíce přijatelní a nejméně "cizí". Třetí skupinu tvoří,,etnicky odlišní" lidé (Arabové, Vietnamci, Číňané, obyvatelé bývalé Jugoslávie, Rusové, Ukrajinci, černoši a Romové), kteří jsou vnímáni jako velký zdroj problémů a soužití s nimi je pro nás často nepřijatelné.

Foto:

O autorovi: Mgr. Jitka Bukáčková Psycholožka a poskytovatelka domácí pečovatelské služby Bukackovaj@tiscali.cz