Renata Kittnerová: Internet je dobrý sluha, ale zlý pán

21.03.2009 9:53

…ostatně jako všechno, co nám může přerůst přes hlavu. A přerůstá? V životě není jistého nic, ani další věta na této stránce. Až teprve budoucnost, která se v této chvíli stává minulostí, ukáže, že i za druhou větou se napíše tečka. To, co se stane, závisí na mnoha okolnostech a tak zpravidla ani tečka za druhou větou není definitivní. Internetu vytrvale poskytujeme řádky našich osobních stránek. Závěr o tom, čím pro nás co je, platí vždy jen v konkrétním okamžiku.

Občas sestavujeme naprosto logické programy, zadáváme přesné údaje, třídíme správné výsledky, abychom to všechno zasadili jako pár určitých tónů do palety skutečnosti. A skutečnost? Zvučí tóny.

Vycházím-li z toho, že jistého není nic, je jisté, že všechno se vším nějak souvisí. Internet je nepřeberná knihovna, nepočítaných řad knih, ohromujícího počtu stránek. Když si představíš, že z každé stránky svítí paprsek tenčí než pavoučí vlákno, je jasné, že z protínajících se vláken je síť svítivá, hustá a plná protknutých uzlíků souvislostí. Jak známo, síť může být záchranou, ale taky pastí, záleží na tom, k jakému uvíznutí slouží. Stejná věc se stejným jménem může být jednomu východiskem a druhému pastí, jednomu sloužit, jinému vládnout. Co my? My samozřejmě chceme být ti, co mají nadhled, přehled, ohled …a vládu nad vlastní svobodou. A skutečnost? Spřádáme pramínek zkušeností, tenčí než pavoučí vlákno, křehčí než sklo.
 Ostatně i službu nebo chcete-li pomoc, je třeba umět poskytnout, přijmout, použít, i když občas je to umění uchopit neuchopitelné. Internet to jsou zprotínané paprsky stránek našich vědomostí, nápadů, přání… neplést si službu s vládou a vládu s ovládáním chce přinejmenším vlastní zkušenost a názor.
 
Mám, zdánlivě od internetu vzdálenou, zkušenost, jak snadno lze nechat si vládnout a zbytečně ztratit kousek vlastní svobody a to třeba i dobře míněnou pomocí. Stála jsem v Praze na dvoře Klementina před vchodem do Kostela Nejsvětějšího Salvátora, respektive ani tak nestála, jako spíš seděla na vozíku. Proč? Jenom jsem se chtěla podívat dovnitř. Když pominu historku, že si moje vyčkávání jeden turista vysvětlil tak, že tam žebrám a nabízel mi peníze, zažila jsem tam příklad nabízené pomoci, která přesto, že ji snad nelze nazvat jinak, si nasazovala měňavkový kabát ovládání.
 
Ve vchodu kostela je práh, který už elektrický vozík prostě nepřejede, stačilo by tam dát nájezdovou rampu (pro úspornější řešení prkno) a kostel je jinak bezbariérový. A skutečnost? Nájezd žádný. Je pravda, že člověk sebou na výlet do Prahy může vzít lyžiny, pro nezasvěceného to znamená, aby dvě dlouhé, kovové a mobilní nájezdové rampičky někdo pořád vozil a jiný je před ním na nesjízdných místech složitě rozkládal a skládal, ale my je stejně neměli.
 
Je taky pravda, brzo vyšel z kostela někdo domácí a nabízel zmíněnou pomoc přenesení přes práh. Každý, kdo má elektrický vozík ví, jak je těžký, jak se nedá chytat při zvedání za cokoliv, jak záleží na tom, aby zůstal celý a nerozbitý jak vozík, tak ten, kdo ho zvedá. Jenom z toho důvodu jsem tenkrát hned odmítla, ale ještě mě napadlo se zeptat, proč k prahu nedají prkno. Odpověď mě tenkrát dostala tím měňavkovým zábleskem, když dotyčný řekl: „My tady pomáháme.“
 
Jsem svobodomyslný člověk a ráda pokud možno sama rozhoduji, kam a kdy někam vejdu a kdy od tam odejdu. Shlédnutí interiéru kostela si pro tu svobodu nechám ujít. Cením si tedy svobody? Nájezd jsem tam zatím ani já neumístila, jenom o tom píšu na jedné stránce internetu. Přesto věřím, že to není ztracený čas, který jak známo internet taky spřádá do sítě. Neuvízneme v ní? Skutečnost je taková, že odpověď je někde za limitem šesti set napsaných slov. A čí?