Petra Fridrichová: Internet a můj handicap

25.03.2010 6:36

„...a budu si přát, aby z mé malé slečny vyrostl jednou takový člověk, jako jsi Ty.“
Jedna věta. Jedna jediná věta prostřednictvím internetové pošty a webových systémů. I ta mě dělá šťastnější....

Narodila jsem se v sedmém měsíci. O necelé tři roky později se na v lékařské zprávě, černá na bílém, objevila diagnóza DMO, dětská mozková obrna. Pro někoho relativně nepřekonatelný problém. Pro mne každodenní zápas s vlastními výhrami. Jak krásně řekla autorka knihy Maminko, nezpívej, Mgr. Jana Makovcová, také bychom si mysleli, a možná jsme v tom i žili, že to nezvládneme. Jenže nám nic jiného nezbylo. „ A tak jsme se s nimi, holkami,“ podotkla rozjařeně spisovatelka Irena Fuchsová, „naučili všichni žít!“
Ano, právě již zmíněné dvě ženy, maminku handicapovaného Ríši a Jindřiška a nápovědu Činoherního klubu, jsem poznala díky internetu. Nové lidi, kteří mi pomohli překonat těžkou situaci, jsem postupně „potkávala“ na různých blozích, diskusích a portálech. A proto toho, že jsem si založila své vlastní webové stránky, nikdy litovat nebudu.
 
Paní Martina, jejíž holčička shodou okolností bojuje se stejnou potíží jako já, mi do komentářů napsala první větu této eseje a utvrdila mne tak v přesvědčení, že i virtuální setkávání s podobnými lidmi má smysl. A jak to vlastně začalo?

Mohlo mi být dvanáct, třináct, když jsem poprvé silněji pocítila touhu dělit se o své pocity, dojmy a zážitky s ostatními...jenže...kde je „vzít“? Nablízku nikdo takový nebyl a nebudu zapírat, černě humoristicky podotknu „vrána k vráně – a nemám-li kamaráda obrnáře, trochu mě to deprimuje“. A potom, jako blesk z čistého nebe - kam že si holky píšou na internet svoje vejšplechty? napadlo mě. Zde tedy začátky historie mé webové tvorby. Začátky denní terapie, terapie psaním.
 
A nikdy na „techniku“ nadávat nebudu.
Internet mi umožnil poznat nové tváře, ale najít také ty staré, se kterými bych se jinak těžko zkontaktovala. Mnoho mých virtuálních, ale skutečných přátel mi otevřelo oči. Eva, která byla jedním z mála mých pojítek s úžasným člověkem, Václavem Vojtou - budiž čest jeho památce! Kamila, která dala vědět o mém webu, jenž se tak stal místem pravidelných návštěv (www.peti95.pismenkuje.cz ). Lucka, jejíž Honzík se asi nikdy sám neposadí, nepůjde. Tito všichni, ale i spousta dalších (jsou jich milióny, co jiného než internet je může najít?), mi ukázali, jak se DÁ. Redaktor časopisu Srdce mi nabídl pomoc z nadačního fondu ČS. A Jana Žlababa Makovcová vše hezky formulovala větou: „Pomoc nás čeká na každém rohu. Stačí jen mít odvahu a nakouknout tam.“
 
Mě čekala spousta užitečných věcí v té malé bedýnce. Stačilo jen mít čas, klávesnici... měla jsem to, dívala jsem se dál. Nepovažuji se za webmastera ani pisálka. Ale založila jsem si web, který mi pomohl zbavit se depresí a já se snažím jím pomáhat ostatním. Napsala jsem knížku, jejíž základy pocházely právě z internetu (www.nebetonikomunepovi.txt.cz ).

Pro někoho málo, pro mne mnoho. Jinak než přes internet bych těžko poznávala a ještě hůř se to učila....
Když se na mě dnes můj zákonný zástupce s otráveným výrazem otočí, řkouc: „ Ty už tam zase sedíš?!“ nebo „Zahoď konečně ten mobil,“ beru ho vážně jen z poloviny.
 
I on totiž, stejně dobře jako já, musí vědět, že konkrétně pro mne, obrnáře s kamarády a přáteli za horami, počítač ani telefon nepředstavují závislost. Jsou pro mne tím prozatím jediným způsobem, jak dát někomu vědět: „Já tady jsem a nebojím se ozvat. Proč taky? Vždyť všechno jde, když se chce. Nikdy v tom nejsme sami.“
 
Jsme sice všichni rozházení nevýhodně daleko od sebe, ale na druhou stranu, proč je tady technika? Přece třeba právě proto, abychom ty vzdálenosti dokázali zdolat aspoň z poloviny. Těch padesát procent psychika a duševní rozvoj jistě představují. Hodí se pro to jedno slovo.
Komunikace...