Byl jsem přivezen z nemocnice. Žena stála nad hromádkou neštěstí a řekla: „No co, nemáš nohu, budeš mít mobil.“
Když jsem si ho „ochočil“, byl a je můj největší kamarád na cestách, ochotný mi kdykoliv pomoci.
Tak třeba v Chorvatsku. Znáte to, krásné moře a bílé skály. Teda kameny podél moře. Kolem oběda se turistický rachot trošku uklidní. A to je moje chvilka, kdy si dojdu k moři, vyhlédnu si kudy tam a kudy zpět.
Ono se řekne vykoupat. Když ale odložím nepostradatelné berle, teda francouzské hole a nohu, co dál? Do bazénu skočím a zase vyskočím. Co na pláži? Plížit se jako krokodýl? Vzpomněl jsem si na lyžování v mládí, kdy jsem měl lískové hole. A tady je má výhra. Lískový keř mi poskytl dvě krásné hůlky. Ty duralové letěly do kouta a umělohmotný modrý nástavec dostal krásného hnědého dřevěného společníka.
A tak vznikly moje „plovací“ berle. (Jsou i lehčí než ty duralové.) Odložím nohu, „zaběhnu“ do vody a plavu. Nejen já, ale i berle, které za sebou táhnu na provázku jako kačera. A můžu kdekoliv „vyběhnout“ a odpočinout si. To víte, že jsem to nejdříve trénoval u nás na rybníku.
Ale mám psát o mobilu. Jak tak skáču v tom Chorvatsku z kamenu na kámen a hledám to své místečko, kudy se smočit, nějak jsem nepozorně škobrtl, zakymácel se a rup… Jedna berla, (upozorňuji, že po čtyřech letech dobré služby) rup a praskla. Co dál?
Ještě že mám toho svého kamaráda. A tak se žena ze svého mobilu dozví, že má někde sehnat smeták, uříznout na nezapomenutelnou míru 88 centimetrů a s nožíkem mi to donést tam a tam, kde já budu zatím plavat. Dál to už snad nemusím rozepisovat.
Jen bych chtěl dodat. Píšu zde zdánlivě jen o berlích. O kamarádech se moc nemluví. Ti jsou skromně kolem nás nebo u nás, připraveni nám kdykoliv pomoci. Ať už to jsou ti opravdoví, či lidským důvtipem jako věci stvořeny.
Tady tímto článkem vzdávám dík mobilu a hlavně mé ženě. A moje příhoda? Snad se někdo pousměje a někomu vnukne myšlenku na „plovací“ berle.