Jsem postižený prakticky od narození. Mám následky po dětské mozkové obrně. Prakticky od malička jsem se vyrovnával s tím, že nejsem jako ostatní. Chodit jsem začal teprve ve čtyřech letech po dosti namáhavé rehabilitaci. Vystudoval jsem všechny tři stupně školství a dvacet let jsem pracoval v jednom seriózním a bohatém podniku. Hodně jsem cestoval a snažil jsem se všelijak vyrovnávat mým zdravým přátelům. Po tomto krásném období přišla menší komplikace: přestal jsem chodit.
Se zaměstnáním byl konec, s cestováním také. Pán bůh mi však poslal jedinečného přítele a pomocníka. Samozřejmě mám na mysli počítač s připojením k internetu.
S počítačem jsem se seznámil už v práci. Byl to pracovní nástroj a rozhodně jsem si neplánoval, že si ho pořídím domů. Teprve v domově pro seniory, kde nyní trávím čas, který se snad dá nazvat podzimem života, jsem našel v počítači zalíbení. Internet mi zprostředkovává kontakty s nádhernými světy, s pokroky vědy a techniky a dokonce s mými bývalými profesory, kteří mne na vysoké škole (Pedagogické fakultě v Ostravě) mnohému naučili.
Považuji proto internet vedle elektrického vozíku, který používám, za nejúžasnější dar daný chytrými lidmi nám tělesně postiženým. Kéž by se vynalézavost techniků ubírala jenom takovýmto dobrým směrem!
Bohužel najdou se lidé, kteří možnosti techniky využívají k tomu, aby škodili druhým. Takže v internetu narazíme na snahy poškodit. Počítačové viry, podezřelé internetové stránky, a tak dále. Je to stejné jako v ostatním životě. Věčný souboj dobra a zla. Na rozdíl od pohádek bohužel dobro nikdy docela nezvítězí. Ale zlo bohudík také ne. Platí jak pro svět skutečný, tak i pro virtuální svět produkovaný počítači pospojovanými v sítí internet. Přál bych všem postiženým dobré počítače a přátelský internet.