Pavel Hejhal: Internet, můj velký pomocník

04.01.2007 7:36

Dovolte mi seznámit vás s mým životním příběhem. Jmenuji se Pavel Hejhal a letos mi bude 23 let. Úspěšně jsem studoval Střední průmyslovou školu až do 15. 12. 2002, kdy jsem měl autonehodu. Při ní jsem si poranil krční páteř a bohužel částečně i míchu. Po tomto zranění jsem se stal kvadruplegikem, to znamená, že jsem ochrnutý na horní i dolní končetiny. Dále musím být napojen na plicní ventilátor. Od srpna 2005 jsem z nemocnice konečně doma.

V době hospitalizace v písecké nemocnici jsem se naučil kreslit ústy. Když jsem se pak dostal do nemocnice v Sedlčanech, navrhl mi jeden doktor, jestli bych nechtěl zkusit ovládat ústy i počítač. S návrhem jsem souhlasil, ale popravdě řečeno jsem si to nedokázal dost dobře představit, jak by to bylo možné. Zkusil jsem pracovat na klasickém počítači, ale objevily se určité překážky. Asi největší překážkou byla absence klasické myši. Začali jsme tedy shánět počítač, který by mi vyhovoval - počítač s dotykovou obrazovkou. Měli jsme štěstí a vhodný počítač jsme nalezli u firmy Fujitsu-Siemens Computers. Ta, když se dozvěděla, že je to pro handicapovaného člověka, nám přenechala tento počítač jako sponzorský dar. Vhodný počítač jsem tedy měl.

 Teď nastal další úkol, a to připojit můj počítač na internet. Nejdříve jsem se chtěl připojit přes mobilního operátora přes PCMCI kartu GPRS CardPhone. To ale moc dobře nefungovalo a i rychlost připojení nebyla moc velká. Domluvili jsme se tedy s nemocnicí, že se můžu napojit na jejich nemocniční síť. Připojení bylo rychlé a stabilní, nespadávalo. Mohl jsem tedy začít využívat možnosti internetu. Začal jsem si na internetu hledat věci, které mě zajímaly, číst zprávy, hledat zábavu a online hry.

Dále jsem si pak založil e-mailovou adresu a začal komunikovat přes internet se svými blízkými. To mi z nemocničního prostředí umožňovalo do té doby nepředstavitelné možnosti. Mohl jsem komunikovat s lidmi, se kterými bych se jen těžko za těchto okolností mohl setkat, anebo bych je viděl jen občas. Ale takto jsem s nimi mohl komunikovat denně.

 Kamarádi mi také založili mé vlastní webové stránky, kde se prezentuji svými obrázky, které jsem namaloval ústy. Adresa je www.pavelhejhal.com. Na stránkách je i má e-mailová adresa, a tak jsem se seznámil s mnoha lidmi, kteří viděli mé obrázky na webových stránkách a napsali mi. Do budoucna bych se chtěl naučit své stránky spravovat sám.

 Jednou, když za mnou byli kamarádi v nemocnici, řekli mi o komunikačním programu ICQ a nainstalovali mi ho do počítače. S tímto programem jsem se naučil rychle pracovat a mohl jsem tak s kamarády komunikovat online. Například jsem takto komunikoval s kamarády, kteří byli na Novém Zélandě či v Arménii. Kamarádi, kteří byli v Anglii a poté na Novém Zélandě, o tom psali, když se dostali k internetu, na svých webových stránkách v podstatě takový deník, a tak jsem se mohl z nemocnice během několika okamžiků ocitnout na jiném místě planety.

Později jsem se také dozvěděl o možnosti telefonování přes internet přes program Skype. Ten už jsem si dokázal stáhnout a nainstalovat sám. Před nedávnem jsme si se švagrem pořídili webové kamery, a tak si teď voláme a přitom se i vidíme.

 Dále pak přes internet ovládám svůj bankovní účet a také nakupuji.

 Zkrátka, internet je pro mě dnes už nenahraditelný pomocník. Tak, jak jsem si předtím nedokázal představit, že bych mohl ovládat počítač ústy, tak si dnes nedokážu představit život bez počítače a internetu. Chodím na něj v podstatě denně. Vyřizuji si na něm poštu a čtu zprávy s takovou samozřejmostí, jako když si člověk bez handicapu vybírá poštovní schránku a čte noviny.