Osobní zkušeností pomáhat dalším

Další ze série rozhovorů týkajících se problematiky duševních onemocnění připravila s Markétou Dohnalovou spolupracovnice Helpnetu Dana Mičolová. 

V roce 2016 jsem měla možnost být na autorském čtení paní Markéty Dohnalové píšící autobiografické knihy pod pseudonymem Michaela Malá. Uskutečnilo se v prostorech  organizace Horizont Kroměříž. 

Jedná se o mladou ženu, která si prošla nelehkým osudem. Prožila závažné duševní onemocnění s několikanásobnou hospitalizací. Vše zlé se však v dobré obrátilo. Tato žena začala psát a život ji tak postupně naplňoval.

Jak dalece se posunula, zjistíte díky rozhovoru, který jsem s ní uskutečnila. V současnosti studuje vysokou  školu se sociálním zaměřením – FSS MU v Brně. Také pomáhá svým klientům v organizaci Práh jižní Morava s obdobným onemocněním. Má řadu plánů a snů. Je motivací pro ostatní.

Kdy a jak jste onemocněla?

Prvním příznakem mého onemocnění byla zraková a sluchová halucinace anděla, který se mi zjevil už ve třetím ročníku na gymnáziu. Stal se mým kamarádem, důvěrníkem, ochráncem, kritikem a cenzorem. Žila jsem s ním bez problémů dlouhou dobu. Nikomu jsem se nesvěřila, že ho večer před spaním vídávám a mluvím s ním. Gymnázium jsem vystudovala a šla do Brna studovat vysokou školu. Ve čtvrtém ročníku jsem se rozhodla svému andělovi připodobnit, takže jsem hodně zhubla a nechala si ostříhat vlasy na 2 milimetry. Začala jsem se léčit s mentální anorexií, protože jsem při výšce 167 cm vážila pouhých 45 kilo. Školu jsem dostudovala. Z mentální anorexie se stala atypická bulimie a já začala pracovat ve svém oboru. Jenomže paranoidní schizofrenie se rozjížděla do vyšších obrátek. Měla jsem pocit, že mě někdo neustále sleduje tajnými kamerami, odposlouchává mě, vysílá pro mě tajné vzkazy z rádia a televize, … skončila jsem na psychotickém oddělení v PN Brno. Rok jsem byla hospitalizována a dostala jsem plný invalidní důchod. Z Brna jsem se vrátila bydlet k rodičům na malou vesnici u Třebíče.

Co vám nejvíce pomáhalo?

Držet se reality, psychoterapie, léky, režim dne, na který dbali moji rodiče, malování a psaní. Malovala jsem své pocity a psala si deníky. V rodičích jsem měla oporu, přesto jsem bývala minimálně jednou ročně hospitalizována na psychiatrii tak na 2 až 3 měsíce. Do dnešního dne mám za sebou 22 hospitalizací.

Jaký máte názor na neziskové organizace, které pomáhají duševně nemocným?

Když jsem byla ze začátku hospitalizována já, ještě tak moc neziskové organizace nefungovaly. Dnes je to lepší. Sama v jedné pracuji na pozici peer konzultanta terénního týmu organizace Práh jižní Morava. Že by za mnou někdo přišel až domů, to v době, kdy jsem bydlela u rodičů, ještě nefungovalo. Teď nabízíme klientům komplexní pomoc. Od bydlení, přes volnočasové aktivity, sociální poradenství, terénní služby, podporu v zaměstnávání, chráněné dílny, … Je to moc záslužná práce a snad brzy vzniknou konečně Centra duševního zdraví, která by nabízela i psychologickou péči, spojovala by krizová lůžka a možnost dlouhodobého pobytu. Transformace psychiatrie a její reforma běží už řadu let, bohužel pro klienty příliš pomalu.

Kdy a proč jste začala psát?

Na vysoké škole jsem si psala deníky, nebo spíš takové občasníky. Když jsem se začala léčit na psychiatrii a začala jsem chodit i na psychoterapii, staly se deníky mou formou komunikace s psychoterapeutem. Chodila jsem k němu devět let a pak jsem všechny deníky bohužel spálila. Nějakou dobu jsem ani nepsala, ani nechodila na psychoterapii. Při jedné hospitalizaci ve VN Brno na oddělení psychiatrie jsem poznala nového lékaře, který dělal i psychoterapii, a začala jsem k němu chodit na individuální hodiny. Setkávání 1x týdně mi však nestačilo a tak jsem se rozhodla, že se se svými kostlivci vyrovnám psaním v podobě vyprávění. Tak začala vznikat má první knížka. Psala jsem ji tři roky.

Co říkáte na medializaci duševně nemocných?

Většinou média podporují stigmatizaci a strach z duševně nemocných. V posledních letech se však situace lepší a v rádiích, novinách, časopisech slyšíte či čtete i pozitivní zprávy. Jaksi bokem stále zůstává televize, která doslova provádí hon na čarodějnice. Jen 10% z celkového počtu psychoticky nemocných lidí je nebezpečných sobě či okolí. Je to menší procento, než ve zdravé populaci. Ročně se v ČR stane kolem 200 vražd, z toho mají na svědomí těžce duševně nemocní tak 2 až 4. Jenomže v televizi to nafouknou tak, že to vypadá, že je to mnohonásobně víc. Stačí pak před někým nevzdělaným říci schizofrenik a on si to hned spojí jako potencionální vrah. Je to smutné. Lidé z oboru psychiatrie začínají vymýšlet různé destigmatizační kampaně a to je dobře.

Jaké je Vaše vzdělání a kde jste pracovala?

Základní školu jsem vystudovala se samými jedničkami, gymnázium s vyznamenáním a pak jsem vystudovala VUT Fakultu stavební, obor geodézie, kartografie, takže jsem inženýrka. Po škole jsem pracovala v několika geodetických firmách, na Pozemkovém fondu, ale také jsem prodávala auta v autosalónu nebo pracovala v PN Brno na oddělení geriatrie jako pomocná zdravotní síla. Od roku 2004 mám plný invalidní důchod. V současné době pracuji na poloviční pracovní úvazek (víc bych asi nezvládla) v organizaci Práh jižní Morava, která má za cílovou skupinu lidi se schizofrenií a afektivními poruchami včetně manio-deprese.

Co bylo v nemoci nejtěžší?

Uvěřit, že jsem nemocná, že to, co se mi honí hlavou, co vidím, co slyším, se nezakládá na skutečnosti. Že realita je jiná. Přijmout fakt psychiatrické diagnózy.

V čem vám to pomohlo?

K pádu na dno. K hluboké depresi. K pocitům zmaru a zoufalství. Začátky mého onemocnění byly opravdu krušné. Nevěděla jsem komu a co věřit? Proč žít? Pro co? Přežívala jsem ze dne na den setrvačností.

Kam vás to posunulo?

Musela jsem od základu přehodnotit úplně všechno. Svůj pohled na sebe, na svou rodinu, na přátele, na všechny lidi, na politiku, na chudobu a bohatství (nejen peněžité, ale i duševní). Začala jsem si vážit úplně jiných věcí. Ve svých 30 letech jsem byla zcela jinde než moji vrstevníci a dnes ve 40 letech mám naprosto jiné hodnoty než většinová společnost, či společnost, kterou nám servírují média. Vážím si lidí s nadhledem, skromných, kteří jsou třeba vědci, učitelé, lékaři. Jinak se dívám na kulturu. Na přírodu. Vážím si maličkostí všedních dnů.  

 Kde všude jste už měla autorské čtení a oč se vlastně jedná?

Křty obou mých knih proběhly na 3. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Měla jsem autorská čtení v Brně, v Kroměříži, v Jihlavě, Třebíči, Vyškově, Zlíně, Krnově, … v NUDZ v Klecanech. Na začátku se vždy krátce představím, pouštím videa natočená o mých knihách a následují čtené ukázky z knih. Poté vždy vyhlásím diskusi a odpovídám na otázky posluchačů. Na všechna čtení se mnou jezdí můj přítel, který mi hlavně dělá obrovskou psychickou podporu, ale i technickou podporu – vozíme s sebou reproduktor, mikrofon, projektor, notebook. Dělá mi řidiče, protože já neřídím kvůli lékům, má na starosti prodej mých knih na akcích, … takže mám takového skvělého manažera, který se stará o vše okolo. Bez něj by to nešlo.

Jakým způsobem jste se dostala k členství Psychiatrické společnost  ČLS JEP?

To je krásná historie. Paní profesorka Bankovská Motlová, psychiatrička, proděkanka 3. Lékařské fakulty UK, která píše k mým knihám doslovy, mě přihlásila do literární novinářské soutěže s mojí první knihou. A na prvním autorském čtení v PN Kroměříž mi pan ředitel MUDr. Možný pak předal čestnou cenu Psychiatrické společnosti ČLS JEP i s finančním ohodnocením za mou knihu. Pan ředitel je členem výboru této společnosti. Hrozně mě to potěšilo a občas jsem se dívala na webové stránky této společnosti a říkala si, že jednou bych mezi takové lidi chtěla patřit. Profesně i lidsky. A tak jsem napsala e-mail profesoru Mohrovi z NUDZ v Klecanech, který byl kdysi mým lékařem v Psychiatrickém centru Praha a který je místopředsedou PS ČLS JEP, že až dostuduji FSS MU obor sociální práce, že si zkusím podat přihlášku a co tomu říká? On mi odpověděl, že členství se neváže na získání titulu, že pracuji ve zdravotnickém oboru a že si mohu zkusit podat přihlášku hned. To mi dodalo odvahu a přihlášku jsem vyplnila. Po měsíci mi přišlo kladné vyrozumění. Málem jsem se rozbrečela radostí. Najednou patřím mezi ty, jichž si moc vážím.

Co byste vzkázala lidem s duševním onemocněním?

Nevzdávejte se. Mějte své sny a cíle. Něco pro ně dělejte. Pohled společnosti, hlavně mladší generace, na duševní onemocnění, se přeci jen mění. Naučte se rozpoznat své limity a nestyďte se říci si o pomoc tam, kde to sami nezvládáte. S pokorou a vděčností tuto pomoc přijměte. Není to žádná ostuda být duševně nemocný.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Klíčová slova: 

Komentáře

Mám opakovanou zkušenost,že řada psychiatrických pacientů dokáže velmi výstižně popisovat své stavy a potíže. S obecnými komentáři je to horší.Nevím nic o tom,že by CDZ měla mít něco společného s "dlouhodobými pobyty" - má jít o dlouhodobou péči.Dlouhodobé pobyty mají CDZ spíše nahrazovat.
Pocit,že "reforma trvá příliš dlouho",může jistě řada nemocných mít.Jenže reformy,změny systému,se prostě neodehrávají přes noc a psychiatrie je velmi složitý obor.Pět let se intenzívně pracovalo na přípravách transformace a podmínkou jejího startu je přidělení financí z evropských fondů - letos a v dalších letech. Je třeba neplést si "pojmy a dojmy".
S pozdravem ing.Přibylová,spolupracovnice NRZP ČR

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.