Marta Štablová: Blesk z čistého nebe

09.04.2012 20:29

S handicapem žiji už 24 let. Přišlo to jako „blesk z čistého nebe“. Otázku proč zrovna já? Nikdy jsem si nekladla otázku proč nevidím, když jsem měla fotografickou paměť. Byla jsem natolik seznámena s rizikem po lécích, že jsem ve skrytu duše jen doufala, že mne to možná mine. Plíživě se blížila prognóza.

Trvalo mi 14 let, než jsem se dopátrala možností, jak znovu žít. Má výhra a boj s osudem je pro mne počítač. Poté se děly věci. Má odvaha učit se pracovat na počítači v šedesáti letech byla troufalost. Díky internetu jsem objevila výzvu k literární soutěži. Za tři měsíce jsem se naučila, co jsem potřebovala. Napsala jsem příspěvek a čekala na pozvání. Tenkrát byla Praha krásná jako před 42 lety, kdy jsem v ní byla naposled. Po úspěchu jsem opakovala několik let další literární soutěže. Probudily se ve mně geny po prapředcích. Do psaní jsem se pustila s vervou a zjistila jsem, že nepíši zbytečně. Internet je pro mne spojením s dálkami, z různých zemí a kontinentů. Je zdrojem informací všeho druhu. Prostřednictvím internetu výhodně nakupuji v teple domova.
 SKYPE - jsem ještě k potřebě
 Slovo skype mi nic neříkalo. „Skajpp“ později ano. Dnes to už ví každé malé dítě. Ve valašském nářečí, když se řekne „skýpe ti mléko!“ Se rozumí, „utíká ti mléko!“ Samozřejmě při vaření z hrnce.
 Lidem, kteří jsou zasvěceni do počítačové mluvy, není třeba vysvětlovat. Kdo má připojenou kameru, pak se navzájem i vidí. To byl pro mne objev. Kdo se bojí počítače, a má na něj, je podle mě zbabělec. Internet s mírou používaný je mnohdy i lékem a hlavně zbaví samoty.
 Bláznivých nápadů mám dosud až běda. Neustále kde koho něčím vyvádím z míry. Slepá bába a řádí jako puberťačka. Muž seděl u svého počítače a já u svého, každý v jiné místnosti. Najednou volá, „máš hovor“! Ozvala se mladá žena z opačného konce republiky. Přátelství našich rodin vzniklo asi před osmi lety, právě prostřednictvím internetu. Kamarádi, Lenka s Petrem, ještě internet neměli a e - maily posílali přes internet jejich kamaráda. Naši muži se domlouvali přes své koníčky. Mají hodně společného, ač jsou věkem o generaci vzdáleni. Než měli internet, posílala jsem poštou Lence svá dílka. Záhy si internet pořídili a to už jsme používali i skype.
 Samozřejmě, že my ženské jsme se daly dohromady také. Po čase se Lenka ozvala a vyřkla prosbu. „Malý Kuba je nemocný, má horečku. Potřebuji zajít na moment do lékárny. Je ve vedlejším domě. Prosím, mohla byste Jakuba přes skype zabavit? Vrátím se brzy.“ Samozřejmě, že jsem nemohla odmítnout. Kubík je hyperaktivní dítko, které se rádo baví. Hlavně technikou, kde hrozí nebezpečí. Mimo to má velké teoretické znalosti a ještě více fantazie. Diskutuje o čemkoliv, přestože mu bylo teprve šest let. Kdo ví, co by jej napadlo. Doma v bytě mají zvěřinec od rybiček, korýšů, pavouků, ještěrek, žabiček, žížal a kdo ví čeho ještě. To víte, že jsem nemohla odmítnout.
 Vyprávíme si s Kubíkem často. To, co mi pokaždé vykládá, je neuvěřitelné. Dovede situaci natolik věrohodně vylíčit, že mne už několikráte svou fantazií přesvědčil uvěřit. Už v prvé třídě začal diktovat mamince svůj prvý „literární“ počin. Pěkně jsme si popovídali. Ještě mi nestačil ani povyprávět, co se jim nového narodilo, a už bylo maminku slyšet od dveří: „Už jsem tady!“
 Kubu horečka vůbec v činnosti neomezila. Měla jsem radost, že i na velkou vzdálenost jsem byla nápomocna. Internet je sice i pro pachatele zločinu, ale určitě je velkým pomocníkem s neuvěřitelnými možnostmi. Poučení z toho plyne: „všeho s mírou! Když už, tak pro dobrou věc!“