Můj příběh se odehrál před dvěma léty. Na ten podzimní den dlouho nezapomenu, ačkoliv se nijak nelišil od ostatních všedních dnů. Pošmourné ráno, pošmourná nálada. Brzy však bylo všechno jinak. To když se na konferenčním stolku, zavaleném lejstry a časopisy, rozdrnčel telefon. Vztekle jsem vydolovala vyzvánějícího vetřelce a mrzutě se ohlásila.
„Dobrý den, paní Marto,“ odpověděl mi milý ženský hlas s nepatrně cizím akcentem, „jmenuji se Mary Smith a jsem šéfredaktorkou týdeníku CzechFolks, internetových novin pro Čechoameričany u nás v kalifornském San Diegu. O vás jsem si přečetla na internetu, že jste bývalá novinářka, že také publikujete a napadlo mě, zda byste nechtěla rozšířit řady našich přispívatelů. Souhlasíte?“
Leknutím jsem se nezmohla ani na pozdrav. Tak o mně se už ví i v Americe? Nebo je to jen nejapný žert bývalých kolegů? Paní z Kalifornie trpělivě čekala. A já se náhle, bůhvíproč, rozhodla. „Dobrý den, paní Smith, ráda se k vašim dopisovatelům přidám, co ale vaše čtenáře zajímá, na politická témata „nemám“, bulvární zprávy je asi nezajímají….“
„Víte, co by bylo pěkné?“ odpověděla mi moje volající zpoza velké louže, „kdyby se Češi, žijící desítky let daleko od své vlasti, dozvídali něco zajímavého, například o lidech, kteří svým konáním šíří věhlas vaší země, o slavných sportovcích, lékařích, umělcích o tom, jak dnes žijí a mnoho jiného.“
A bylo dohodnuto. Paní Smith mi sdělila e-mailovou adresu, na kterou budu příspěvky odesílat, a já se pustila do práce. Bylo to fantastické, nádherné. Hlavou se mi honily desítky životních příběhů a osudů lidí, s nimiž mě moje novinářská činnost svedla dohromady, až jsem nevěděla, kým nejdříve začít. Pomalu se ale myšlenky zklidnily a tak za moře odcházely příběhy lidí, kteří nás nejen proslavili, ale i těch, kteří za neblahá léta totalitního režimu trpěli pro své přesvědčení v komunistických vězeních, či těch, kteří z těchto důvodů svou vlast opustili.
„To bude něco,“ napadlo mě, „až si to přečte někdo, kdo hrdiny mých článků znal, nebo jeho potomek, který se pravdu dozvídá až nyní?“ Tahle málem fantazie se mi kupodivu několikrát opravdu splnila. Moji čtenáři v „odpovědně“ na články reagovali, polemizovali se mnou, děkovali mi za ně.
Třeba článek o mém setkání s malířem Janem Kristoforim zaujal jednoho čtenáře natolik, že se v reakci na něj zeširoka rozepsal o letitém přátelství s malířem, který mu pak na mnoho let „zmizel“ v emigraci a on se ho chystal vyhledat. Já jsem mu prý ale svým článkem jeho úmysl zmařila, protože jsem napsala, že pan Kristofori již zemřel. I přesto mi za vyprávění o tomto vzácném člověku poděkoval.
Píše se rok 2012 a já si s CzechFolks stále dopisuji. Ještě na něco jsem ale zapomněla. V jednom z e-mailů jsem paní Smith napsala, proč jsem opustila redakci a ztratila tak spoustu šancí poznat další zajímavé lidi - onemocněla jsem a nemoc mě upoutala na invalidní vozík. A tak se ani nesetkám s oněmi slavnými, ani se už nepodívám za hranice. Mám prostě smůlu. Paní Smith mě sice politovala, zároveň však ujistila o tom, že žádná nemoc nedokáže vzít lidem možnost poznávat zajímavé lidi, vzít jim radost ze života, pokud jí k tomu nedají šanci a kteří dokážou rozdávat radost ostatním. A že ani vzpomínky neznají hranice.