Marie Doležalová: Vzpomínkám se nebráním

25.03.2007 23:29

Jsem opravdu ráda, že mohla jsem prožít čas dětství, dospívání, dospělosti i čas, kterému se říká, "věk seniorů"! Vždyť bych jinak nevěděla, čím mne život od chvíle, kdy jsem se narodila, obdaří. Že mým životem se budou proplétat stále nějaké zdravotní pohromy,  to jsem nečekala.

      Překonávat všechny zdravotní nepřízně mi pomáhal manžel, také přátelé.Též u lékařů  jsem nacházela velkou podporu! Tak když se můj zrak i sluch proměnil v praktickou hluchoslepotu, přidalo se i srdíčko s infarktem myocardu a anginou pectoris, věděla jsem, že na tuto zátěž nebudu sama. Vědomí, že jsou kolem mne lidé, kteří jsou ochotni mi pomoci překonat strach z toho, co zlého se ještě může stát, mne přímo léčilo.
   Proto jsem se mohla v klidu a beze strachu dát do učení  Braillova bodového písma i Lormovy dotykové abecedy. Znalost těchto dvou komunikačních možností se mi stala prospěšnou. Ověřila jsem si i výhody prostorové orientace s pomocí bílé, později uzákoněné červenobílé hole.
   Moje srdíčko mne také učilo chodit pomaleji, zvláště kde je stoupání. Že mi ve všem, co jsem podnikala, pomáhal manžel, bylo pro mne pevnou půdou pod nohama. Snad proto se mi ani nevytratila schopnost i nadále se ze života radovat!
   Vůbec nevzpomínám s trpkostí na všechny ty zdravotní proměny k horšímu. O to víc jsem si vážila každé milé a krásné chvíle, kterou jsme s manželem a přáteli mohli prožít!
   Stále živou vzpomínkou je pro mne 25. únor  roku 2003. To se u nás v bytě objevil nový elektronický pomocník! Byl to počítač. Rozrušení mé i manželovo trvalo mnoho dní. Mě v tom samém roce bylo 75 roků, zkušenosti s počítačem vůbec žádné. Na tom, že jsem se začala na počítači učit, měl velkou zásluhu učitel. Jeho klidná, trpělivá povaha, slova povzbuzení i uznání, mne časem zbavila strachu, že zcela propadnu jako pro učení nezpůsobilá. Velmi ráda vzpomínám na ty dny, kdy učitel přicházíval na učební hodiny a já již mezi dveřmi, hlavu v dlaních, jsem volala: "Je zle, já zas něco provedla!"
 Zasmál se a řekl: "Tak to půjdem spravit"! Bez tohoto učitele bych se nikdy nenaučila napsat své jméno na počítači! Dodnes je ochotný kdykoliv mi poradit.
   Jak jsem byla šťastná při loňském mezinárodním setkání hluchoslepých lidí, kde se nás sešlo 13 národů, kdy jsem si mohla vyměnit e-mailovou adresu s ostatními lidmi. Tak pro mne nastala nová korespondence s přítelkyní z Norska. Paní K. je 55. roků, je také prakticky hluchoslepá. Počítač jí umožňuje být zaměstnaná. Vůbec mnoho mladých hluchoslepých přátel ze zahraničí je díky počítači zaměstnáno. Vyměnili jsme si adresy s přáteli z Finska, Anglie, Belgie, tak si občas podáme o sobě zprávu. Jak jednoduché to právě pro nás bude, e-mailovou poštou!
   Nejsem dodnes žádnou úspěšnou uživatelkou internetu, trvá to trochu déle, než se dostanu kam chci! Jak stále říkám, vždy je někdo, kdo mi poradí!
   Tak jen zlehounka dotýkám se kláves u počítače a připravuji se na cestu s dopisem. Nepotřebuji ani červenobílou hůl, jen klepnutí na enter.
Přeji všem, aby při svých počítačích měli i někoho, kdo má je rád!