Praha – Je to zvláštní pocit. Stojím před domem, odkud každý den chodím do práce. Za normálních okolností překonám pět schodů a jsem na chodníku, odkud plynule pokračuji na tramvajovou zastávku Třebenickou.
Tam je schodů více. Daleko více. Ale to přece nevadí. Trocha tréninku přece neuškodí. Nastoupím do jakékoliv tramvaje, která přijede. Na metru slezu opět pár schodů a jsem na nástupišti. Přijede vlak a jeden malý, titěrný krůček stačí k tomu, abych byla ve vlaku.
Na Hlavním nádraží vyběhnu na nástupiště číslo šest – jižní část. Nasednu do vlaku, který mě během deseti minut doveze do Uhříněvsi. Zbývá ještě desetiminutová zdravotní procházka a jsem v ulici Přátelství. Projdu turnikety, vyběhnu do prvního patra, otevřu dveře. A sednu si k mému stolu.
Poprvé na vozíčku
Ale teď to tak lehce nejde. Stojím na Střížkově před domem a čekám na Erika Čiperu z občanského sdružení Asistence. V dáli vidím postavu, která vedle sebe veze složený vozíček. Pro mě.
Za tři vteřiny je složený. Nasedám do něj. A okamžitě chápu, že tato cesta nebude tak snadná. Rozjezd by ale šel. Popadnu kola po stranách. A opravdu se rozjedu. Jen přitom nemyslím, že bych (a jak?) měla brzdit. Svištím si to z kopečka po nerovném chodníku. Stěží zastavím až u prvního obrubníku. Zvládnu to?
Naivně si myslím, že ano. Kolečka se ale vzpříčí a na pomoc mi spěchá Erik Čipera. "Záludný obrubník, ten by asi ani zkušený vozíčkář nepřejel," komentuje Čipera.
Hraboš v listí
Blížíme se k tramvajové zastávce, kde naštěstí před pár lety v rámci rekonstrukce (a z peněz Evropské unie) udělali pozvolný sjezd pro vozíčkáře. Kromě minulé zimy, kdy vedlejší schody vypadaly jako skokanský můstek, jsem tento sjezd ještě nevyužila. Nyní jsem ale za něj vděčná. Ještě než se ale na sjezd dostanu, zapadnu na nerovném chodníku do listí. Az něj se sama nevyhrabu.
Alespoň tramvaj mi dělá radost. První, která přijede, je bezbariérová. Podle pokynů Erika Čipery zamávám na tramvajáka. "Tak kam to bude?" ptá se, když mi vysouvá plošinu. "Jenom na Ládví."
To je naštěstí také bezbariérové. Výtah je ale pro nezasvěceného cestujícího velmi zákeřný. Než donutím vozíček k pohybu, už mi výtah přivírá nohu. Co teď? Nejsem dostatečně rychlá na to, abych vjela do výtahu. Nejsem ale ani dostatečně rychlá na to, abych zmáčkla knoflík, který by dveře do výtahu zase otevřel. Na knoflík hlavně ani nedosáhnu. Zmocňuje se mě panika. A raději s respektem couvám a výtah si přivolávám znovu. Ruce ale už pomalu vypovídají službu. Bolí. Ale pomalu si zvykám. Musím.
Výtahem se dostávám až na nástupiště. Poprvé vyjíždím pozadu. Křach! S vozíčkem jsem najela do dveří, které se začaly zavírat. "Počkejte, pomůžu vám," usmál se na mě senior, který chytl za madla a vytáhl mě z výtahu.
Do soupravy metra mi pomáhá Erik Čipera. "Ještěže jedeme na céčku, tady jsou mezery mezi nástupištěm a vlakem menší než na ostatních linkách," chválí si Čipera.
Jezdící schody nejezdí
Do odjezdu vlaku na šestém nástupišti zbývá pět minut. I za normálních okolností by to byl téměř šibeniční termín. Ale zkoušíme to. Ještě minuta! Přijíždím k šestému nástupišti. Na levé straně jsou schody. Na pravé také schody. Ale jezdící. "To by šlo, zkusíme to po nich," zhodnotí naše šance Erik Čipera. Ale ouha. Jezdící schody zrovna nejezdí. Vydáváme se tedy jinou chodbou, kde je pozvolný nájezd na nástupiště. Vlak už je na místě. Do odjezdu zbývá patnáct minut. Prosím tedy průvodčího o rampu.
"Víte, to je dost složité," kroutí hlavou průvodčí. "Už by se nemusela vrátit zpátky, viďte?" ptá se Erik Čipera a vypráví průvodčímu příběh, kdy parta vozíčkářů dopředu nahlásila drahám, že pojedou na výlet. Jelikož byla ale plošina rozbitá, nikam se nejelo.
Tak dlouho se mluví... až se plošina nepohne
Po desetiminutovém monologu průvodčího, proč by se plošina neměla sklápět, nakonec říká, že by se to už stejně nestihlo. Za pět minut totiž jede vlak. Nad tou lhostejností, leností a arogancí se vám chce brečet, křičet… Zkrátka udělat cokoliv. Průvodčí už je ale o dva vagóny dál, takže to nemá smysl. Nechámse tedy Erikem Čiperou krkolomně dotáhnout do vlaku.
Poslední větší překážkou jsou turnikety v redakci. Místo nich mi ale recepční otevírá bránu. Výtah mě pak spolehlivě dopraví do prvního patra, vyplašený kolega, který o mé akci neví, mi otevírá dveře… A já vjíždím ke stolu.
Ještě chvíli ze setrvačnosti sedím. Hlavou se mi honí různé vzpomínky. Hlavně na obrubníky, křivé a děravé chodníky, mezery mezi nástupišti a dopravními prostředky. Ado toho ty bezprostřední emoce. Smutek, bezmoc, strach. Ale i obdiv a úcta. Všem vozíčkářům, kteří každý den nasadí rukavice a jedou.
Foto: Deník/ Dimír Šťastný 4x