Leoš Lacina: Jak mně mobilní pádlo zachránilo život

22.03.2010 22:05

Žil jsem se svou ženou a malým synkem docela spokojeně, podnikal v počítačích a rekonstruoval rodinný domek. Při skoku do vody se pode mnou utrhl břeh a já utrpěl úraz krční páteře. Proto, když lékaři vyřkli „konečný“ verdikt, že už nikdy nebudu hýbat rukama ani nohama, tak jsem se s tím nesmířil. Zoufale jsem doufal, že je to jen špatný sen. Vůbec jsem si nedovedl představit, že je možné takhle dál žít a o všechno muset požádat.

Nemohl jsem se samostatně najíst a napít. O jiných potřebách ani nemluvě. Zoufale jsem chtěl být samostatný a nebýt přítěží. Když mě po dvou letech přivezli z nemocnice do čerstvě zrekonstruovaného domku, byl jsem moc rád. Ale na druhé straně mi život doma po tak dlouhém odloučení prakticky nic neříkal. Stále jsem něco v sobě řešil. Byl jsem zvyklý jen na ústavy a nemocnice. Bál jsem se i vyjet ven.
 
Zásadní obrat nastal koupí nového počítače s připojením na Internet, dále dovozem schváleného elektrického vozíku a koupí mého prvního mobilu. K tomu všemu přispěl můj zvídavý synek a ve mně se začala kumulovat ohromná vnitřní síla, která mě hnala kupředu. Nevzdal jsem to. Horní končetiny se mi podařilo rehabilitací částečně obnovit s tím, že pracuji omezeně na počítači. S elektrickým vozíkem už jsem si taky „potykal“ a zbýval už jen mobil. Mobil byla a je pro mě velmi důležitá „rekvizita“ , bez které nikdy nevyjíždím do terénu. Je to jistota a spojení zároveň. Dnes se sice směji nad jeho robustní, 25 centimetrovou, konstrukcí  s pevnou dlouhou anténkou a velkými tlačítky připomínající spíše pádlo k lodi, ale tenkrát to byl můj největší kamarád a zachránce.

Bylo nádherné, slunné, letní odpoledne. Já vyrážím s mobilem houpajícím se na džojstiku  co by mazák v řízení „električáku“ na kaňkovský kopec vypínající se nad Kutnou Horou. Projíždím v kopci rozkvetlou třešňovou alejí  a začínám se kochat. Omamuje mě nádherná vůně, zavírám oči a slyším překotně bzučící včely, občas zabzučí okolo letící moucha, v dálce slyším cvrčky a zpívající ptáky. Pootvírám oči a v záplavě slunečního svitu se vypíná  na horizontu panorama věží starého města s velechrámem Svaté Barbory.
 
Kouknu na mobil a zjišťuji, že čas vyrazit k domovu. Vyjedu v polovině kopce na pravou krajnici silnice a svištím si to dolů k městu. Proti mně se na protější straně objeví na kole supící dlouhovlasá dívka v tričku a v džínových mini kraťáskách. „Nádherný pohled a jak pak asi vypadá ze zadu“, blesklo mi hlavou. Míjíme se a já se otočím. „Tak to je šťabajzna a ty nohy“, říkám si a než se stačím otočit zpět „električák“ už se naklání jak šikmá věž v Pise a valí si to se mnou do hluboké škarpy. Bác! Odstředivou silou jsem katapultován z vozíku. „Vidíš blbe, stálo ti to za to“, zanadával jsem.
 
Prohlížím se. Kostičky vypadají na místě, tržná rána žádná, jen u vozíku je světlo pryč a cosi ohnutého. Očima hledám mobil a hrůza mě jímá. „Snad je v pořádku, jinak mě tu nikdo nenajde“,myslím nahlas. Sláva, mobil je vcelku a já trochu v šoku. Volám. Ivan to nebere.Tak zkusím Martina. Bere to. „Ahoj Martine, ležím ve škarpě pod Kaňkem, vem ještě jednoho chlapa a přijeďte mě zachránit, prosím. „Jedeme“, ozvalo se v mobilu a já si oddechl. I když už mám nový mobil, ten starý mám schovaný a nedám na něj dopustit.