Při rozhovoru s někým "u stolu" jsem v podstatě v roli žebráka, protože neslyším a žadoním o napsání.
Běžné věci, jako jsou jednovětá sdělení, když se například ptá prodavačka, co chci a podobně, většinou odezřu, nebo případně řeknu, že neslyším a poprosím o zopakování.
Zcela jiná situace však nastává, když se jedná o rozhovor. To se většinou ani nesnažím odezírat, protože odezírání není vůbec spolehlivé, je pracné a místo na obsah sdělení se musím ze všech sil soustředit na odezření slov mluvící osoby. Usilovně se soustředit však stejně dokážu zhruba deset minut, takže rovnou vytahuji papír s tužkou a prosím o psaní, přičemž i u psaní je několik zásadních problémů:
• musí se o něj "žebrat",
• není vůbec fér, když musí slyšící osoba místo mluvení psát a já jen pohodlně mluvím,
• hodně lidí potřebuje k psaní/čtení brýle, za které se třeba stydí, nebo je má "někde v kabelce" a nenasadí si je,
• píšící má "doktorský" rukopis a musí se přemáhat, aby to bylo čitelné,
• druhá strana se stydí za svou gramatiku,
• druhá strana nerada píše rukou a raději na klávesnici (Čím mladší, tím raději klávesnice. Starší zase raději rukou, ale nemají ty brýle.),
• jiný důvod.
Místo tří vět pak druhá strana napíše jednu holou větu, která úplně nevystihne to, co chtěla sdělit.
V kavárně, kde je šero, se většina z vyjmenovaného ještě jaksi "násobí", přičemž ani sdělení na papíru se často kvůli šeru (také už jsem zralý na brýle) nedá přečíst. Půlhodinový rozhovor je pak často jen deset holých vět a deset odpovědí.
Po devíti letech, co neslyším, jsem však zažil zcela plnohodnotný rozhovor, kdy jsem "nežebral o napsání" a nemusel následně v šeru "luštit" sdělení na papíru.
V lednu 2012 jsme s ČVUT natáčeli v prodejně Vodafone v Praze Strašnicích propagační klip eScribe, což je vzdálený přepis přes internet, kdy přepisovatel/ka není přímo na místě, kde přepis probíhá, ale třeba doma. Hlasový vstup jde přes mikrofon a internetovou telefonii k osobě, která přepisuje a na zařízení neslyšící osoby se v internetovém prohlížeči zobrazuje výstup. Ještě před natáčením jsme se však sešli v kavárně.
Tablet Samsung Galaxy Tab 10,1 ležel na stole, připojený k internetu přes SIM kartu a na něm spuštěný přepis eScribe. S panem Bumbálkem z ČVUT jsme seděli naproti sobě a vedli normální hovor, přičemž jsem si četl, co říká. Mikrofon tabletu dobře bral na dálku a právě to, že se nemuselo dávat druhé straně mikrofon na drátě, nebo zařízení s mikrofonem k ústům, protože pak lidé často mluví nepřirozeně, jelikož "diktují", bylo úžasné.
Bylo to podobné, jako když si povídají dva slyšící a jeden z nich má na stole papír s poznámkami, do kterých se občas podívá. Rozdíl byl pouze v tom, že jsem měl místo poznámek na stole tablet a podíval jsem se, co pan Bumbálek řekl.
V prodejně jsem měl zase tablet v ruce, povídal si s prodavačem přes pult a jsem se jen "mrknul", co odpověděl.
Neslyším teprve 9 let a už si ani nepamatuji, jak probíhá normální rozhovor, protože se mi musí psát. Doufám, že není daleko doba, kdy osoby s postižením sluchu nebudou při rozhovoru v roli žebráka, ale budou rovnocenným partnerem.