Lada Holečková: Pomohl mi ze dna...

23.03.2008 19:40

Krom mých nejbližších byl počítač tím, kdo mě vytáhl z laxnosti, z psychického dna, neschopnosti žít, končí svůj příběh, který začal v jejích 13 letech, Lada Holečková.

Venku je už několik dní počasí na nic. Častěji než jindy trávím čas u počítače a internetu. Ještě že ho mám a je mým kamarádem, společníkem. Ale na začátku bylo vše jinak.

V době, kdy jsem začala mít zdravotní problémy s hlavou, nebyl ještě počítač a vůbec už ne internet tak běžnou záležitostí. Ale to mi bylo jen 13 roků, sladké dětství.

Od té sladké doby uplynulo dvacet let. Ušla jsem dost dlouhý kus cesty. Zprvu tedy po svých, později mi kolečka nahradila nohy. Když jsem se ocitla na vozíku, svět mi byl vzdálený snad tisíce mil. Často jsem odkudsi z dáli slýchala: „Musíš mít dobrou náladu, musíš se smát, musíš být optimistická, musíš…“

Ale jak jde vůbec ocitnout se na vozíku nebo zůstat jakkoli postižený a hned se vyrovnat se situací? Možná by bylo něco snazší, kdyby zůstalo jen u vozíku…, ale kdo ví? Protože mou součástí se stala a je dosud – tracheostomie a částečné ochrnutí. Trachestomie znamená i ztrátu řeči, takže psané slovo patří k mé osobě.

V žádném případě jsem počítač ze začátku nechtěla. Ale byl tu. Jednoho dne se objevil na mém stolku. Stál tam tak opuštěný, nečinný a sám, jako jsem se občas cítila já. Stačilo jen natáhnout ruku, stisknout tlačítko... Zkusila jsem. Obrazovka se rozsvítila. Zbývalo naučit se používat, koordinovat myš a klikat. (I když tak úplně neznalá jsem v této oblasti nebyla. Na „střední“ jsme měli předmět – počítače. Ty mi v té době však spíše připadaly jako něco mimozemského.) Tehdy můj první „mimozemšťan“ ještě neměl připojený internet. Byl jen tak obyčejný. Začala jsem si do něj psát. Stále víc jsem zkoumala některé jeho funkce. Najednou mi obyčejnost nestačila. Za nějakou dobu se musel koupit nový, výkonnější a samozřejmě s možností připojení k internetu.
 
Nejocenitelnější byla a je stále pro mě možnost setkávání se s přáteli, s příbuznými za každého počasí, kdykoliv ráno nebo večer, kdy jsem ani nemusela vytáhnout paty z domu. Povídat si s nimi a být u nich. I když psaní nikdy nemůže nahradit osobní kontakt, je tohle jedna z cest. Bohužel nebo bohudík mi i tohle za čas bylo málo. Kamarád mi začal posílat fotografie z přírody. Hledala jsem způsob, jak bych mu poděkovala. Napadlo mě uspořádat jeho fotky do prezentací – PPs. Ptala jsem se, jak na to, pátrala na netu. Výsledek se dostavil. Štěstí. Ne slova chvály, ale hřejivý pocit, že jsem to zvládla. Krom prezentací mě přivedl i k fotografování a úpravě fotek. Kde? V počítači.

Čím dál víc člověk chodící potřebuje internet, natož někdo postižený?! Brouzdání internetem a dozvídání se informací je úžasné a vše se dá provést z vozíku. Jednu chvíli jsem v Čechách a za minutu se mohu procházet v cizině tisíce kilometrů daleko. Povídat si s dálkou… Ráda poslouchám hudbu, rádio, to vše si tady mohu dovolit. Pořád nacházím a učím se něco nového. Tahle cesta je však plná překážek. Mé problémy mě dost svazují a nedovolují mně někam docházet. Přesto se nevzdávám a věřím…, i když čas chodících je asi dražší než postižených?! Nejsem totiž žádná expertka, musím se tedy ptát a otravovat.

Krom mých nejbližších byl počítač tím, kdo mě vytáhl z laxnosti, z psychického dna, neschopnosti žít…