Kristýna Salášková: Káťa a internet

21.03.2009 13:46

Dnes nechci psát o sobě či o nás „sklerouších“. Mým námětem na sepsání tohoto příběhu se stala malá desetiletá holčička se sluchovým handicapem a se jménem, co ráda a hrdě nosí, Káťa. Vzhledem k tomu, že hrdinka mého příběhu je ještě malá, píši nejen za ni, ale i za její maminku a celou rodinu, včetně zvířecích miláčků.

Když se holčička narodila, bylo to malé, živé, zvídavé dítko, které rádo objevovalo svět. Bohužel lékaři malé Kátě stanovili špatnou diagnózu při viróze a následně špatně zvolenými léky ohluchla. Začátky domluvit se s Káťou byly velice náročné, ale trpělivost se vyplácí a přináší své ovoce. V současnosti má Káťa naslouchadla, takže komunikace s ní je mnohem jednodušší. A navíc má jedno obrovské štěstí v podobě milující rodiny, kterou tvoří maminka, tatínek, sestřička a již zmínění zvířecí miláčci. A pokud se stane, že buď Káťa a nebo my dospělí něčemu nerozumíme, ještě máme ruce a nohy, s kterými se dobereme výsledku vždycky.
A jak do tohoto příběhu zapadá internet? Maminka Káti si díky netu vyhledává informace ke Kátinu handicapu a zároveň si může popovídat s maminkami s podobně nebo i jinak handicapovanými dětmi a určitě se pak cítí mnohem lépe, protože i když je Káťa hrozně fajn, je to přeci jenom někdy o „nervy“.
 
Káťa má na počítači hry, pomocí kterých počítá, vybarvuje a píše, takže se zároveň učí a má tedy o zábavu a spojení s vnějším světem postaráno. Někdy je Káťa natolik rychlá na chudáka „Jáchyma“, až z toho počítač koktá, namísto šedé je to pak šššš šedá a nebo br br br brčálově z z zelená. Pak musí přijít pomoc v podobě maminky, aby počítač ukočírovala a nekoktal tak dlouho, až by všem vstávaly vlasy na hlavě.
 
I když je někdy Káťa čertík s tváří andílka, mám ji hrozně moc ráda a děkuji za to, že jsem měla možnost ji poznat.