Je to jisté: nejen, že všichni zestárneme, ale i to, že to bude jinak, než bylo dosud zvykem. Stáří totiž mládne. Jen ještě leckdo neumí vzít na vědomí, že stáří může být docela fajn.
Starých" přibývá a začne přibývat ještě víc. Pán z reklamy by se možná divil, že jeho tchyně nejenže přežije příští nátěr plotu, ale dokonce i další plot. V polovině století bude lidí starších osmdesáti pěti let šestkrát víc než dnes. Skoro každému třetímu seniorovi bude přes osmdesát. Stanou se viditelnější, slyšitelnější, stoupne jejich kupní síla. Odborníci předpokládají i lepší celkovou kondici. Už se to ostatně děje.
"V 19. století byl padesátiletý muž vetchý kmet, a zkuste to říct dnešnímu padesátníkovi!" říká psychiatrička Tamara Tošnerová, která se zabývá problémy vyššího věku.
Vzdor bezútěšným představám o nemohoucím a slabém stáří se dnes mnozí sedmdesátníci a sedmdesátnice potí na H. E. A. T.u, vzdorují času na plastikách, randí, odpočívají u moře. Užívají si. Někdy až moc. "Nejdřív jsme jen fňukali, jak jsme staří, dnes mám pocit, že občas míříme k druhému extrému – fixaci na mládí, krásu, optické, laciné věci," říká gerontoložka Iva Holmerová. O stáří spolu vedeme debaty už dlouhá léta. Poslední dobou tak nějak optimističtěji. Začínáme se totiž učit stárnout lépe. Je to dřina. Ale těm, kterým bylo dopřáno docílit stáří v relativním zdraví, se vyplácí.
"Stáří se vyvíjí. Samajsemve věku babičky Boženy Němcové. Sedmapadesát. Mohla bych odejít na Staré Bělidlo. Ale je mi lépe než třeba v pubertě… Postupem času se totiž zbavujeme různých starostí, mindráků, získáváme od věcí odstup. Někdo dokonce říká, že stáří je nejlepší věk, protože se všechno může a nic nemusí. Ale tohle je právě ten druhý extrém," myslí si doktorka Holmerová.
Ti, kteří "umí" stárnout, vědí, že jen oni sami můžou změnit obraz penzisty. Toho, který fňuká, nadává a čeká, kdo mu pomůže. "Je jasné, že když pracuji celý život a odevzdávám něco, mám nárok na důchod. Ale proč bych se neměl dál podílet na životě společnosti? Rekvalifikovat se, pracovat v dobrovolnické organizaci," vypočítává možnosti doktorka Holmerová. Sama se svým věkem moc netrápí a v potaz ho nebere ani její muž.
Tak mám ten skejp
Nedávno se manžel doktorky Holmerové, právě pětašedesátiletý, projížděl v parku na bruslích a schytal to od svých vrstevnic na lavičkách. "Co to tady jezdíte?" pokřikovaly na něj, že prý ohrožuje místa pro důchodce. Pan Holmer kolemnich prosvištěl: "Já jsem taky důchodce! Na bruslích!"
I to je obraz současného stáří. Některým osmdesátníkům to myslí jasněji než třicetiletým manažerům. Jiný obraz seniora je fikaný zloděj. Taky sedmdesátiletý gambler či pacient s pohlavní chorobou. A samozřejmě čerstvě zamilovaný. O tomvšem vypráví doktorka Holmerová. Třeba o dvaaosmdesátileté paní, která právě prožívá velkou lásku. Dcera ji dlouho přemlouvala, aby se naučila skypovat. Nechtělo se jí, ale jednou se naštvala a naučila se to. Během týdne. Truc vystřídalo nadšení. Celý večer si povídala s vnučkou v Londýně, obdivovala, jaké má šaty a jak jí to sluší. Pak na chodbě potkala souseda. Vrstevníka, vdovce. "Tak mám ten skejp," chlubila se mu. "Ale nemámsi s kýmpovídat, jen s vnučkou, večer, když má čas…" A divila se, když řekl: "Taky ho mám – tak si někdy zavoláme!" Nejprve si povídali o počasí a bolavých nohách. Pak se domlouvali, kam půjdou na procházku. Pak, co budou vařit a u koho se na oběd sejdou. Dnes spolu žijí. Na svatého Valentýna vyzvídala paní na své vnučce, kolik dostala od svého přítele růží. Jen pět? smála se.
Takhle odvázaných osmdesátnic mnoho není. Na babičky a dědy netrpělivě čekají potomci s dětmi v náručí. Předají jim vnoučky a občas i prádlo na vyžehlení. Babičky jsou přece milující, vařící a uklízecí. Většinou bývají. Ale ten údiv, když babička vnoučka pohoupe na kolenou a jde si po svých! Jako třiašedesátiletá Marie Dvořáková. Celý život učila, pak vzala na plný úvazek funkci "babička, domácí práce všeho druhu". Brzy jí došlo, že to nebude nic pro ni.
"Vnuky mám ráda. Moc. Ale mladí čekali, že se budu starat a mlčet.,Nedávej jim sladké, neoblékej je tolik, nepři se s ním, když to dělat nechce...‘" Když se ozvala, že má svůj názor, snacha protočila oči. Paní Marie to vyřešila po svém. Našla si práci v prodejně s oblečením a mladým přispívá na chůvu... S kamarádkou jela o prázdninách k moři. A vnuky vzaly s sebou.
Babi, vy jedete taky!
Zestárnout dobře je umění. Ne každý ho zvládá a ne každý ho může zvládnout. Mezi osmdesátníky je zatím bezpochyby více těch, kteří potřebují pomoc. Kteří nestíhají rychlost, jíž se řítí společnost. A mladí tyhle slabosti nechtějí vidět.
Ležela jsem v nemocnici a čekala na endoskopické vyšetření. Do pokoje přišla sestřička. Milá. Oslovila mě jménem, vysvětlila, jak bude zákrok probíhat, jak moc bude bolet, utěšila mě, povzbudila. Šly jsme. Na vedlejší posteli ležela stará paní a čekala na stejné vyšetření jako já. "Babi, vy jedete taky!" řekla tatáž sestřička za chvíli a pomohla paní na vozík. Kam, proč a co se tam bude dít, nevysvětlila. I tak měla ta stará "bezejmenná" žena štěstí. Ranní služba jí zapnula knoflíčky u košile. Minule jela chodbou plnou čekajících lidí odhalená…
To je jen malý příklad ageismu, diskriminace, která nevede nikam jinam než k věkové segregaci pod praporem: Stáří je křehké a potřebuje péči! Staří nemají čím společnosti přispět! Jsou slabí, nemocní, jejich duševní schopnosti klesají!
Většina starších lidí je ovšem dostatečně zdravá na to, aby se mohla věnovat běžným činnostem. A většina si udržuje i normální duševní schopnosti. Ano, déle se učí, hůře se jim vybavují jména, nicméně zas tak výrazný vliv v tomto ohledu chronologický věk nemá. Ale jistý druh obav není bezpředmětný. Mezi nejrozšířenější strašáky patří představa o stáří coby synonymu demence. Není divu. Mnozí z těch, kteří se o podobně postiženého člověka někdy starali, prošli peklem. Když před časem doktorka Tošnerová vydala příručku pro zdravotníky a pečovatele, hemžilo se to v ní příběhy až neskutečně krutými:
"O maminku se starám čtyři roky, má sklerózu. Nedokáže chodit, chce však utíkat. Je často agresivní a štípe, bije, škrábe, když jí chci posloužit – převléknout, posadit na nočník. Je velice hlučná, když se jí něco nelíbí, křičí, že je to slyšet až ven. Děti si kvůli tomu užily posměchu ve škole. Abych nepřišla o sluch, tak si musím dávat do uší chrániče, když je rozzlobená…"
"Stav naší babičky se výrazně zhoršil. Není schopná se sama najíst, musím ji krmit, většinou vleže. Je velmi obtížné ji udržet bez výkalů. Plenkové kalhotky strhává, se stolicí si patrně hraje, musím ji vyhledávat (v kytkách u okna, v nádobí apod.)…"
"Hledala jsem vhodný sociální ústav, kde by tatínek mohl strávit určitou dobu, kdybych byla na dovolené. V jednom mi bylo řečeno:,Ano, ale pokud si bude pamatovat, kde je jeho postel.‘ Ve druhém mi řekli:,Ano, ale pokud můžete zaručit, že odtud neodejde, naše zařízení je otevřené…‘ Nic z toho zaručit nemohu, tak jsem na dovolenou již několik let nejela." Kdo by se pod vlivem podobných příběhů těšil na stáří? MUDr. Iva Holmerová tvrdí: "Pacient s demencí potřebuje trvalou a laskavou péči po čtyřiadvacet hodin denně. To bývá často nad síly jakkoli milující rodiny. Tato choroba není důvodem k pobytu ve zdravotnickém zařízení, a naopak bývá důvodem nepřijetí do ústavu sociální péče…"
Na druhou stranu, být starý nerovná se být nemocný nebo dementní. Jak říká MUDr. Jiří Konrád, primář psychogeriatrického oddělení Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě: "Mezi devadesátiletými je sice již kolem 20 až 40 procenty lidí postiženo demencí, to ale současně znamená, že přes padesát procent jich je duševně čilých a demencí netrpí!"
Pozitivní zprávou budiž i fakt, že byť demence zatím není vyléčitelná, současná medicína zná postupy, jak její nástup alespoň zpomalit a oddálit. Dokáže poskytnout léčbu v době, kdy postižený ještě neselhává v denních aktivitách či v sociálních vztazích, ale "pouze" mu to hůř myslí, trpí změnami nálad či se mění jeho povahové vlastnosti. To, zda jde skutečně o počátek nemoci, však podle doktora Konráda nejlépe posoudí odborník na poruchy paměti – psychiatr, neurolog či geriatr. Praktický lékař totiž většinou s úsměvem mávne rukou: "No jo, to je stáří!" Ano, i tohle je stáří.
Stáří mládne
Možná to zní divně, ale stáří "mládne" amá budoucnost. Do jaké míry bude příznivá právě pro nás, záleží na spoustě věcí, jež neovlivníme, ale také na spoustě aspektů, které můžeme ovlivnit docela snadno.
Doktor Konrád například říká: "Po praktické stránce bychom měli myslet už ve středním věku na zadní kolečka a zajistit si na stáří finanční úspory a vyhovující, ekonomicky dostupné bydlení. Důležitý je aktivní a zdravý životní styl s přiměřeným dostatkem pohybu. Je dobré pěstovat společenské kontakty, záliby a koníčky. Pokud je někdo zcela naplněn svojí prací, ve které po odchodu do důchodu nemůže pokračovat, nebude si vědět rady s náhlou přemírou volného času. Důležitý je i pozitivní přístup k životu a umění radovat se z maličkostí – třeba z naslouchání ostatním. Nikdo nestojí o nevyžádané rady, vlastní děti pak asi nejméně. Nevyžádané rady jsou častým zdrojem zbytečných konfliktů. Napadá mě můj oblíbený, ale možná nepřesný citát od anglického spisovatele G. K. Chestertona. V jedné jeho detektivní povídce se páter Brown modlí:,Pane Bože, dej, ať ze mě není starej votrava.‘"
---
Jaké budou mít stáří dnešní čtyřicátníci?
- Bude nás více, tudíž budeme daleko lépe umět prosazovat své zájmy.
- Budeme vychováni v nové společnosti, což by mělo mít za následek i vyšší sebevědomí.
- Zpomalí se doprava, protože přibude starších řidičů.
- Ne všichni si necháme vyměnit klouby, tudíž budeme potřebovat různá vozítka. Těch bude jich mnohem větší výběr než dnes – stejně jako přibude bezbariérových míst.
- Budeme ovládat technologie, které nám budou dokonale k užitku, z iPadu si zapneme a vypneme troubu, technologie nám budou sloužit i při řízení auta.
- Budeme vystupovat v televizi, kde zatím vidíme jen anorektické skřehotinky.
- Budeme vypadat lépe, více pečovat o svůj zevnějšek, budeme milejší, vstřícnější a pozitivnější.
- Nebude udržitelné stařecké fňukání ani hartusení na jiné generace.
- Budeme se více podílet na společenském dění a úspěšně překonávat předsudky o stáří coby "méněcenné" životní etapě.
Vezeme Vám panímámu
Blaženě bylo osmašedesát a trpěla demencí. Občas ani nepoznávala dceru, která odešla ze zaměstnání, aby se o maminku mohla postarat. Nepoznávala zetě, který pomaloval dům šipkami, aby tchyně trefila na záchod. Nepoznávala ani vnučku, která poklízela, když babička záchod nenašla. Jména se jí pletla a v posledních letech jim dominovalo jediné: Tonoušek. Blaženina první láska. Snad už mířila ke svatbě, jenže se všechno nějak zamotalo. Tonda místo svatby odjel na vojnu, jeho rodiče jí nakukali, že se zakoukal do jiné. Když se vrátil z vojny, měla Blažena jiného. A najednou, po mnoha a mnoha letech, Blažena zadělávala na knedlíky a zeptala se dcery: "Kde je Tonoušek?" – "Jaký Tonoušek, mami?" – "No přece Janoušek!" Rodina se bavila tím, že babička si vymyslela nějakého Tonouška Janouška, a vždycky když chtěli babičku potěšit, říkali: "Babi, usmívej se, přijde Tonoušek Janoušek." A Blažena se usmívala a čekala. Až jednou utekla. V bačkorách a županu. Když z ní policisté páčili jméno a adresu, opakovala: "Tonoušek, Janoušek." Náhle však nějakým zázrakem vyslovila: "Bystřice!" Policisté zavolali kolegům do Bystřice. "Bydlí u vás Antonín Janoušek?" Chvíli se dohadovali a pak řekli: "Jasně, takovej starej pán, už mu bude táhnout na devadesátku. Bydlí hned u trati, v takovým zeleným domku…" A tak se jelo. "Vezeme vám panímámu," halasili uniformovaní a vetchý Tonoušek koukal jako blázen. Blaženka ho však poznala okamžitě. "Tonoušku, konečně jsi doma!" vrhla se k němu radostně. Tonouškovi svitlo. Celý život mu všichni říkali Toníku nebo Tondo, ale Tonoušek byl jen pro Blaženu. Za dva týdny vezl jeho syn tatínka na návštěvu. Blaženka držela Tonouška za ruku a Tonoušek Blažence vyprávěl o svých vnoučatech…
Foto: Z cyklu Jiřího Jiroutka, absolventa Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, který právě vystavuje v Galerii Opera v Ostravě. Na snímku Jitka Válová, polovina ze svérázných dvojčat, malířek z Kladna, sester Válových. Pracovala, kouřila a pila červené víno do posledních dnů.
Foto: Výtvarnice Adriena Šimotová (2001). Stále pracuje, přestože je odkázaná na invalidní vozík.
Foto: Vladislav Mirvald, malíř z Loun, otec op-artu (1999).
foto Jiří Jiroutek