Za humorný nadhled a stylistickou nápaditost získal Karel Funk zvláštní cenu časopisu Vozíčkář - DVD přehrávač.
Příběh rovnováhy
S počítačem a obzvláště Internetem jsem to neměl lehké. Paradoxně spíš „jen“ proto, že k tomu nemám „buňky“. Kolem roku 1995 mne celé okolí přesvědčovalo, že nejpozději do pěti let i já ocením výhody počítače a budu na něm psát. Sveřepě jsem se hájil, že tuhle supermoderní techniku nikdy neuznám a že to doklepu klepáním do psacího stroje až do smrti.
Pravdu měli oni. Než jsem ale zvládnul základní obsluhu počítače a zacházení s Internetem, trvalo to opět velmi dlouho, jsem v téhle oblasti značně retardovaný. Nejprve jsem se musel dozvědět, že Internet není nic podobného Fernetu, jak jsem zprvu myslel.
Když mi v práci koupili počítač, zaplatili mi i drahé týdenní školení na práci s ním. Byl jsem nejnatvrdlejší ze všech účastníků, vůbec jsem netušil, o čem je řeč. Navíc pro mne celodenní sezení na tvrdé židli nebylo moc vhodné, a tak jsem se v závětří poslední řady bavil tím, že jsem se houpal na zadních nohách židle a rozložil tak bolestivý tlak na svou sedací část a záda. Za sebou už jsem měl zeď, tedy jsem vyrovnával balanc opíráním hlavy o ni. Den ode dne jsem se v tom lepšil. Byla to skvělá koncentrace, člověk se musí i duševně zklidnit a soustředit na sebemenší pohyby.
Když se mne pak v práci na poradě zeptali, zda mi kurz něco přinesl, odpověděl jsem uznale, že jsem výsledky až překvapen: dokážu balancovat na zadních nohách židle až čtrnáct vteřin. To v práci nikdo nedokázal, byl jsem jednička.
S Internetem mne pak časem naučili spíš ti, kteří byli jen o malinký kousíček přede mnou. Odborníkům nerozumím, jsou přezíraví k mé nechápavosti.
Příběh nerovnováhy
Nyní můj panák drobátko hapruje (panákem nazýval František Drtikol svou hmotnou schránku, která, protože je jako vše hmotné složená, musí se jednou rozložit, a i na to jsou nemoce – jak prý učí buddhismus). Jakási nervosvalová porucha, neuropatie, jejíž učená zkratka je C-M-T dědičného typu, mi snižuje svalovou výkonnost i výdrž.
Zatím ale ještě chodím. Občas zajedu do Velkých Losin na týden nějaké rehabilitace. Normální lázeňský pobyt je pro mne dlouhý, neb patřím mezi takové, co si myslí, že to v práci bez nich nejde. A tak si tam vozím alespoň svého notebooka s napojením na Internet.
Příjemný genius loci je tu všude, i v obou bazénech (venkovním i lázeňském), ba i u rybníčku v lázeňském lesoparku. Tam vám v malé restauraci ogrilují pstruha, ba můžete si ho i sami chytit, prut vám půjčí. Já si tu ale v poklidu obvykle civím místo na rybářský prut do svého notebooka.
Čekám tu jednou po otevření jako první, dychtivý nejprve pstruha a piva. Radostněji se pak pohybuju po Internetu – labilita nohou (ať už v důsledku mé diagnózy nebo piva) nehraje na Internetu roli. Pozoruju tenkou servírku, jak se lopotí s těžkými podstavci pod slunečníky, aby je přenesla na plac, když mne osloví od pultu její šéfová: „Hele mladej, jestli nejste ňákej moc nemocnej, mohl byste jí s tím pomoct.“
Řekněte břichatému padesátníkovi mladej, udělá pro vás cokoliv. Chtěl jsem, ale neudělal. Chlapská ješitnost zapracuje, ale ouha: to, co slečínka vleče, byť s problémy sama, já ani neuzdvihnu, ba mi na tom uklouznou ruce a já se úprkem vzad snažím najít rovnováhu. Nenašel jsem.
Ale aspoň se mi podařilo neshodit notebooka, neporazit servírku a kecnout na zadek ještě včas na okraji pěšinky, za kterou už je rybník. Asi bych rybářům zamotal vlasec i hlavu a poplašil pstruhy. A to nejhorší: servírka mi chce pomoct na nohy. Zbytečkem hrdosti to odmítnu. A vůbec, budu radši vegetarián a abstinent, to chci přece už dlouho, říkám si. Odcházím. Stejně mají mokré lavičky.