Jiří Mára: Všemocný internet

22.03.2010 20:58

Jmenuji se Jirka Mára, na vozíčku jsem od svých deseti let a dnes je mi osmnáct. Když jsem chodil na základní školu, měl jsem osobního asistenta a kamarády, kteří mi se vším pomohli. V patnácti jsem se rozhodoval, co bude dál. Objeli jsme s rodiči všechny střední školy v našem městě a zjistili, že v každé z nich jsou nepřekonatelné schody a nepříliš velká ochota mít ve škole vozíčkáře.

Zkusili jsme se zeptat na distanční studium cestovního ruchu, protože cestování je pro mě obrovským koníčkem. Nepřijali mě kvůli zdravotnímu stavu. Nechápal jsem to – proč se ta škola tedy studuje dálkově?

„Co teď? Co budu dělat?“ ptal jsem se nahlas sám sebe. „Dělej co tě baví,“ říkal mi můj otec. „Ale mě baví cestovat a zkoumat cizí země. Jak to mám asi dělat,“ odpověděl jsem tehdy logicky. „Sedni si k počítači a naplánuj nějakou cestu. Na internetu přece všechno najdeš,“  tvářil se táta jakoby se jednalo o jednoduchou samozřejmost.
A tak jsem zapnul počítač, přihlásil se na internet a tím se mi naprosto změnil život. Rodiče mě nemohli dostat od notebooku. Neustále jsem hledal zajímavá místa, zkoumal historii, hledal vodopády, hory i městské památky. Hned jsem byl v Jižní Americe a za chvíli zase v Asii nebo v Austrálii. Nakonec ale zvítězil Nový Zéland. Ledasco už jsem o této zemi věděl, protože taťka tam tři měsíce studoval angličtinu a napsal o svých zážitcích dokonce knihu. Přesto nebo možná právě proto mě tahle země lákala. Postupem času jsem o ní zjistil obrovské množství informací a zatoužil se tam podívat osobně.

Rodiče mi splnili životní sen a já jsem se na Nový Zéland opravdu podíval. Projezdili jsme ho křížem krážem a najezdili celkem deset tisíc kilometrů po obou novozélandských ostrovech. Když jsme se vrátili domů, tak jsem zpracovával na počítači pořízené fotografie, učil se pracovat s grafikou a vytvářel obaly na novou knihu i dokumentární filmy z naší cesty. Ověřoval jsem pro tátu různá fakta na internetu a spolupracoval při přípravě besed. Taky jsem dělal přes internet několik kurzů – angličtinu i práci s počítačem.

Internet mi dal smysl života a já jsem zjistil, že vlastně žádnou školu nepotřebuji. Dělám co mě baví, učím se o dalších zemích světa a mou náplní je tak zeměpis, dějepis, přírodopis, počítačové dovednosti, nakukuju i do ekonomie, na besedách se pak setkávám s lidmi. Dokonce máme vlastní internetové stránky a já už vím, jak na internet umístit fotku nebo text. Je to škola života a já jsem takto moc spokojený.

Další rok jsme plánovali studium španělštiny v Ekvádoru, pobyt v Amazonském pralese a Galapágy. Znovu jsem hledal zajímavá místa a sestavoval plán cesty. A splnil se mi nový sen, procestovali jsme další exotickou zemi přesně podle mého plánu. V loňském roce se vše opakovalo a tentokrát bylo cílem Japonsko. Tři měsíce jsem hledal a učil se všechno důležité o této zemi. Návštěva země vycházejícího slunce byla tím nejlepším, co jsem doposud zažil.

Těžko říct, jestli příští cesta bude ještě zajímavější. V plánu máme Afriku a také Grónsko. Neustále surfuju po internetu a hledám všechno podstatné, abych pomohl expedici připravit. Už věřím, že internet je všemocný a najít se tam dá úplně všechno. A když člověk nemůže pohnout skoro žádnou částí těla, stane se pro vás počítačová myš a všechno co se s její pomocí dá na internetu zvládnout vaším nejlepším kamarádem.