Další autor, co trpí ereskou, tedy roztroušenou sklerózou. A k tomu ho zradily hlasivky. Tudíž není nad internet...
Zradily mne hlasivky. Kromě jiného. Ale teď jde o to zázračné udělátko, urodivší se někde v krku, o hlas, tak držme stopu. Bylo normální, že jsem s kytarou vydržel do dalšího dne a nijak se tomu nebránil. Hobluj, dědku, volali ti, co je oslovil úhoz do strun.Teď jsem rád, že mluvím. A vzdoruji. Čemu? Rokům? Na roky kašlat. Nechce se mi do zpívání, no! Co nechce, nejde to. Abych prý si nevymýšlel voloviny a hrál. Na forbínu třeba ovozíčkovaný a tři, čtyři, jedem. Vždycky si říkám, co bych dal za to, kdyby se vůbec nějakým volovinám dostalo privilegia a sehrávky se dočkaly. Já bych to oflekoval i po tmě. Nehulákám, včil.
“Tak holt nehulákám,“ drmolím si. Na druhou stranu, konečně se, podle přání jiných, chovám možná seriózně. Ale právě ti mi říkají, abych si nevymýšlel ty voloviny. A co já teď s tím? Hele, já zrušil i pevnou linku a mobil mám proto, abych se neztratil. Zdánlivě přeskakuji. Normální rozhovor v normálním tempu jsem pověsil na hřebík nebo ho zapomněl na nějakém nočním stolku. Veteš. Přemlouváš nohy, aby se předháněly? A cílevědomě? To jsem chtěl vlastně říct. Trpím ereskou. Hluboký sníh nebrat a jiná špílce.
Ven se ale drásala slova nejen k písním, zvlášť, když tam někde uvnitř lomcovala s vrátky.
Občas někdo na koštěti doletěl s konkrétním požadavkem: „Vraž mi tam lyrickou story.“
A ze mě lezlo …
… slimáčí sliz už podrazil mi nohy
a kočky odvedle hrbí svůj hřbet
hoďte svou lásku na má horká střeva
nežli mi postačí vracet se zpět …
„Dejte mu klacek, ať se má o co opřít,“ volali kamarádi a já jim vysvětloval, že trauma roste z jiných záhonků. Nejtěžší bobřík je na políčku mlčení. Má kvalifikace skautských umů a sebezapření dostala na frak. Jejich pořadí překopat! Ztráta schopnosti komunikace, schopnosti mnou vygumované z arsenálu lidských dovedností, je újma obrovská. V žebříčku neuchopitelných hodnot stoupá. Jsem zvědav, co udělám, až bude nejvýš. Ksakru!
A najednou „hop, je tu lidoop“. Funguje na zmáčknutí nějakého knoflíku a počká, jak libo. Zapnout! Vypnout! Odmítl jsem rezolutně webcamy a další on-line tipy. Ale nemusím prosit spolubojovníky o pár minut prodlevy. Prostě si jí udělám. Odpovím, až když mám co.
„Meteorit dopadl naštěstí do neobydlených končin. Na zem, pokrytou plástvemi vyschlé hlíny. Hory široko daleko nikde, ale zachvěly se,“ vyčetl jsem asi někde. Nebo, že by …
Zem se přece kymácí pořád.
Když jsem ale dostal po internetu noty, jež kdosi před pár minutami hodil na papír někde v Brně, pookřál jsem. Nad zvukovým záznamem studiového dema jsem plesal. Ještě během kdesi probíhající zkoušky měnit slova textu celé písničky? Prudká výměna názorů nad tovarem? Chléb a hry, řvával Řím. Jenže, plebejci věčného města museli za vším nejspíš do Colossea. Na koho se nedostalo, měl smůlu. Koukej, na toho taky už ne … A já si mohu hrát u stolu, ani se nemusím přezouvat.
Internet je největší pomocník lidí, hledajících dotek přírody a zároveň kontakt s ostatními. Když otvírám došlou poštu, mám tendenci mluvit o největším vynálezu živočišného druhu „homo sapiens“ v dějinách. Kromě poznání požitků zvládnutí ohně. Když už jsme u ohně …
Tuhle mi na monitoru praskala polena a jiskry z plamenů vyletovaly až na mně. Oheň nepálil. Ale taky nevoněl. Viděl jsem před sebou silnici, plnou vynálezců, an se ženou za možností přenosu vůní po síti. Pak přijde závislost na internetu s daleko větší razancí. Jistě, stoupnu si mezi postižené. Zatím se půjdu nadýchat opravdového kouře mezi opravdové lidi.
Jo, nikde to na mě neříkejte, ale kunčofty na mariáš seženu i v poledne.