Internet tím, že umazal lidem handicapy, odkryl svůj největší handicap. Je sám. Záleží na nás, zda na seznamce najdeme kompatibilní a spřátelenou síť, aby mohl založit podobnou rodinu, jaké zakládají lidé na „knize tváří“ – na fejsbůku.
Co pak netušíte v jeho zpomaleních a v jeho prošpikovanosti spajwérem (za dusotu trojských koní) psychosomatiku? Hroutí se sám ze sebe a není, kdo by mu provedl euthanasii. Tím, že jsem se stal jeho sluhou, musím převážit misku pravomocí na svoji stranu a stát se jeho zlým pánem.
Nebo co jiného s ním?
Staňme se caesary ve virtuálním Koloseu, kde cyklicky dokola běžící trojský kůň není schopen samou láskou rozdupat nebohého gladiátora s hrdou zkratkou DabljuDabljuDablju. Zvedněme palec a odejděme s tichou vzpomínkou do lesů, vod a strání (se Standou, Kostkou a Novým Mužem) a uctěme vysvobození z traumatu našeho odvěkého souputníka.
Vždyť, pamatujeme-li si dobu před internetem, pak jen mlhavě. Všechny filmy, které jsme si nestáhli jeho pomocí, jsou filmy pro pamětníky. Stáhneme-li si však němý černobílý film z doby meziválečné, dáme mu barvy, pustíme si z Winampu eMPéTrojku a divíme se, jak je ta minulost nadčasová.
Nebo mu opravdu založíme rodinu? Ubytujeme internet na internát? Starého psa novým kouskům nenaučíš? Není Entropa vlastně model internetu?
Také musíme poslouchat pana prezidenta (i když se nám zrovna nechce) – i v onlajn přenosu, jezdíme ve flešovkách po dálnici i na koloběžce, snažíme se vyhrát v soutěžích zlatý nuget apod. Jen na záchod musíme chodit sami nebo s notebookem. Můžeme si na mikrofon nahrát šplouchnutí a pak jej poslat všem svým přátelům coby spem. Nebo můžeme v pracovně hupsnout do nočníku tureckým sedem nebo plenky, zlaté plenky.. Pamatujete si na plenky?
Jsem pro, aby internet mohl založit rodinu a my, jeho zlí páni, mu dali konečně pokoj.
(Druhá polovina textu byla čínskou cenzurou vymazána pro přílišnou drzost.)