Dobrý den. Minulý rok jsem psal, kterak se projevuje můj handicap a varoval před pohlcením virtuálním světem. Zapomněl jsem při přebírání ceny zdůraznit, jak je dobré vyvíjet možnosti Internetu pro všemožně handicapované. Zapomněl jsem též křičet, proč zrovna Internetu. Možná je někomu příjemné, představí-li si všechny handicapované, jak jsou aktivní u nehybného počítače.
Internet je můj handicap. Pravda, umím počítač ovládat. Při mých studiích je mi neustále nápomocen, vždy čeká, až jej pustím. Ale ať už cokoli píši, vždy mi hlavou bliká: „Pusť ten internet..“ Má práce bývá značně neefektivní, pořád se někde zdržuji, někde mimo rozsah mé práce.
Samozřejmě, je to jako se všemi požitky a ulehčováky. Některých má člověk vždycky dost. Jiné, když jsou nablízku, nenechávají člověka v klidu. Nechejte odnaučujícímu se kuřáku na stole krabičku, těžko vám ji s lehkým úsměvem vrátí. Možná by stálo za úvahu rozvíjet u handicapovaných takové požitky, které by umožňovaly být na vzduchu a hlavně mezi živými, hmatatelnými tvory, v reálných situacích. Mnohdy se za slova může člověk skrývat do skonání věků a nic na vlastní kůži nezažít. Pro začátek navrhuji založit třeba Balónový klub.
Je vhodné mít v balónu takovou korbu, která unese co nejvíce členů klubu (pokud možno všechny-:) a respektuje jejich tělesný status. Tedy, aby kupříkladu vozíčkář viděl přes okraj, co takhle okýnka v korbě či korba z plexiskla? Aby bylo možné se dobře upevnit, aby každý mohl zažívat radost z letu – pohupování balónu, teplo hořáku, mraky – jsou-li jaké na obloze.
Zároveň je nutné mít dobrý plánovací štáb. Takový, který naplánuje den i hodinu odletu, který bude ve styku s meteorologickými stanicemi. Což by bylo hybnou činností klubu, když by se zrovna nelétalo. Balón je třeba někde skladovat a opečovávat jej, jako matka nemocné dítě či dítě nemocnou matku. Třeba jednou za čtrnáct dní, v letní sezoně častěji, povinně letět. Tvořit expedice - netroufám si určit, kam až mohou sahat hranice lidských nápadů.
Je pravdou, že některé hranice se překračují pěkně ztěžka, je-li to vůbec možné. Asi nikdy nebudu se svýma ušiskama nedoslýchavýma zpívat jako Jarek Nohaviců a mé ruce byly by samý přebrnk. I když.. Naučil jsem se docela obstojně – samoučně - na tenorovou flétnu. Zpívám o něco lépe, když si stokrát dokola přezpívám tutéž nahrávku. Kapela nahluchlých by však přece jen asi vždy hrála lehce nakřáple – lehce do punku.
Můj nynější sen, který má i praktické využití, je psát každodenní sloupky či postřehy do novin, do předem vymezeného prostoru. Abych si toto místečko nějak vybojoval, na to nemám důslednost ani mnoha chuti. Ale představa je mi to krásná, mít sloupek a z něho mincí řádek.
Vím, že k tomuto je možné a dnes téměř nutné Internetu využít. Být tak na cestě, třeba v Paříži a přitom dennodenně líčit ruch boulevardů, stoupání na Montmartre a pak jenom sejít do kavárny a poslat reportáž. Psaní rukou pro noviny a knihy asi zemřelo s posledními starými mušketýry slova, kteří ještě, někteří, mají tu výsadu.
Snad nezdánlivá nesourodost mé práce a nepřímé dotýkání se největší rybářské sítě světa napomohou k vytvoření nových neuronových spojení v myslích čtenářů. Doufám, že napomůže k pěkným a netušeným úlovkům. Přeji si, aby život každé bytosti byl co možná nejnaplněnější.
Psaní této práce proběhlo plynule v jednom dopoledni, v olomouckém sklepním bytě, aniž by byl jedinkráte puštěn internetový prohlížeč, dokonce bez nutkavých tiků myší.