Jan Potměšil bez bariér

- Právě skončila vaše beseda se žáky základní školy a mě by zajímalo, nakolik myslíte, že vám rozumějí, když vyprávíte o normalizaci a převratu. Listopad 1989 je pro ně druhá světová válka.

Chvíli trvá, než děti některé ty věci pochopí. Vždycky je to jiné. Někdy se potkáme hned, někdy za pár desítek minut, někdy až na konci besedy... Snažím se dívat se jim do očí. Cítím pak, jestli jsou koncentrované. Jednou jsem ale byl hodně překvapený. Byla to zkušenost z Liberce, kde jsme hráli Audienci Václava Havla. Byli tam nejen žáci školy, ale i jejich rodiče a prarodiče. Bylo to velmi sugestivní představení, a posléze jsme se rozhodli, že tam zůstaneme i na besedu. Celé to trvalo několik hodin. Následovalo i pohoštění, na kterém jsem vyprávěl, co se v listopadu a prosinci 1989 přihodilo. Byli jsme u jednoho stolu snad hodinu a teprve ke konci jeden z kluků sedících vedle mě se na mě otočil a já viděl, že se v jeho očích něco změnilo. A najednou řekl: "A ono je to tedy opravdu? Tohle všechno se skutečně stalo?"

- On si celou dobu myslel, že je to jen komponovaný pořad podle scénáře?

Přesně tak. Ale stálo to za to, tohle zablesknutí v jeho hlavě.

- Na dnešní debatě se děti ptaly, proč v současné době tolik lidí volí komunisty.

Bylo dobře, že tu otázku vznesly. Byl to dobrý střih. Mě to trápí a vytáčí mě to. Jako bychom ztratili paměť. Vždyť jsme to zažili na vlastní kůži. A komunisté se od těchto hrůz nikdy pořádně nedistancovali. Nikdy nerespektovali naši ústavu, která říká, že jsou zločinecká organizace. Nemají tu co dělat! V demokratickém státě je tohle extremistická organizace. Jestli si chtějí udělat nějakou bojůvku u sebe ve sklepě, tak dobře. Ale ať neotravují společnost. Doslova a do písmene. Ať neotravují jedem doby, která byla dávno ukončena. Je to ve stejné kategorii, jako kdyby chtěl dneska někdo přijímat fašismus. Ještě pořád jsme ale tou minulou dobou paralyzovaní...

- Jak jste tady dnes řekl, jsme mrzáci.

Jsme mrzáci! Ano! Jsme mrzáci kvůli tomu, že nám bylo pokřiveno a zmrzačeno myšlení a svobodné uvažování.

- Jak to pociťujete konkrétně u sebe?

Mám pocit, že díky tomu úrazu, který byl hodně tvrdou ranou pěstí mezi oči a na hraně mezi životem a smrtí, mi leccos došlo. Každý to má servírováno jinak. Někdo na zlatém podnose, někdo na stříbrném, někdo na porcelánu, další na misce, někdo přímo na zemi... A když to nepochopíme, tak dostaneme pěstí, aby se nám rozsvítilo. A já už vím, to všechno má smysl. Bojuju, když cítím, že je to potřeba.

- A učil jste se to dvacet let?

Učím se to celý život. Když něčemu věřím, v uvozovkách za to položím život.

- Žádné kompromisy?

Ale ano. Týká se to dennodenních situací. Třeba když se nemůžu dostat z auta, protože mám vozík v kufru. Můžu se vztekat, být rozčilený, v noci nad ránem okolo nikde nikdo. Můžu si stěžovat, ale komu... Když v sobě ale budu mít důvěru, že řešení prostě existuje, tak mě najednou napadne.

- Jak jste to vyřešil?

Po zemi jsem se dostal až ke kufru, vozík jsem z kufru vyndal, rozložil... Sice bylo namrzlo a bylo to v kopci, takže jsem párkrát spadl jako lachtan na suchu, ale pak jsem zjistil, že pevný bod mám v nárazníku auta. Dostal jsem se na vozík a byl jsem z toho venku! Tím chci říct, že snaha být variabilní a flexibilní je v pořádku. Pokud je vedena touhou najít společné řešení.

- Děti se vás tady ptaly, co by se stalo, kdyby se komunisté dostali znovu k moci. Mluvil jste třeba o přepisování učebnic. To si opravdu myslíte, že by se přepisovala historie?

Ano. Obávám se, že by se minulost přepisovala. To je princip komunismu! Proto říkám, že je to uzavřená kapitola a ať nás proboha už nikdo s komunismem neotravuje. Celé lidstvo už si s tímhle režimem a s jeho postupy vytrpělo dost. Zas by z nás jen dělali otroky - měli bychom se "dobře", jen bychom se u toho nesměli rozhodovat a nesměli bychom myslet. Komunistický systém v sobě má postupy, jak informace zkreslovat a zadržovat. Pak jsme těmi otroky snadno. Já nevím, jakou přesnou podobu by taková nová totalita měla, ale je to pro mě nepřijatelné.

- Komunisté u vlády by podle mě byli i facka do tváře lidem, kteří proti nim bojovali. To se týká i vás, který jste skončil na vozíku. Co myslíte, neřekl byste si: "K čertu s vozíkem nemusel jsem na něm sedět, vždyť jsou tady znovu, takže jsem bojoval zbytečně"?

Takhle jste to vyslovila. Ale já takhle neuvažuju, protože prostě v téhle situaci jsem. A v životě nelituju ničeho, co se mi přihodilo. Jsem šťastný, že se podařilo změnit diktaturu ve svobodu a že se moje děti mohou svobodně nadechnout. Ono mi to něco i přineslo. Naplnilo mě to poznáním a možná dnes žiju svůj život naplněněji než předtím. Když se člověk dostane na hranici mezi životem a smrtí, tak už navždycky žije s vědomím, že za vteřinu může být všechno jinak. Nevíme, co bude za vteřinu, za půl dne, za půl roku. Já chci žít tady a teď naplno. Intenzivně. Jsem dneska vděčný, že žiju. Že se ráno můžu probudit, že tady teď spolu mluvíme, že dělám věci, co mě baví, že mám doma rodinu... To je důležité. Ale jestli je momentálně ekonomická krize, kvůli tomu své postoje měnit nebudu.

- Od Martina Mejstříka jste se nedávno dozvěděl, že jste tehdy v prosinci 1989 měl jen sedmiprocentní naději na přežití. Byl jste skoro tři měsíce v hlubokém bezvědomí. Zůstane z toho v člověku nějaký pocit, závan něčeho?

Žádnou konkrétní vzpomínku v paměti na vědomé úrovni nemám. Ale to podvědomí, duše si to podle mě pamatuje všechno. Lékaři, sestřičky a rodina, kteří se kolem mě v té době vyskytovali, měli stejný názor - že je dobré mi všechno vyprávět. Všechno, co se děje. Byť nejevím jakoukoli známku, že bych to vnímal. Všechno mi říkali. Rodiče, tehdejší přítelkyně Bela... Ostatní byli pod oknem. Kluci Formani a spousta dalších kamarádů. Domluvili se, že každý večer v šest budou stát pod oknem nemocnice a posílat mi energii. Když jsem se probral, bylo mi krásně. Ale v tu chvíli jsem vůbec nevěděl, co se stalo. Měl jsem pocit, že jsem se hrozně praštil do hlavy. Prolétlo mi hlavou, že jsem asi spadl ze schodů.

- O převratu nic?

Vůbec nic. Jen černá díra. Naštěstí v tu chvíli byli ti nejbližší u mě, a táta najednou řekl jednu jedinou větu: "Václav Havel už je prezidentem." A všechno mi to naskočilo do detailů. Po pikosekundách si pamatuju všechno, co se stalo před úrazem. A že byl ten podzim exponovaný! Já jsem dostal angažmá na Vinohradech, zkoušel jsem Romea a Julii ve Studiu Bouře, v Činoherním klubu Sbohem, Sokrate... To všechno se dělo a do toho sametová revoluce. Myslím, že tohle všechno mi proběhlo ve vteřině díky té jedné větě o Václavu Havlovi. Čas byl v té době velmi relativní. Já neřešil, jestli něco trvá půl hodiny, nebo půl roku. To, že jsem měl těžké poranění hlavy, bylo vlastně milosrdné. Prasklá spodina lebeční, mohutné krvácení do mozku a spousta dalších věcí... Jediný pohyb, který jsem zvládl, bylo koulení očima. Totální paralýza po všem tom sportování a hraní... Ještě rok po nehodě jsem měl v diáři napsaná představení na další období... Ležel jsem v té nemocnici a říkal jsem si: "Škoda, no." Teprve když jsem na tyhle věci přestal myslet, uvolnilo se to. A po dvou letech, když jsem na to už vůbec nemyslel, byl jsem v lázních a zajímal jsem se o vlastní rehabilitaci, najednou přišel Jakub Špalek a řekl: "Pojď s námi dělat to divadlo, co jsme vymysleli."

- To bylo představení, kdy jste ještě seděl v hledišti.

Ano. A tím Jakub argumentoval.

- Jaký pocit jste na prvním představení po nehodě měl?

Byla to obrovská radost. A nikdy nepřestanu bý t vděčný všem, co to do premiéry se mnou vydrželi. Vždyť já jsem dva roky mluvil jen potichu, protože jsem byl vždycky v místnosti, kde byli další dva tři spolupacienti. Mluvil jsem tak, abych je nerušil. Ztratil jsem dovednosti, schopnost promluvit na větší prostor... Bylo to nové. I moji kolegové se museli naučit mi důvěřovat, aby nemuseli stát za mými zády.

- Neměl jste i sociální fobii? Po takové době se ocitnout na veřejnosti, a ještě ve středu pozornosti...

No... Já jsem ale byl takzvaně doma. Neříkám, že to nebyly strašné nervy. Pak se ta bariéra ale prolomila. Moje touha hrát a žít se probudila velmi silně.

- Trochu mi ten váš návrat z nemocnice připadá jako návrat z emigrace. Asi dvacet dní jste zažíval svobodu na nohou, pak autonehoda, a do života se vracíte po dvou letech, kdy tady už je všechno jiné... Nebyl to šok, když jste poprvé vjel do ulice?

Říkáte to moc pěkně a vlastně se mi to dobře poslouchá. Ale takhle to nebylo. Taková vsuvka - ležel jsem ve vojenské nemocnici na neurologii, kde se o mě staral pan profesor Fusek blahé paměti. Chápal jsem, že jsem v nemocnici, ale víc jsem nevnímal. Byl jsem v šoku. Nohy mi atrofovaly okamžitě. Když jsem se probral, byly stejné, jako jsou teď. To se stalo rovnou! Měl jsem pětatřicet kilo i s postelí. Byl jsem jenom kostra potažená kůží. Vidím to dnes na fotkách z té doby, když mě přišel navštívit třeba Václav Havel. Ze všeho nového jsem měl hrůzu. I z bolesti samé. Bylo toho hodně...

- Jak vám ale fungovala po úrazu hlava?

No právě. Byl jsem ve fázi, kdy po mně pan doktor chtěl, abych mu ukazoval - nikoli říkal, protože jsem měl sdrátovanou pusu -, jak umím počítat. Řekl "jedna" a já ukázal. "Dvojku" jsem si užíval, tu jsem mu ukazoval pořád dokola (ukazuje havlovské véčko, pozn. red.). A dostali jsme se jen do pěti. Dál jsem prostě nevěděl. Tak v takovém stavu jsem byl. Po dalších týdnech jsem dokázal na papír odpovědět na otázku, jestli si pamatuju, ve kterém městě jsem se narodil. Když jsem na papír neuměle napsal "Praha", doktor skákal radostí do stropu. Bylo totiž už pravděpodobné, že se mozkové funkce upravují.

- Tam asi musely být dohady, co s vámi. Nebo měli lékaři jednotný názor?

Právě že vůbec ne. Jedna strana chtěla operovat, zatímco druhá navrhovala nechat tomu volný průběh, což by s sebou neslo výrazné riziko, že to vůbec nepřežiju, ale zároveň kdybych to náhodou přežil, měl jsem naději, že by změny na mozku nemusely být nevratné. Naštěstí lékaři po třídenní vypjaté diskusi dospěli k názoru, že operovat nebudou. Hematom se opravdu začal zmenšovat a vstřebávat.

- A co se týče toho přirovnání k emigraci...

Jasně. Po tom návratu jsem řešil nový život, nový počátek. Nejhorší pro mě bylo, když mě někdo poznal. To jsem se vždycky chtěl propadnout někam do podzemí. Připadal jsem si nepatřičně. Měl jsem silný pocit jinakosti a méněcennosti. V tu chvíli na mě ale ještě k tomu všemu skočil ten minulý režim! Žádný nový svobodný svět! Nás, vozíčkáře, předtím na ulici nikdo nevídal! Bolševik to odsunul do hor a do lesů. Socialistický člověk se přece nemůže nabourat v autě! A když už se nabourá, tak my ho z toho v tom socialistickém světě přece dostaneme, ne?

- Jak vypadala první cesta, kdy jste se někam vypravil sám?

Vydal jsem se do centra do Rokoka. Maminky zakrývaly dětem oči, aby se na mě nedívaly. Nebo mi někdo chtěl pomoct, ale nevěděl jak. Každý byl v rozpacích. Chlap jako hora mi ani nedovolil, abych mu odpověděl, jestli chci, nebo nechci pomoct. Já se přece jen taky teprve učil reagovat... A on popadl můj vozík, kolečka se protočila a ty kovové stupačky ho trefily přímo do holení. Viděl jsem jeho obličej zkroucený bolestí... Já na něj byl navíc protivný, protože mě naštvalo, že mi ten vozík bere, i když si ho chci složit sám. Odešel znechuceně. Nevím, jestli pak ještě někdy nějakému vozíčkáři pomohl... Prostě jsme to neuměli. A ty bariéry byly všude.

- Takže opravdu žádný nový svět.

Vůbec. Hlavně to myšlení bylo téměř předrevoluční. Já jsem si připadal jako Marťan, co přistál ve městě. Ale postupně a velmi rychle se tohle proměnilo. Přijali nás. Na prvním místě je člověk. Proto já taky radši říkám "člověk s postižením" než "postižený člověk".

- Někdy kolem roku 1998 jsem v rámci reportáže jezdila s nynější senátorkou Danielou Filipiovou na vozíku po Praze. A nejenže bylo nemožné kvůli bariérám Prahou projet, ale když jsme si povídaly a smály se, lidé se na nás dívali s pohoršením - protože jak se můžeme smát, když jsme přece invalidní.

Já jsem přišel na to, že v tomhle platí jedno hezké staré české přísloví. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. To, co do světa vysíláme, dostáváme zpátky. Dneska už s lidmi spoustu věcí neřeším. Já vám říkám "choďáci". Když se nám říká vozíčkáři, tak vy jste choďáci.

- A ještě máme ležáky...

(Smích.) No zaplaťpánbůh, že jsem vozíčkář. Lepší vozíčkář než ležák (smích). Tenhle černý humor k tomu patří. Ale byla k tomu dlouhá cesta. Když jsem jel tehdy do toho Rokoka, vjel jsem do kavárny. A najednou jsem vzbudil takovou pozornost... Nevěděl jsem, kam si sednu, jestli se tam vejdu... Číšník ke mně běžel, byl teatrální, všichni lidé se nějak začali stěhovat, přesazovali se... Mně bylo tak příšerně! Tak strašně jsem se styděl! A zase jsem se cítil méněcenný... Nebylo zbytí, otočil jsem se a zmizel. Pak jsem to vydejchával a naštěstí mi došlo, že jsem tuhle energii chudáka asi vyzařoval. A vzpomněl jsem si na to přísloví o volání do lesa. Tak jsem to zkusil znovu. Nadechl jsem se, řekl jsem si, že to nemůže být těžké. Dojedu tam, rozhlédnu se, pojedu k volnému stolu, chci kafe, řeknu si o něj - a to přece musí být všechno. Takže jsem jel ke dveřím, zastavil se, zopakoval jsem si, co si budu chtít objednat, v hlavě jsem si srovnal, že jen vjedu a najdu místo, zaparkuju, objednám, tečka. A přesně tak jsem to udělal. Vjel jsem, rozhlédl se, našel místo, zaparkoval, objednal. A nikdo si mě vůbec nevšiml! Všechno bylo úplně jednoduché a čisté. Bylo to v pořádku. Wow! Já jsem se tak radoval... A od té doby jsem věděl, že se na svět chci usmívat, a ne škaredit. Tohle je pro každého z nás dostupné. Je to vedle nás. Jen to vzít do hry.

- Vlastně jsem se chtěla zeptat hlavně na vaše slova, která jste před pár dny umístil na sociální síš. "Jen málokomu změnily události v roce 1989 osobní život tak jako mně. Přesto jsem toho ani na vteřinu nezalitoval. Kdybych si měl dobrovolně vybrat, jestli budu žít zdravý ve státě, kde vládnou komunisté, nebo na vozíku ve svobodném státě, kde záleží jen na mně, jaký žiju život, vybral bych si bez zaváhání druhou možnost. Ano, je těžké převzít odpovědnost za vlastní život a odmítnout jednoduchá řešení, ale stojí to za to!" Má nějaký význam, že jste to napsal zrovna teď?

Musel jsem odpovědět na otázku, když jsem se dostal na pomyslnou hranici mezi životem a smrtí, jestli chci do života, nebo do smrti. Smrt je také nepohyb. Ustrnutí. Ukřivděné otázky typu "kdo za to může" a "proč zrovna já". Všechno ve mně tenkrát volalo: "Ano, ano, chci do života!" Tu šanci jsem dostal: "Tak to zkus, mladej. Tak se ukaž." Pochopil jsem, že člověk může všechno. Principem vesmíru je pohyb. Všechno se mění, vyvíjí, všechno někam míří. Tehdy jsem pochopil, že Bůh je a že mi dal šanci. A tak jdu taky. Ale abych reagoval na ty svoje věty: řekl jsem to teď, když jsem viděl, jak lidé volili komunisty. Nikdy jsem na otázku, zda žít zdravý v komunismu, nebo na vozíku ve svobodě, neměl jinou odpověď. V tom jsem nikdy neváhal. Vozík je proti ztrátě svobody rekvizita, trapnost.

- Co byste vzkázal lidem, kteří komunisty volí?

Ať si odpovědí na otázku, jestli chtějí, aby jejich dětem někdo říkal, co si mají myslet, kam mají jezdit, jaké mají číst knížky, kolik mají vydělávat. Aby za ně někdo rozhodoval o jejich životech.

---

Jan Potměšil (46)

Filmový a divadelní herec. Před listopadem 1989 ztvárnil role například ve filmech Bony a klid a Proč?. Při výjezdu do Ostravy, kde spolu s Janem Kačerem a dalšími informoval o sametové revoluci, jejich vůz havaroval a Jan Potměšil utrpěl těžká zranění, v jejichž důsledku skončil na invalidním vozíku. Po rehabilitacích se vrátil do divadla i před kameru. Je členem divadelního spolku Kašpar (Růže pro Algernon, Richard III. a další). Jan Potměšil je ženatý a s manželkou Radkou mají dvě děti, Šimona a Jana (ten je Potměšilův vlastní).

Foto: Havlovské véčko. Když zkoušel v nemocnici po autonehodě na přání lékaře počítat, musel čísla ukazovat, protože měl sdrátovanou pusu. "Dvojku jsem si užíval, tu jsem mu ukazoval pořád dokola," vzpomíná dnes Jan Potměšil.
Foto: Karel Šanda

Foto: Jan Potměšil hrál ve více než třech desítkách filmů a seriálů. Poprvé se na obrazovce objevil v populární sérii Bakaláři v roce 1971. Po autonehodě se vrátil před kameru ve filmu V erbu lvice a v seriálu O zvířatech i lidech, uvedených v roce 1994.
Foto: Tajemství Ocelového města (1978).
Foto: O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987).
Foto: SVATEBNÍ. V srpnu 2004 se Jan Potměšil oženil s novinářkou Radkou Prchalovou, vychovávají spolu dvě děti.
Foto: Bony a klid (1987).
Foto: Bolero (2004).
Foto: Eden (2005).
Foto: DVAKRÁT S HAVLEM. Vlevo Jan Potměšil s Jiřím Bartoškou a exprezidentem Václavem Havlem při zahájení karlovarského filmového festivalu v roce 2004. Na snímku vpravo Václav Havel během návštěvy Jana Potměšila v nemocnici poté, co herec v prosinci 1989 se štěstím přežil těžkou autonehodu.
Foto: RADOK ZA RICHARDA. Jan Potměšil v titulní úloze Shakespearovy hry Richard III. v nastudování Divadelního spolku Kašpar. (snímek z března 2010). Za tuto roli získal Potměšil v roce 2000 Cenu Alfréda Radoka.
Foto: DĚTI TO POCHOPÍ. "Chvíli trvá, než děti některé ty věci pochopí. Někdy se potkáme hned, někdy za pár desítek minut, někdy až na konci besedy," popisuje Jan Potměšil zkušenosti ze školních debat o normalizaci a převratu.
Foto: 1-5 archiv, 6, 8 archiv Jana Potměšila, 7 ČTK, 9 Daniel Beran / MF Dnes / Profimedia, 10 Karel Šanda