Je to již dlouho co můj věrný kamarád přišel za mnou a řekl: „Dnes jsem psal slohovou práci na téma: Co mi Internet dal (vzal).“ „A co jsi psal?“ ptám se jej hned jak to dořekl. „O tom jak mi internet vzal kamaráda.“ Dořekl kamarád a posadil se.
Ale abych nepředbíhal děj, musím vzít vše popořádku. Mám centrální paraparesu DKK. Toto onemocnění mi život moc komplikuje jen z části, ale i tak zde omezení jsou.
Jenže život se jen tak lehce nezmění a tak by jsme jej měli brát takový jaký je a ne si říkat „Kdyby bylo tohle“ nebo „ kdyby bylo tamto“. Minulost holt už nezměníme. Ale to neznačí, že by měl člověk jen sedět a slepě přihlížet, co mu to zase život nadělí. Trvalo to ale dlouho, než jsem si vše uvědomil jak měl, ale to už zase předbíhám.
Internet do našeho domu zavedli před dvěmi lety. Domovní družstvo zvolilo na tu dobu to nejlevnější a nejrychlejší řešení, což ve své době bylo připojení bezdrátové tzv. Wi-Fi. Počali jej zapojovati v září. Avšak nic není dokonalé a tak zapojení trvalo déle než se dalo čekat. Prve byla chyba v anténě vysílací, pak zase byl problém s anténou přijímací, a aby toho všeho nebylo málo, tak nakonec se v cestě k připojení k celému světu objevil dvanáctipodlažní dům. Po pár měsících marného čekání a pustého posedávání u počítače jsem přišel jednoho dne domů, zapnul počítač a mohl jásat, neb ikonka hlásící připojení k síti blikala. Rázem byl celý svět v mém pokoji a já v něm mohl dělat vše, co se mi zachtělo.
Mým snem bylo vždy cestování. Jet vlakem, autem nebo i jen na kole, prostě jen někam jet, cestou známou či neznámou, do kopce či z kopce, to mám moc rád. Jen mi to vše komplikuje můj stav.
Ale najednou vše, co jsem si přál, bylo u mě v pokoji. Auta, kola, pláže, hory, mrazy, vedra, to vše se dá na internetu najít. Celý svět byl u mě, už jsem nemusel nikam chodit, říkal jsem si tehdá.
Jak jsme krok po kroku internet objevoval, zjistil jsem, že na internetu se dají potkat i lidé. Navázat kontakt s nimi je jednodušší než v reálném životě. Tak jsem se čím dál tím víc nořil do virtuálního světa internetu. Člověk zde potká spoustu lidí a každý se vydává za co chce.
Proseděl a proťukal jsem u počítače hodiny a dny. Až jednou objevil jsem člověka, se kterým jsem si výborně rozuměl. Proseděli jsme u počítače hodiny a náš vztah se prohluboval čím dál tím víc. Ve světě virtuálním jsme si dokonale rozuměli. Dny a hodiny trávené spolu v sítích internetu spěly k našemu reálnému setkání. Setkali jsme se několikrát, a spousta hodin a dní uběhlo a my stále spolu ať už ve světě reálném nebo virtuálním. Být v romantickém americkém filmu vše skončí šťastně, ale není to tak.
V té době se ke mě stavil můj kamarád, který mi sdělil jeho zprávu o slohové práci a já si konečně uvědomil, že i když lidé ve světě virtuálním jsou skvělí, občas se tak zdají jen proto, že své slabiny skryjí a já bych si měl víc vážit svých přátel reálných.
I přesto všechno se stal internet neoddělitelnou součástí mého života. Jen díky internetu mi stačí 3x klinout myší a vím, kdy mi jede tramvaj, vlak nebo autobus, tam, kam mě mé nemocné nohy nedonesou. Internet je pro mě neodmyslitelným rádcem, společníkem a pomocníkem. A i přesto, že mi nejspíš mé sny nesplní, může mi pomoct krůček po krůčku za svými sny dojít.