Příběh dvaadvacetiletého mladíka, který musí snášet útrapy života bez nohou i stálé střechy nad hlavou
Prostějov – "Spávám na lavičce. Někdy před cukrárnou Aida, jindy na autobusovém nádraží. Minulý měsíc to ještě šlo, ale teď už je opravdu zima," vypráví dvaadvacetiletý Michal Mihály.
Není však úplně obyčejným bezdomovcem. Nikdy jej nepotkáte v umolousaném kabátě kráčet vratkým krokem po městě. Nemůže. Nemá totiž nohy. Jedinou možností pohybu je pro něj invalidní vozík. Přesto nemá problém překonat pár schodů nebo se o sebe postarat.
Přes dva roky bydlel se svou přítelkyní a jejím synem na Újezdě. "Tam byly schody, přes které jsem se musel dostávat sám, přítelkyně má roztroušenou sklerózu a syn těžkou laryngitidu, takže mi pomáhat nemohli. Jenomže to po čase začalo vadit, majitelé mi vyčítali, že poničím schody, že tam natahám nepořádek a podobně," líčí Michal klidným hlasem strasti života v "obyčejném" domě. Ten nakonec musel opustit.
Pokračování na straně 3
Jak dvaadvacetiletý vozíčkář Michal skončil na ulici
Dokončení ze strany 1
"Jednou byl velký kravál, když se mi na chodbě roztrhl katetr, takový igelitový pytlík smočí a ta vytekla do bot přede dveřmi. Postupně mi začali nadávat do beznohých č---ků, že smrdím a podobně. Na to jsem se ozval, začali jsme se hádat a nakonec jsem musel odejít,"vyprávěl.
Trvalé bydliště má na radnici v Kuřimi. Toto město by se tak o něj mělo postarat. "Nabídli mi bydlení v domě s pečovatelskou službou. Ale bylo to jen pro mě a navíc pečovatelskou službu nepotřebuji. Nechci ze sebe dělat nějakého chudáka. Pak jsem mohl být v azylovém domě v Boskovicích nebo v Brně. Ale tady mám rodinu a opravdu nechci být desítky kilometrů od nich," posteskl si Michal Mihály. Zvolil tedy život bezdomovce a doufal, že situaci nějak vyřeší. Doteď se mu to nepovedlo a rána jsou čím dál chladnější. Na ulici jej podporuje jeho přítelkyně, která v bytě mohla zůstat. "Nosí mi teplé jídlo a oblečení. Nevím, jak bych to bez ní vydržel," svěřil se Michal. Společně také sháněli byt, ale ukázalo se, že to není jednoduché."Těch, do kterých bych se dostal s vozíkem, není moc. A i tam jsme několikrát slyšeli, že vozíčkáře nechtějí, aby neponičil rohy nebo kuchyňskou linku," vyprávěl Michal.
Ať už byly důvody, proč se ocitl na ulici jakékoli, nyní na ní je. A sehnat nocleh pro vozíčkáře opravdu není jednoduché, i když je v takto svízelné situaci. "Máme plno, ale i kdybychom neměli, nemůžeme ubytovat klienty, jejichž zdravotní stav to neumožňuje. A tam spadá i potřeba bezbariérového pohybu," vysvětlil Jan Kalla, šéf Azylového centra Prostějov.
Podobně jsou na tom i ostatní instituce v Olomouci. "Volali jsme tam a nikde není volné místo. Na azylový dům mají dokonce pořadník. Nikde navíc nebyli nadšení, že by měli přijmout vozíčkáře," posteskla si sociální pracovnice Charity Prostějov Pavlína Oulehlová. Aktuálně tedy jeho situaci vyřešit nedokážou, do budoucna by však mohl mít naději. "Za několik týdnů otevřeme dům s chráněným bydlením, který je cílený přesně na takovéto lidi," připomněla Oulehlová.
Pomoc by mohl Michal Mihály najít i na magistrátu. "Teď v pátek odpoledne už pro něj nemůžeme udělat nic. Ale v pondělí nechť přijde na sociální odbor. Řeknu jim, ať proberou všechny možnosti toho, co bychom pro něj mohli udělat," prohlásila náměstkyně primátora Alena Rašková. Aktuální pomoci se Michalovi nakonec dostalo. Alespoň do pondělka si může z daru zaplatit ubytovnu.
Foto: TĚŽKÝ OSUD. Michal Mihály je připoután na vozík.
Foto: Deník/Pavel Moš