Hodinová ručička se pomalu sunula po kulatém ciferníku a doba oběda se blížila. Dívala jsem se do dálky a zaposlouchala se do prozpěvování vrabčáka za oknem. Klid, popolední pohoda po dobrém obědě. Nic nenasvědčovalo blížícímu se strachu a bolesti.
Nervózně jsem se posunula na posteli a zhluboka nadechla.
Z obou stran koutků očí se ztmavoval jasný obraz. Zamrkala jsem ve snaze ulevit unaveným očím. Dotěrná mlhovina mi zastřela zrak a konečky prstů mi stiskl neznámý tlak. Mravenčení se rozlézalo k zápěstí a u srdce píchlo. Prsní kost se roztahovala do šířky a kámen na hrudi zvyšoval svou váhu Snažila jsem se zhluboka dýchat do doby než jsem ucítila tolik známý, všudypřítomný strach. Nestvůrná bezmoc mne zahalila do svého černého hávu a já zatápala po telefonu. Co se to se mnou děje?
Vytočení čísla 155 mi podalo hřejivou dlaň.
Zkomírajícím hlasem jsem hlásila obtíže a iniciály hlasu na druhé straně pevné linky.
"Přijeďte, prosím.." už jen šeptám, zhroucená do sebe.
Víc jsem nezvládla, telefon vypadl z tuhnoucích rukou. Mravenčení postupovalo z prstů, přes zápěstí po loket. Prsty se zkroutily a já se snažila dýchat. Dokud dýchám, žiju.
Otevřely se dveře a maminka vstoupila do pokoje.
"Ivko, co ti je? Já nevím, co mám dělat.." rozplakala se.
Strach, otázky, bolest, lítost. Nebylo mi do pláče, nelitovala jsem sebe. Jediná myšlenka uvízla a odrážela se od stěn.
Pomozte mi někdo!
Na chodbě zarachotily kroky, hlasy druhých dodaly šťávu žalujícímu nitru.
"Tak copak se děje?"
I bez infúze jsem pookřála, oni mne přece nenechají trpět. Dostala jsem impuls k životu a kolíček na ukazováček.
Tlak šel pod padesát, bledost stoupala.
"Jste úplně bílá, já vám teď napíchnu žílu, ano?"
Bylo mi to jedno. Bolest nepolevovala, žaludek začal stávkovat. "Je mi špatně," šeptla jsem a brnění přešlo do nohou. Rozklepala jsem se jak osika. Lékař se mi díval do očí. Cítila jsem spoluúčast, souznění s vlastní bezmocí.
"Přineste nosítka.. paní Kollertová pojedeme do nemocnice, vypadá to na infarkt," otočil se ke mně.
"Mamčo, nebreč, to bude dobrý, do večera jsem zpátky," snažila jsem se o veselý hlas, ale cítila jsem falešný podtón. Klamu jí i sebe. Tohle jsem neznala. Ta bezmoc byla jiná než se kterou jsem se naučila žít.
Má postel se rozkývala, posunuta do nepatřičné pozice. Jak je ten pokoj maličký a přitom přecpaný lidmi. Proč to pořád bolí?
Silné ruce mne vyzdvihly do výšky a přesunuly na převozní vozík. Sestra se na mne povzbudivě usmála a zdvihla ruku s infúzí.
Cesta proběhla beze změn v krevním řečiští srdečním svalu, jen žaludek stávkoval víc a bolest neustoupila ani o píď.
Příjem proběhl v rychlém sledu a než jsem se nadála, vrčel vedle mne přístroj, přinášející potvrzení akutního infarktu zadní stěny.
"Ještě vás bolí na prsou?"
Jen jsem kývla a poslední, co jsem zaslechla bylo: "Převezte paní na JIPku!"
Nepamatuji si cestu na pokoj, ani obmotávání všemi těmi kabely, jen vím, že nade mnou blikal monitor a jezdily tři čáry. Pootočila jsem hlavu a uviděla mraky. Bože můj, to je nádhera. Najednou mne doběhla všechna ta bezmocnost, strach i úleva. Hrdlo se mi stáhlo a slza opustila koutek oka.
"Copak, bolí vás něco?"
Ani jsem neslyšela sestřičku přijít.
"Ne, nic mě nebolí, jen..," hlas mi přeskočil: „Můžu si zavolat? Mamince.. má o mě strach."
„Můžete, ale pak ho musíte vypnout, ano?“
Někdy stačí tak málo a život je tak nádherný, pomyslela jsem si, když jsem uslyšela vyzvánějící tón, spojující mne s domovem.