Ivan Jergl: Internet a můj handicap

04.01.2007 7:30

Dvakrát jsem vyletěl z ringu zdravého života. Poprvé, když mi bylo sedm a onemocněl jsem zánětem srdeční nitroblány a chronickým zánětem všech kloubů. Dva zloduchové – Kloubyžer a Srdcehryz - si mě podávali nepřetržitě osm let. Výsledek: moderní tvarování končetin a chůze jen na několik metrů.

Nemocnice a rehabilitační ústav mě však postavily znovu na nohy a berle, předjelo auto s ručním ovládáním a během jízdy i žena přisedla. Hle, hýbu se, pracuji a miluji, tedy jsem! Roky utíkaly a nohy utíkat přestávaly. Odněkud opět vylezl Kloubyžer a začal dojídat, co mu bylo před léty vyrváno. Jen tak mezi mlaskáním mi sdělil ortel: odsouzen k doživotnímu trestu na elektrickém křesle – tedy pojízdném.

Podruhé jsem mimo ring. Zoufám? Skoro. A tu se znenadání objevil pavouk. Kouzelný a obrovský. Nikdo ho nikdy nemůže uzřít celého. Já z něho spatřil jen jedinou jeho nohu. Jako kabel se jednoho dne protáhla do mého pokoje a postavila na stůl kouzelné zrcadlo. Pak jsem uslyšel pavoukův hlas: neuvidíš se v něm, pokud si nekoupíš web kamerku, ale kdykoliv se ho zeptáš na cokoliv, odpoví ti hlasem i obrazem. Ukáže ti, co se ti zamane. Nádherné krajiny, hory, řeky i moře, paláce, zázračné stroje jezdící, létací, i plovoucí, dějiny světa, lidi v cizokrajných krojích, bájná zvířata i ta co běhají u souseda na dvorku, skvostné šperky a malby zámeckých galérií, uslyšíš neslýchané písně a hudbu, spatříš oslnivý půvab nejhezčích krasavic světa, vypoví ti nikoliv tisíc a jeden příběh Šeherezády, ale statisíce příběhů a veršů ve všech řečech světa. Budeš-li chtít, naučí tě oněm řečem, zákonům a budeš s jeho pomocí posílat plody své práce tam, kde je potřebují. Tvé účetní výkazy, hlášení a překlady cizích knih poputují k těm, kteří je potřebují, aniž bys musel jako dříve vyjíždět denně se svým křeslem do světa.

A budeš-li se cítit občas sám, stačí abys vepsal do tváře kouzelného zrcadla jména příbuzných, kamarádů nebo spolupracovníků, kteří sedí u jiných kouzelných zrcadel, a uslyšíš jejich hlas, uvidíš jejich úsměv.

x x x

Je nádherné letní ráno. Mám chuť vznášet se nad světem a pozorovat, jak se tam dole všechno hemží a má k světu.

Stačí jen označit ikonu Earth Google a jsem v obrovské výši nad modrou planetou. Otáčí se pode mnou jako mapa světa sbalená do lehce zploštělé koule. V hloubce pod mým zrakem plyne Evropa, Asie, Oceánie, rozlehlý ultramarinový ubrus Atlantiku se světlezeleným a žlutým lemováním kolem ostrovů a břehů Jižní Ameriky. Zelená ještěrka Kuby. Jestlipak ještě stojí pevnost El Moro? Tisknu boton a už vidím tu známou siluetu, které se obávali piráti, když doráželi na břehy nejkrásnějšího ostrova světa.

Dám se na jih. Nad ústím řeky La Platy zamířím nad Buenos Aires. Tady před desitiletími kráčel můj táta za prací na střechách rostoucích mrakodrapů. Potřebovaly zdviže.

Zvoní telefon. Šéf firmy se ptá na výrobní kalkulace. Včera večer jsem je mailoval. Ano, ano, už je má před sebou a posílá mi novou zakázku.

Ve dveřích moje žena: prosím, tuhle blůzku. Ťuk, ťuk a za minutu potvrzeno přijetí objednávky.

Otvírám poštu. Pět mailů. Mezi nimi zpráva, že redakci se povídka hodí a patrně ji otisknou, a z Barcelony nabídka nových knih.

Večer otvírám rozečtený román. V originále neznámé slovo. Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, co je to telaraňa?

Pavučina, příteli! Jsem v pavučině, v nekonečné síti světa. Ne jako ubohá moucha lapená osudem, ale jako čiperný a pohyblivý uzlík. Jeden z mnoha, ze kterých je síť utkána.

Ohlédnu se. Kloubyžer leží v koutě jako chcíplá krysa.