1. Z pozice poskytovatelů pobytových sociálních služeb v domovech pro osoby se zdravotním postižením – ICT jako zdroj informací a komunikačních možností
Se změnou zákonného rámce péče o znevýhodněné občany (zákon č. 108/2006 Sb.) se otevřela možnost změnit koncepci sociálních služeb jako celku. Za nejdůležitější považuji přesun finančních toků státní podpory (příspěvku na péči) od poskytovatelů k uživatelům služeb. Tato skutečnost významně zvyšuje šanci uživatelů žít běžným způsobem života v přirozeném sociálním prostředí. To platí jak pro občany, kteří se do nepříznivé životní situace zrovna dostávají, tak i pro ty, kteří jsou v ní již delší čas. Pro první skupinu se otevírá široké spektrum řešení jejich situace, které v minulosti převážně představovala pouze ústavní péče. Pro ty druhé zase přichází možnost po letech opustit zdi ústavů a navrátit se k běžnému životnímu stylu, tak jak ho žije většinová populace.
K naplnění cílů procesu deinstitucionalizace sociálních služeb byl otevřen Integrační operační program „Podpora transformace sociálních služeb“, ve kterém je alokováno přibližně 1,5 miliardy Kč ze zdrojů Evropské unie. Tyto prostředky jsou určeny rovnoměrně pro každý kraj v ČR, který může do projektu zapojit jedno či více svých zařízení. Do projektu se mohou zapojit se svými organizacemi i obce. Pokud je mi známo, žádná tak neučinila, zřejmě pro značnou finanční zátěž svých rozpočtů, protože k získaným zdrojům je nutné přidat i kofinancování.
Projekt počítá ve vybraném zařízení s ukončením pobytové služby na jednom místě a s převedením uživatelů do menších domácností do nově vybudovaných či nakoupených bytů nebo domků. Poskytovaná služba se pak dostane do režimu chráněného či podporovaného bydlení a umožní uživatelům žít v domácnostech (1 - 6 osob) uvnitř běžné populace a tím je přiblížit běžnému způsobu života. Taková změna vyvolává u uživatelů, zejména dlouhodobě žijících v institucích (ústavech), velké obavy. Ptají se: jak bude o mne postaráno? Jak to zvládnu? Kolik to bude stát? Jak mne přijmou?
Je nutné říci, že jejich otázky jsou oprávněné. K rozptýlení jejich obav je nutné s uživateli začít včas komunikovat a postupnými kroky jejich obavy rozptylovat. K tomu se výborně hodí využití nových informačních technologií. Projekt bude mít své webové stránky, lze se účastnit videokonferencí s uživateli, kteří již procesem transformace prošli, můžeme o problémech diskutovat na chatu věnovanému této problematice a podobně. Se všemi těmito nástroji je v komunikační strategii projektu počítáno a jsou pro ně vyhrazeny finanční prostředky.
Věřím, že projekt IOP „ Podpora transformace sociálních služeb“ u nás otevírá zcela novou kapitolu pomoci znevýhodněným občanům a přibližuje nás ke standardům těchto služeb ve vyspělých evropských zemích.
2. Z pozice uživatele pobytových služeb, který prošel transformací – ICT jako prostředek pro osamostatnění
Před odchodem z pobytového zařízení převažují obavy a strach z osamostatnění, ze ztráty jistoty stoprocentního finančního zajištění, změny asistentů a hlavně ze změny formy poskytovaných sociálních služeb. Podstatná je i obava ze společenské změny, obavy jak se podaří navázat v novém prostředí kontakty, zda a jak bude možné pokračovat v kulturních, sportovních a společenských aktivitách.
Uvedené atributy velmi často vedou k potlačení zájmu až k odmítnutí možnosti vyzkoušet nový způsob života. S podivem bývají obavy z fyzického nezvládnutí samostatného života až na posledních místech. V praxi však právě snížená soběstačnost je největší překážkou v osamostatnění.
Dnes již máme zkušenosti bývalých uživatelů pobytových služeb, kteří prošli transformací. Velkou výhodu mají ti, kterým ICT byly a jsou koníčkem a jsou schopni je ovládat.
Den „D“ - 1.12.2009
Jmenuji se Štefan Pekara, jsem tělesně postižený a pohybuji se pomocí elektrického vozíku, deset let jsem byl klientem Habrovanského zámku, dříve ústav sociální péče. Žil jsem tam spokojený a bezstarostný život. Klienti i personál mě měli rádi a já měl rád je. Dá se říct, že jsem byl součástí velké spokojené rodiny. Ptáte se proč jsem byl... a už nejsem? No, ono je mi 33 let. Strávil jsem v ústavu deset let, ale přesto se ve mně něco zlomilo, něco, co se dá těžko popsat, moje soužití v tu chvíli potřebovalo něco víc, něco, čemu se říká žít, žít naplno a hlavně podle svého.
Proč vám toto vlastně píšu? Řekl jsem si, že na tom pořád nejsem tak špatně, abych nemohl opustit místo, kde bylo o mě 100% postaráno, a nezkusil si vybudovat domov. Rozhodl jsem se jít bydlet sám a mimo ústav. Ústav zůstane ústavem, i kdyby to tam bylo sebelepší a komfortnější zařízení, ale nikdy to nebude domov. Domov si musíme vytvořit sami.
Tady začíná další etapa cesty za svým snem. Uvědomuji si, že bez pomoci druhých bych to nezvládl a že budu potřebovat pomocné ruce. Podali mi je zaměstnavatel, kde pracuji jako dispečer a administrátor internetových stránek, a Habrovanský zámek.
Když jsem prvně vstoupil do bytu, který se má stát mým útočištěm pro samostatný život, zmocnil se mě zvláštní pocit, tak tady si začnu plnit sen. Podepsal jsem nájemní smlouvu 1.12.2009, pro sebe jsem si řekl, „tak Štefane, teď jsi něco udělal, co ti možná změní život“ a ten den se toho událo ještě spousta věcí. Začátky jsou všude těžké a u mě to nebylo výjimkou. Každý den se něco dělo, nakupovali jsme, zařizovali jsme. Pořídil jsem si i pračku se sušičkou, což byla pro mě nevídaná věc, ale ten pocit, když si do ní dám sám prádlo a pak ho vyndám krásně vyprané, je to nepopsatelný zážitek. Věci kolem mě se začaly měnit. Vytvářely se mi takové podmínky, abych se v nich dokázal pohybovat bez velké pomoci. Bez pomoci, kterou jsem vždy potřeboval.
Měnilo se prostředí, abych se mohl cítit bezpečně, ale také abych mohl pracovat a udržel si zaměstnání. PC a připojení na internet pro práci, ICT pro přivolání pomoci, kamera na dveřích, abych věděl, komu otevírám dálkově ovládaným zámkem ve dveřích, dálkově ovládané vypínače, ale i pro soběstačnost nepostradatelný dálkově ovládaný el. bidet. Jednoho dne došla i pro mě nevídaná věc. Konstrukce, která mi měla umožnit se sám přemístit do postele v jakoukoliv denní, noční hodinu, laicky řečeno samoovládací zvedák. Mým úkolem bylo naučit se dávat sám sebe do postele, aniž bych potřeboval pomoc druhých, což jsem léta potřeboval.
Začátky byly těžké, teď se dá říct, že je to lepší a lepší. Dám na sebe pás, upnu se na zvedací mechanismus, pomocí ovladače se vyzvednu, přemístím se nad postel, spustím se, sundám pás a mohu v klidu ležet. Vím, že budu neustále potřebovat pomoc, ale ne již v takovém rozsahu jako kdysi. Za těch pár měsíců samotného bydlení jsem se naučil vážit si toho, co zvládnu.
Co říci závěrem, bez kamarádů, ale i bez informačních a komunikačních technologií, spec. pomůcek bych neměl svůj domov, nebyl bych tak samostatný, neměl byl zaměstnaní, necítil bych se bezpečně. Mohu jen doporučit, kdo z vás cítí, že ve svém životě potřebuje udělat nějakou radikální změnu, udělejte ji, ať už se to týká čehokoliv. Vždy se nemusí něco ztratit, aby se něco získalo. Já neztratil, ale naopak jen získal.
3. Z pozice organizace, která pomáhá koncepci deinstitucionalizaci – ICT pro modivační a aktivizační činnosti, půjčovna speciálních ICT pomůcek, monitoringy zdravotních funkcí, pohybu
O významu a potřebnosti koncepce deinstitucionalizace pobytových zařízení, zjednodušeno řečeno o koncepci sociální integrace a osamostatnění osob se zdravotním postižením není nutné dlouze hovořit. Nejedná se o finanční úsporu ze strany státu, ale zejména o umožnění plnohodnotného života osobám se zdravotním postižením, kteří dosud neměli jinou alternativu než využívat služby pobytových zařízení.
Příprava soběstačnosti prostřednictvím ICT, využíváním speciálních ICT pomůcek v praxi není běžnou záležitostí v pobytových zařízeních. Důvodem je nejen absence ICT pomůcek pro usnadnění běžného života obyvatel domovů (finanční náročnost, ale i nutnost úprav standardně dodávaných pomůcek a většinou dlouhodobá individuální výuka pro používání ICT pomůcek).
Příprava, individuální školení, získání potřebných dovedností je mnohdy dlouhodobá společná cesta klientů s námi v oblasti sociální, ale často i v oblasti pracovní.
ICT nejsou jen prostředkem pro krácení dlouhého času a standardem v celoživotním vzdělávání, jsou nenahraditelné při sociální a pracovní integraci. Nejedná se jen o zvyšování sebevědomí a obnovu komunikačních dovedností, podstatné je získání praktických dovedností a návyků pro zvýšení soběstačnosti prostřednictvím speciálních ICT pomůcek. ICT jsou významné i v oblasti bezpečnosti, prevence zdravotních rizik a při řešení krizových situací.
Je nám známo, že osamostatnění, zřízení domova je finančně náročná záležitost pro zdravého člověka, natož pro člověka , který pro samostatný život potřebuje přímou obslužnou péči a speciální ICT pomůcky. Dobrou pomocí jsou služby půjčoven ICT pomůcek, služby aktivizační, pomoc rodinných příslušníků nebo dobrých přátel.