Dita Zuščicová: Internet a živí lidé

20.03.2013 23:29

Bylo nebylo. Před dávnými a dávnými lety jsem začala odebírat Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné Esprit, abych ve svém zápasu s psychickou nemocí měla spojence. Jak čas běžel, do domácnosti jsme dostali k vánocům počítač a po půl roce jsem do něj nechala zřídit internet, abych nepociťovala v invalidním důchodě tak velkou sociální izolaci.  Každý měsíc jsem čekala na nové číslo Espritu – potravu pro vnitřní život – a ve svém vnějším životě stále hledala uplatnění.

Jednou v létě jsem jako obvykle otevřela časopis a na první stránce na mne vykoukla krátká zpráva
 o pilotním běhu novinářského kurzu pro psychicky a tělesně handicapované s názvem Symbióza pořádaném neziskovou organizací Česká asociace pro psychické zdraví, která vydává uvedený časopis. „Nesmím otálet!“ blesklo mi hlavou. A od toho okamžiku se využití počítače připojeného
 k internetu začalo zúročovat. Napsala jsem organizátorovi mail a dál už se vše odehrávalo jako
 v pohádce. Byla jsem přijata k účasti v kurzu, jehož výstupem byla publikace článku stvořeného na Symbióze právě v Espritu a jako bonus kontakty na další kurzisty. Hurá!

Ale tím pohádka nekončí.

Na základě doporučení internetových stránek pro handicapované na proběhlých přednáškách jsem začala pravidelně do mailu odebírat newsletter portálu Helpnet. Asi po roce se zde objevila zpráva
 o pořádání další Symbiózy, jak vidno už s mnohem větší propagací, s níž souvisela i možnost pořadatelů vybírat z většího počtu zájemců o účast. Přihlášku, životopis a motivační dopis jsem vzápětí poslala mailem a uspěla. Podruhé hurá!

Pohádka ale stále nekončí.

Byly uspořádány dva úvodní týdenní běhy (každý s jinými kurzisty) a na tyto prezenční týdny, kde jsme se rozdělili ve vzdělávacím programu podle zájmu na oblasti redakční práce a public relations, navazovala 3-měsíční distanční výuka, při níž jsem se mailem radila s lektorem nad zadanými úkoly
 z proběhlého kurzu. Po prezentacích dokončených článků, které byly uspořádány podle jednotlivých běhů ve dvou dnech, jsem byla vybrána spolu s další přibližně polovinou ze všech účastníků, abychom se podíleli (část jako regionální zpravodajové, část jako pracovníci public relations) na projektu vzniku a provozování zdravotně - sociálního portálu Lidé mezi lidmi. Potřetí (naposledy?) hurá!

Web byl oficiálně spuštěn na začátku roku 2012. Celý rok práce probíhala hlavně ve finále z domu komunikací přes internet mailem – od posílání článků k publikování na webu až po řešení otázek technického rázu: propagace webu, pracovní smlouva atd. Navíc jsem díky internetu hned mohla sledovat, jak web žije, plní se příspěvky a případně diskutovat.

Pohádka opravdu končí?

Původně byl projekt plánován jako jednoletý, web však pokračuje i v roce 2013! – z důvodu financí zatím se sníženým počtem zaměstnanců zabezpečujícím jeho základní chod. Jestli se podaří zajistit
 v příštích letech potřebné zdroje peněz k opětovnému fungování portálu v plném provozu, šéfredaktor plánuje znovu nabídnout pracovní příležitost většímu množství handicapovaných.

 Jaký pro mne právě uplynulý rok měl smysl? Díky redaktorské práci – někdy domluvené přes mail, někdy přes telefon – jsem se lépe naučila komunikovat, získala sebevědomí, předala zkušenosti, ale hlavně se mohla realizovat i při mé nemoci. Navíc jsem se při reportážích a rozhovorech navázala na nové lidi, vyšla ze své izolace „do světa“, kde jsem nejen při tvorbě článků o neziskových organizacích narazila na zapálené nadšence, oproti celospolečensky médii podporované nebo jimi vytvářené?! „blbé náladě“. Poznala jsem lidi, se kterými se mohu i přes velkou vzdálenost domlouvat mailem, ale mailem nebo mobilem se s nimi mohu také domluvit na osobním setkání, což považuji pro sebe za mnohem důležitější.

A z pohádky plyne ponaučení?

Internet a mobil je přímá cesta k živým lidem!

Pro upřesnění: odkaz na zmiňovaný portál www.lidemezilidmi.cz.