Je sobota 8. 9. 2012 16:00 hod. a vyjíždíme díky Societě z domu na letiště. Mám vypůjčený invalidní vozík, který je mi velký, ale kdyby byl užší, převracela bych se. Na letišti Ruzyně je všechno velké a krásné, ale klasicky pravá ruka neví, co dělá levá. Na czech-inu mi přísahali, že z vozíku nemusím dolů po celou dobu letu. Projeli jsme GATE a dva prudce inteligentní zaměstnanci mi dali na výběr: buď z toho vozíku slezu, nebo neletím. Jen jsem zalapala po dechu a nechala se odvézt na standardní sedačku, kam se nevešly moje nádherně dlouhé nohy a kde se nedalo dýchat.
Vzlet letadla mi pomohl zůstat v sedačce, avšak při přistávání jsem zaparkovala svoji hlavu do sedačky před sebou. Také nám během letu donesli svačinku a nalili džus. Toho jsem si příliš neužila, protože moje asistentka něžně pohla ručkou a obsah kelímku skončil v mé botě. Kdyby v Helsinkách mrzlo, dovezu si v botě ledovou tříšť. Kdyby se dalo ve Finsku mluvit rusky bez finské, velmi agresivní, reakce, řekla bych, že v Helsinkách byla zima jako v ruském filmu. Všechno však napravil autobus, respektive plošina, která mě zvedla do výšky, chvíli jsem si mohla myslet, že promlouvám k davu a v tu chvíli jsem byla zaparkována do nitra autobusu.
O to víc jsem si užila vystupování s výkřikem davu: „bacha, carevna promlouvá“. Pokud čekáte, že mě kvůli danému označení nechali spát pod vzrostlou sosnou, mýlíte se. Dostala jsem půlnoční svačinku, krásný pokojíček a měkoučkou postýlku. Kvůli sousedům jsem však musela potvrdit, že má slova často bývají velmi úderná. Zamachrovala jsem a anglicky zvolala: „ I want sleep!“ Odpověď přišla okamžitě, bohužel v angličtině, takže nedokážu zodpovědně říct, jakého rázu byla.
9. 9. 2012
Na snídani jsme jeli do sousedního bungalovu. Po dvou okružních jízdách budovy a marném hledání bezbariérového vstupu jsme zjistili, že vozíčkáři mají výjezd ukrytý za keřem, čímž nejspíše chtějí Finové zdůraznit, jak zabezpečují osoby se zdravotním postižením. Finští vozíčkáři také nebudou trpět nadváhou. Hledání vchodu je totiž značně vyhladoví. Snídaně byla skvostná, a kdyby nám řekli, jaká bude večeře, nacpu si něco i do kabelky. Pak po marném hledání východu a dvojité kávě jsme s úspěchem dorazili na prezentaci.
První přednášející, Thomas, mluvil o možnosti cestování OZP a načal velmi diskutované téma osobní asistence. Podle finské vlády je nejvýhodnější se vdát nebo oženit a partner potom zajišťuje osobní asistenci z lásky a ne pro peníze. Musím zmínit, milá finská vládo, že jsem byla vdaná, manžel o mě pečoval z lásky, ale pro peníze raději utekl. Platí poučka – lásku a peníze nemíchejte. Pak promluvil Kalle Konkhota, první Fin s postižením v Parlamentu. A že to je postižení! Nehýbe se, mluví jen aby se neřeklo a s hlasitostí mu pomáhá mikrofon. Je to však obdivuhodný muž. A navíc nešetří vtipem. Povídal o vzdělávání osob se zdravotním postižením, o finančním toku, kdy peníze jdou od státu nebo od obcí, v každém případě však finské OZP patří do skupiny chudých…ale vzdělaných.
Bohužel mi až později došlo, že jejich chápání chudoby je úplně jiné. Zaparkovaný Mercedes s perfektní úpravou pro vozíčkáře mi otvírá oči. Trochu lituji, že jsem neměla odvahu předat jim svůj inzerát Will you help me?.
Stěžejní myšlenkou Kalle Konkhota byla informace důležitá pro všechny OZP – pokud za služby platím, chci 100% kvalitu. Samozřejmě jsem se nechala s tímto úžasným pánem vyfotit, ke své smůle však netuším, v jakém fotoaparátu je toto zaznamenáno. Vyhlašuji tedy pátrání po pro mě důležité fotečce. Oběd byl rychlý, už jsme totiž věděli, za jakým keřem je vchod. Užila jsem si lososa a moje dobruška pohrdla typicky finskými masovými kuličkami a nahradila je typickými finskými kuličkami z rozkutrované zeleniny. Z odpolední přednášky je nejdůležitější informací, že ve Finsku je výtěžek z herních automatů použit na humanitární účely. Poněkud neplodnou přednášku na téma Dejte své video na FB a možná takto seženete práci, jsem ukončila větou, že slibovaného chleba největší krajíc a sliby chyby a vzpomněla na tetu Kateřinu ze Saturnina, která by mi připomenula – sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Vážená teto Kateřino, doba je jiná a hodný holky nejsou v kurzu.
Večeři přejdeme… Naivně jsem si myslela, že se tuto noc vyspíme. Moje dobruška (osobní asistentka) však připomněla naši letní zkušenost s dotěrným hmyzem a výsledkem byly tři hodiny smíchu. Ať pochopíte – ležím si doma v posteli, chci spát a jakási moucha se rozhodla na mě zaparkovat. Dobruška Týna rychle zareagovala, vzala plácačku a s jiskřivým pohledem se hnala ke mně. Čekala jsem, že v mé blízkosti plácačkou mávne a mimo mě bude teprve probíhat skutečný lov na nevychovanou mouchu. Omyl. Plácačka v prudkém letu zasáhla moje tělo a to dost bolestivě. Moucha však uletěla a dobruška ji dorazila na podlaze. Nikdy nezapomenu na ten lovecký výraz v očích mé dobrušky, štiplavou bolest a především moment překvapení ze zásahu.
10. 9. 2012
Za oknem byl opět krásný den, avšak venku byla zima a obloha se připravovala na déšť. A tak jsme s pomocí mapy vyrazili do Helsinek. Je nutné vám sdělit, že Helsinky jsou velmi moderní město a nezaujme vás prakticky nic. Došli jsme do přístavu, v němž parkovala obrovská loď, a já poprvé v životě viděla moře. Viděla jsem ho však jen velice krátce, protože se spustil déšť a přes mokré brýle nebylo nic vidět. V přístavišti nás zaujal trh s rybami, místním ovocem a zeleninou a různými výrobky ze dřeva a vlny a doma vyráběné textilie, šperky, obrázky a předměty do domácnosti ozdobené typicky finskými motivy. Osobně jsem trhla rekord v utrácení za sladké drobnosti – bonbony, čokolády, vlaječky, Moomínky, pohlednice a jiné úžasnosti.
Za zmínku stojí krásná historická budova, luteránská katedrála, která byla krásná a udržovaná, avšak viditelně málo hlídaná, protože kdosi vyzdobil střechy zlatými hvězdičkami. Martin Luther se určitě otočil v hrobě. Večeře byla skvostná a Finové se vážně vytáhli. Pro zájemce následovala finská sauna. Moje dobruška se tohoto zúčastnila a místo ní se do pokoje vrátil spařený a uvařený ráček. Cítila se bezva, asi jí to sežehlo i mozek. K mé radosti musím říct, že to přežila bez infarktu a mozkové mrtvice. Až mi jí bylo líto.
11. 9. 2012
Dost jsme se nasnídali, sbalili věci a naskákali do již připraveného autobusu. Proběhlo ještě několik společných fotek a už jsme vystupovali na letišti Helsinky. Proti Praze je to fakt malé letiště. Nechali jsme pro mě zavolat letištního zřízence a chtěli odvézt do jakékoli místnosti, kde bude lůžko, aby bylo možné mě přebalit. Viditelně z toho byl chlapec v šoku, ale dovezl nás do Emergency room a pomohl mé asistentce dostat mě z vozíku na lůžko. Dobruška nevěděla jak mu říct, že má na chvíli odejít. Moje „sveet, go out“ ho velice pobavilo, avšak pochopil a odešel. Pak mě čekal přenos z vozíku na sedadlo v letadle a cesta domů.
V Praze mě dávali z letadla na vozík dva sympatičtí pánové, ti dva úžasňáci ze soboty tam naštěstí nebyli. Celá česká výprava mě čekala u výstupu, poprosila jsem je, aby mě položili na zem, že chci políbit rodnou matičku zemi. Všichni se jen smáli a vysvětlili mi, že se se mnou vážně nehodlají tahat.
Domů jsem se v pořádku dostala, pejskové mě uvítali, jen můj zadek je uražený a nechce se mnou komunikovat. Neustálé sezení a natřásání v invalidním vozíku mu nejspíše zkazilo náladu.
Monika Henčlová
