Dagmar Prošková: Zaměstnání bez internetu nemožné

21.03.2009 13:11

Počítač je nejen pro mě v dnešní době opravdu “nenahraditelný pomocník“. Díky internetu se nám dostává velké množství informací a prostřednictvím web kamery máme kontakty, i třeba na druhém konci světa. Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset ukončit pracovní poměr ze zdravotních důvodů. Do evidence sociálního úřadu jsem se tehdy dostala jako prakticky nevidomá, i když jsem byla od dětství nedoslýchavá. I úřednice se pozastavila nad tím, kam vlastně patřím ? Až v roce 2006 byla schválena hluchoslepota, a tím se vyřešilo i zařazení mého kombinovaného handicapu.

V období, kdy jsem pracovala, počítače ještě nebyly běžnou součástí vybavení pracovišť. Veškeré výsledky rozborů se zapisovaly do sešitů a pak se přepisovaly na psacím stroji do tabulek. Kontakty, třeba i s provozem, se udržovaly pomocí linky.
Když jsem byla nucena odejít do plného invalidního důchodu, tak jsem se velmi těžce vyrovnávala s tím, že už nikdy nebudu analyzovat své milované zelené zlato a hořký pivní mok. Napadla mne myšlenka, jestli se budu moci uplatnit v jiné oblasti, zda budu užitečná, a to třeba i na poloviční úvazek.
 
Jelikož nejsem typ člověka, který by nad svým osudem dlouze hořekoval, tak jsem se začala zajímat, jakým způsobem to ostatní nevidomí lidé vlastně zvládají. Musím říci, že někteří pro mne byli opravdu vzorem, čímž jsem získala nejen nové informace, ale zároveň další motivaci jít dál a sebevzdělávat se.
 
Vyřizování žádostí na úřadech, v doprovodu rodinného příslušníka či terénní pracovnice o. s. Lorm, dopadlo vcelku dobře, rekvalifikace na počítači byla zvládnuta, ale uplatnění v našem regionu žádné a do budoucna téměř nereálné. Možná s tím souviselo i bydlení na vsi, špatná dopravní obslužnost, a zřejmě i nezkušenost firem zaměstnat nevidomého či hluchoslepého.
 
Jak se říká „naděje, umírá poslední“, má trpělivost a snaha se zajímat, nejen na Úřadu práce o nabídky, se mi vyplatila!
 
Proto dnes o tom píši, abych svou zkušenost mohla předat dále lidem, kteří mají podobný handicap jako já, přišli či přicházejí o zrak a sluch.
 
Dalším důvodem je, aby zdravá veřejnost věděla, že kompenzační pomůcka, laicky řečeno: stolní počítač či notebook s hlasovým výstupem či braillským řádkem, není žádný nadstandard domácnosti nevidomého, či hluchoslepého, ale je nezbytnou součástí našeho života, a to v získávání informací, při komunikaci s úřady, s okolím a hlavně s přáteli, nejen elektronickou poštou, ale i Skype či ICQ a také v přístupu k digitalizovaným knihovnám, a hlavně k sebevzdělávání.
 
Životní úroveň v naší zemi rychle vzrostla a součástí vybavení většiny domácností, a to hlavně kvůli dětem, se stává počítač či notebook s připojením na internet. Pracoviště jsou jimi běžně vybavena, knihovny, internetové kavárny, takže ti, kdo nemají problémy se zrakem či sluchem, je využívají jako běžnou a finančně dostupnou věc, nehledě k tomu, že i vývoj techniky je závratný, a to nejen PC.
 
Málokdo ale ví, že díky zvětšovacím/odečítacím programům, nainstalovaným podle stupně zrakového i sluchového postižení a pro naši individuální potřebu, jsou ceny za PC násobně vyšší, a pro některé z nás i za přispění finanční částky z sociálních úřadů nedostupné. Jsou také nezbytnou součástí pro uplatnění nevidomého v zaměstnání.           
                               
I já jako hluchoslepá jsem po dlouhé době pracovní příležitost dostala, a to administrativní práci, řízenou z domova. Bez připojení na internet bych ale nemohla pracovat. Jsem za tuto pracovní příležitost vděčná a musím říci, že i pyšná, že se mohu stále učit a zdokonalovat. Je to práce, která mne baví a hlavně mi navrátila sebevědomí.