Věkem se blížím ke generaci padesátníků a byla jsem si jistá, že mne počítačové šílenství mine.
Do roku 2007 bylo velkou neznámou a patřilo do oblasti sci-fi.
O počítačích jsem nevěděla nic, Kamarád mi počítač vybral, zapojil a nainstaloval programy.
Okukovala jsem počítač jako exotické zvíře. Taky o něm víte, jak se jmenuje a vypadá, ale jak se s ním zachází, bylo záhadou.
Kromě povinností ve školemi přibyl počítačový kurs. Tři měsíce seznamování s počítačem byly podobné učení se slepce brailovu písmu. Všechno bylo nové a neznámé. Na konci kursu jsem měla základní znalosti a mohla poprvé usednout k počítači.
Jak dny ubíhaly, zjišťovala jsem, že samotný základ nestačí. Mnoho dalšího jsem se musela naučit. Občas mi dcera poradila a dodala milý shovívavý úměv.
Jak ubíhaly měsíce, pronikala jsem hlouběji do tajů počítače. Čím lépe mi to šlo, tím více jsem se cítila spokojená. Usedala jsem za klávesnici a nechala se pohltit fantastickým virtuálním světem. Objevovala jsem nový svět.
Počítač mi skýtal možnosti, o kterých se mi dříve nesnilo. Mohla jsem posílat emaily, psát texty, školní práce, povídky a básničky. Excel mi pomohl v domácím účetnictví.
Z brouzdání po netu se stal rituál s kávičkou. Množství novinek mne samotnou překvapovalo. Znalosti jsem využila ve škole, doma i při oddechu. První práci na počítači jsem získala záhy. Jako operátorka PC, jsem doplňovala data do tabulek. Práce mne baví.
Pocit užitečnosti umocnily získané vědomosti. Počítač se stal mým společníkem a otevřel mi bránu do nového světa. Má duševní nemoc mi často stála v cestě v kontaktu s lidmi, omezovala mne i v jiných směrech mého života. Díky počítači jsem pronikla do mnoha oborů lidské činnosti, prostřednictvím sociálních sítí jsem získala nové přátele, hudba a film obohatil můj duševní život a vědomostní rozhled se mi rozšířil.
Korunou mého soužití s počítačem se stala práce, kterou jsem získala v občanském sdružení. Tím byl kontak na odborné kursy redakčního psaní. Poprvé jsem měla šanci získat zaměstnání v oboru, který mne přitahoval už od dětství. Ráda jsem psala slohové práce a recitovala básničky a psaní čehokoliv se mi stalo stejnou nutností, jak spánek.
Konečně jsem mohla odejít od fyzicky vyčerpávající práce
Většinou jsem vykonávala pomocné a podřadné práce. Zaměstnavet nechtěl mít starosti s duševně nemocnou osobou a zaměstnání, které by zohlednilo a využilo moje vědomosti mi nebylo nabízeno. Pravdu mi neřekli, ale věděla jsem, že s bláznem nechtějí ztrácet čas. Tím více jsem usilovala o další vědomosti z internetu. Psala jsem na blogy a přátelům a dál se zdokonalovala.
Po završení kursu redakční práce, který byl zaštítěn fondem EU pro zaměstnávní osob s duševním handicapem, mne oslovil šéfredaktor časopisu Esprit. Stala jsem se redaktorkou v sociální oblasti a péče o lidi s duševním handicapem. Nadšeně jsem se pustila do práce a zúročila jsem roky na střední škole a na počítači.
Moc mi pomohl. Díky lásce ke psaní a počítači jsem získala práci, která mne živí, ale stala se i mojí velkou vášní. Počítač je věrným společníkem při tvorbě článků, vyhledávání dalších kontaktů a získávání nových přátel. Je mojí studnicí vědomostí zábavy i práce. Stal se kamarádem a členem rodiny.
Dnes mi nevadí, že mám duševní nemoc. Díky počítači a mnoha kontaktům, jsem se naučila lépe svoji nemoc zvládat a mohu efektivně fungovat i v reálném životě.
Ve chvílích, kdy pracuji u písíčka, leží u mne moje milované kočičky a já se cítím spokojená, šťastná a užitečná. Nezoufám si nad nespravedlnostmi světa a nemám čas na sebelítost. Dělám, co mne baví a co umím. K tomu mi pomohlo moje písíčko, moje zpovědnice, zásobárna vědomostí a přátel. Můj kamarád navždy.